Článek
Nu, tak článků o chybujících a nekvalitních rodičích mám za sebou dost, článek o chybujících a špatných učitelích mám na kontě taky… Tak co takhle trochu předčasně najet na „vlnu lásky“, a když se nám blíží ten svátek zamilovaných, napsat jednou taky něco pozitivního? Ono je to totiž zjevně potřeba, protože jak tak čtu komentáře k některým svým textům, musím nechápavě kroutit hlavou nad tím, kolik lidí je dneska tak hrozně přecitlivělých a nedůvtipných, že jim nedochází, že to, co píšu, se netýká ani zdaleka všech rodičů (a dětí a pedagogů). A že kdyby to tak bylo, nejen já, ale pravděpodobně ani nikdo další, kdo má všech pět pohromadě a váží si svého zdravého rozumu, by ve školství nedělal ani za zlaté prase. Ale dobrá, napíšu to tedy jasně a zřetelně…
Ne, všichni rodiče nejsou špatní! Naopak! Stále existuje i spousta rodičů slušných, milujících a starostlivých, kteří o své děti zodpovědně pečují, snaží se je co nejlépe připravit na život a kteří jsou schopní v případě, že dojde k nějakému problému (ať už ve škole, nebo kdekoliv jinde), slušně a věcně komunikovat a aktivně hledat kompromisy, které by vyhovovaly jak protistraně, tak hlavně jim a jejich dětem.
Tak, uf… Mám splněno! A teď si pojďme tohle tvrzení trochu rozebrat, protože teoreticky by tu klidně mohl článek končit, protože k takovým rodičům není potřeba říkat nic moc dalšího. Ale to by bylo sakra krátké čtení a to si oni nezaslouží. Zvlášť když o jejich protikladech jsem popsala stovky řádků. Nicméně z důvodů přehlednosti bych se ráda zaměřila pouze na jeden jejich aspekt, se kterým mám nejvíce zkušeností, a to je právě vztah ke vzdělávaní, učitelům a škole obecně (opět pro jistotu opakuji, že na PRVNÍM STUPNI!!! Aby mě zas někdo v komentářích neosočil, že věci vůbec nerozumím, protože u nich na střední je to jinak). Z toho, kolik kritiky, hejtu a výtek se v poslední době snáší na české školství, by totiž někdo nezasvěcený mohl nabýt dojmu, že téměř všichni dnešní rodiče jsou s učiteli nespokojení a netouží po ničem jiném, než moci své děti před jejich působením ochránit a všichni učitelé, rodiče svých žáků z duše nenávidí a viní za každý problém, který se v jejich práci objeví.
Nu, nechci všem těm, kteří téhle tezi věří a na jejím základě (a bez jakékoliv snahy nakouknout pod pokličku a vše si ověřit) si utvářejí vlastní pohled na vzdělávání v ČR, kazit jejich předsudky, ale není tomu tak! V praxi je situace daleko klidnější a ve většině běžných škol, které znám (osobně i z doslechu), pedagogové žádné každodenní války a nekonečné pře s rodiči opravdu nevedou. Iluze, že tomu tak je, zkrátka vzniká tak, jako většina negativních a pesimistických pohledů na dnešní svět… Lidé si holt častěji veřejně stěžují, než něco chválí (natož, aby ztráceli čas a psali nebo mluvili o něčem, co je podle nich OK a nezaslouží si to ani pochvalu, ani výtku). A každý jeden případ, kdy došlo k nějakému velkému konfliktu či problému, se velice dobře medializuje a šíří jako lavina. Tak to prostě vždy bylo, je a bude. Ti problematičtí a stěžující a ti, co mají opravdu špatné zkušenosti, jsou prostě víc vidět a více se o nich mluví. A to jak mezi kritiky školství, kteří v nich vidí vzor a spojence, tak mezi samotnými pedagogy, kteří si o nich vyměňují své zkušenosti. Na ty dobré, se kterými nás spolupráce těší a nabíjí a kterých si za jejich péči o děti i přístup k nám velice vážíme, už málokdy zbyde čas a energie. Nu a aby to v tomto článku nedopadlo stejně, pojďme už honem k nim a k tomu, jak se takový rodič pozná, projevuje a za co si zaslouží naše (i všeobecné) uznání:
