Článek
A ještě jednou si dovolím porušit své adventní pravidlo a napsat v tomto čase článek i o něčem jiném, než čistě o vánocích. I když… tentokrát to s nim vlastně mírně souvisí. Nebo spíše hodně souvisí, akorát, že ne s vánoci v cizích zemích, ale s těmi našimi tuzemskými (ačkoliv kdo ví, třeba mají tyhle problémy i v jiných vyspělých státech, i když doufám, že ne). K jeho napsání mě kromě jiného inspiroval i třeba tento článek, který mi přišel celkově dost smutný, neboť v něm Ježíšek vystupuje málem jako padouch a zloděj rodičovské lásky, což je myslím dost nefér a taky velká škoda. Ale alespoň, že v něm vystupuju v roli miláčka dětí, na rozdíl od mnoha jiných článků a diskuzí, které se v posledních letech během adventu rojí jak lesní včely a v nichž je pouhým otloukánkem a postavou na odpis.
V těchto textech (a bohužel i v přidružených diskuzích odrážejících „hlas lidu“) se totiž mnohdy dočteme, že bychom měli tradici Ježíška nosícího dárky úplně zrušit, přestat dětem lhát, krmit je nesmysly a plést jim hlavy a blá, blá, blá. A přitom institut Ježíška (nebo jakékoliv jiné obdobné postavy, od Santa Clause, přes Vánočního kozla až po Islandské Trolly) je v dnešní době strašlivě potřeba a to především k tomu, aby připomněl našim dětem, že život není jen „něco za něco“, což bohužel mnohé z nich vůbec netuší. Že na světě existují i okamžiky, kdy člověk může něco dostat prostě jen proto, že si to zaslouží (a naopak bohužel i chvíle, kdy nedostane to, co chce, ani kdyby se rozkrájel). Nikoliv ale tím, že teď něco udělal nebo neudělal, ale tím jak se dlouhodobě chová, jaký je uvnitř a jak jedná se svým okolím. A dokonce to ani nemusí být to, po čem touží, protože skutečný život, ke kterému by se měly děti celé dětství vychovávat, nefunguje stylem „chci-dostanu“ (v tomto případě stylem „napíšu dopis Ježíškovi-Ježíšek mi to určitě přinese“). Naopak často přináší věci nečekané a neplánované, někdy dokonce i přímo nechtěné a obávané, které se ale nakonec mnohdy ukážou jako to nejlepší, co se mohlo dotyčné osobě stát (stejně jako to, po čem dotyčný touží se může velmi rychle zvrhnout a ukázat jako jeho nejhorší noční můra).
Tohle by měl Ježíšek naše děti učit a ne se stát „automatem“ na hračky a splněná přání. Jinými slovy, ony v názvu článku vzpomínané zářící dětské oči u stromečku, nevykouzlíme tím, že v obdržených balíčcích najdou všechno to, oč si napsaly (plus samozřejmě tuny věcí navíc, které ani nechtěly, načež skončí někde v koutě). To se vážně můžeme na celou tuhle šaškárnu vykašlat a rovnou je poslat s naší zlatou kreditní kartou do hračkářství, ať se obslouží samy. V tomhle hloupém, konzumním divadélku už Ježíšek opravdu nemá své místo a pokud je do něj násilně roubován, dopadá to jako ve zmiňovaném článku, kdy se stává jakousi přihlouplou a rozdavačnou karikaturou sama sebe, na níž rodiče žárlí a s níž děti vydírají dospělé ("protože když to nekoupíš ty, tak trouba Ježíšek určitě jo"). A to fakt není něco, o co bychom ve výchově měly usilovat. Takto vedenému dítěti pak už oči pod stromkem září jen tehdy, když se v nich odráží prskavka, nebo když se mu podařilo tajně ukořistit pár vaječným likérem plněných vosích hnízd navíc. Jiný důvod k nevšední radosti, která by měla dětské vánoce provázet, nemá. Proč by taky mělo mít? Však si jde ke stromku jen vyzvednout zadaný seznam dárků, jako někam do zásilkového boxu na splněná přání. Nejde tam s pokorou, těšením, napětím a nedočkavostí, tak jako kdysi my… Nejde tam proto, aby zjistilo, zda tu Ježíšek vůbec byl (a pokud ano, zda dostal jeho dopis a pokud ho dostal, jestli uznal, že bylo celý rok hodné) a učinil tak z něj součást celého toho nádherného vánočního kouzla. Ne, tohle všechno je automatické, očekávané a tím pádem i všední a zcela bez magie.
A přitom existuje tak snadná pomoc! Pokud totiž dětem už od malička nadělujeme z jejich seznamu jen něco (nebo rovnou zredukujeme už samotný dopis a dáme na něj rozumný limit), může být situace úplně opačná. A pokud se navíc držíme se i onoho pravidla „zlobil jsi, nemůžeš dostat vše“ (samozřejmě jen v symbolické podobě, neboť je třeba s dítětem jeho problémy celoročně řešit a probírat a ne ho nechat řádit a pak mu fakt nic nedat, nebo mu s tím dokonce jen planě vyhrožovat), pak může Ježíšek znovu začít plnit svou funkci a vánoce se stanou mnohem magičtějším obdobím, které dětem do života dá i něco víc, než další hromady nepotřebných krámů do jejich pokojíčku. Naučí je něčemu, co jsme my a naši rodiče a prarodiče kdysi uměly úplně přirozeně a samy od sebe, protože jsme nežily v takovém luxusu a dostatku, jako dnešní děti (až na výjimky na obou stranách samozřejmě). Naučí je znovu se na něco těšit a mít radost z maličkostí. A nenaučí je to pochopitelně jen o svátcích, protože tohle zdaleka není jen záležitost týkající se vánoc. Materiálně zaměřené děti razící už od plenek heslo „zadarmo ani kuře nehrabe“ jsou problémem, se kterým se setkáváme dnes a denně a troufám si říct, že v posledních letech už vážně začíná jít do tuhého (a ne, není to „asertivita“ a „ostré lokty“, které budou v životě potřebovat, je to sobeckost, rozežranost a rozmazlenost, které jim naopak život ztíží).
Není tomu tak dávno, co jsem na školních chodbách musela s dětmi doslova bojovat, když mi neustále nabízely pomoc. S čímkoliv, od úklidu, přes otevírání dveří a oken až po nošení pomůcek, které mi přímo rvaly z rukou a mně často docházely výmluvy, proč jim je nechci svěřit (protože říct jim, že jsou na ně těžké, nebo, že se bojím, aby je nerozbily mi přišlo tváří v tvář jejich ochotě a nadšení kruté). Dnes už se tohle děje jen výjimečně, přičemž ještě výjimečněji není celý proces zakončen dotazem „A co za to dostanu?“ (u „drzejších“ dětí jde dokonce hned o úvodní větu a to i v případě, kdy o jejich pomoc aktivně požádám). Když pak dotyčný capart zjistí, že kromě mého díku a pohlazení po vlasech, nedostane nic, protáhne obličej a příště raději předstírá, že je součástí školního koberce, jen abych si ho nevšimla a nepoprosila ho o pomoc. A jak vypadají v podání těchto malých Harpagonů různé hry a soutěže, o tom bych se raději ani nezmiňovala. Ty nebaví skoro nikoho, pokud v nich nejde o hodnotné výhry (že by někdo z dětí hrál o čest, sirky, nebo knoflíky, tak to už se dneska fakt nestane). Motivace, nemotivace… Když za to není přinejmenším pytlík bonbonů (jeden bonbon nebo lízátko už dávno nestačí - zdravější odměny typu ovoce letí rovnou do koše), musíme je k aktivitě doslova přemlouvat. Jedinou satisfakcí je poté snad to, že je nakonec až na naprosté výjimky dané hry začnou bavit a užijí si je (takže fakt nejde o to, že bychom s kolegy vymýšlely špatný program). Kdybychom to ale nechali na nich, ani by to nezkusily a o kolik věcí takhle v životě přijdou si proto ani nechci představovat.
A tak se tedy na závěr mého textu ptám… Není to celé škoda? Není takováto přísně konzumní výchova v naprostém dostatku vlastně spíše týráním a odpíráním spousty krásných zážitků, samozřejmě včetně těch skutečných magických vánoc? A není tohle nakonec ten důvod, proč tolik mladých lidí nemá rádo vánoce a doslova se do jejich příprav nutí? Pořád někde čtu, jak jsou to hloupé a konzumní svátky, které by se měly zrušit… Ale neděláme si je takové právě my samy? Respektive rodiny s malými dětmi, které v nějaké pomatené představě, že odepřením všech požadovaných dárků, způsobí svým potomkům doživotní trauma, brakují hračkářství a papírnictví a pak se diví, že to pořád není dost a jejich dětičky se u stromečku nechovají tak nadšeně a vděčně, jako oni samy kdysi?
Neměly by dnešní děti alespoň uznat, že když se sám Ježíšek narodil v chlívku na seně a neměl vlastně vůbec nic, není úplně fér chtít po něm náruče dárků a zneužívat tak jeho lásky a dobroty (která je jen a pouze převlečenou láskou a dobrotou jejich rodičů, což dřív, nebo později stejně zjistí a to si pište, že si to dokáží spojit a zpětně si uvědomit, co to znamená)? Já si myslím, že ano, a doufám, že se tímto směrem začne ubírat myšlení i dalších mladých rodin, protože jinak se obávám, že kouzlo vánoc u nás zajde na úbytě dříve, než ho bude moct zlikvidovat expandující Santa Claus (který nakonec možná dopadne podobě a půjdou s Ježíškem o žebrácké holi oba dva).