Předně je třeba říct, že dobrý rodič se většinou pozná hned, jak prvně vkročí do školy (a někdy tam ani být nemusí, stačí, že tam je jeho dítě, jakožto objekt jeho působení). Už na první informativní schůzce před začátkem školního roku je proto možné celkem spolehlivě určit, kteří to jsou ( a kteří bohužel ne). Takovíto rodič například přihlásí své dítě jen na rozumný počet kroužků, které ho baví a zajímají a které bude navštěvovat rádo, bez nátlaku a zbytečných absencí. Stejnou střídmost projeví také ohledně pobytu svého dítěte ve škole (myšleno mimo povinné vyučování) a ranní i odpolední družinu přizpůsobí spíše věku a potřebám dítěte, než svému pohodlí. Pochopitelně existují dobří rodiče, kteří nemají na výběr a kvůli práci, nebo dalším zásadním okolnostem musí těchto služeb využít takříkajíc na maximum, a to bez ohledu na to, že např. pro děti v první a druhé třídě, je pobyt ve škole od půl sedmé ráno, do čtyř odpoledne strašlivě náročný. Ani ty ale není takový problém identifikovat, protože tento nápor na své dítě kompenzují například tím, že kdykoliv mají možnost, vyzvednou si ho dříve (nebo ho naopak pošlou do školy až na vyučování), nebo mu alespoň tu a tam zajistí vyzvednutí a hlídání u babiček, tetiček, sourozenců či sousedek, které tu možnost mají. A když ani to ne, snaží se to svému potomkovi vynahradit o prázdninách a víkendech, což se samozřejmě ve škole okamžitě ví, protože dítko nemluví o ničem jiném.
Dobrý rodič se také pozná podle toho, že bez problémů a aktivně komunikuje (neplést si s přehnanou komunikací, kdy některé maminky volají paní učitelce pětkrát týdně a to klidně i pozdě večer). A to jak přímo se svým dítětem, tak se školou a pedagogy (a to nejen, když nastane problém-tam je to pochopitelně samozřejmost). V praxi to znamená, že se svého dítěte průběžně ptá, co dělali ve škole, jak mu to jde v kolektivu, co se mu ve škole líbí, co nelíbí… No prostě má opravdový a konzistentní zájem o jeho školní docházku a skutečně mu naslouchá a bere v potaz jeho názory. Takový rodič poté nikdy nemá problém orientovat se v tom, jak to ve škole chodí, jaký má jeho dítě rozvrh, kdy má odpolední vyučování, kdy chodí na jaký kroužek, kolik má kamarádů, s kým si naopak nesedlo a proč i jaký má skutečný názor na učitele… A co je pro nás hlavní, snadno se s ním řeší i veškeré organizační věci, včetně těch nad rámec vyučování (např. mimoškolní akce, výlety, divadla, lyžák, plavání apod). A pokud se vám to zdá jako samozřejmost, vězte, že bohužel není (ale o tom, jak jsou rodiče schopní podepsat dítěti jakékoliv sdělení, které najdou v žákovské knížce a ani si ho nepřečíst, nebo celý rok vyzvedávat své dítě ze školy v době, kdy má ještě odpoledku jsem už psala jinde a sem to nepatří).
Dalším, ale rozhodně ne méně důležitým kritériem, podle kterého se dá snadno poznat dobrý rodič, které se svému dítěti od malička naplno věnoval, je samostatnost a zodpovědnost za sebe i své věci, kterou děti ve škole projevují. A i když samozřejmě existují jedinci, do kterých tohle ani při nejlepší vůli „nenatlučete“, protože zkrátka mají roztržitost v povaze, odlišit je od těch, kteří k tomu prostě nejsou doma vedení, není pro zkušeného učitele až takový problém. Kdyby totiž nic jiného, tak dobrý rodič naučí své dítě alespoň vědět, co je jeho povinností a říct „á jó“, když se ukáže, že na něco z toho zapomnělo. Jinými slovy, dítě takového rodiče například ví, co všechno mělo ráno na sobě (a v čem tedy logicky zase má odejít-i když to třeba nemůže zrovna najít, protože si to někam zašantročilo), ví, kde v tašce má svačinu, kde žákovskou a kde sešit s domácím úkolem (který ale možná nemá hotový, protože o něm doma zapomnělo říct), ví jak, kdy, případně s kým jede dnes domů (i když žákovská či notýsek, kde to má od rodičů napsané, se zůstaly válet doma na stole vedle zbytků snídaně) a alespoň tuší na jaké chodí kroužky (i když mu vypadlo z hlavy, že je zrovna pondělí a chystá se místo zpěvu na středeční keramiku). A tak dále a tak dále, je toho samozřejmě víc, ale to asi všichni, kdo máme doma děti, víme…
Nicméně na závěr ještě jeden přesný opak… Co naopak skoro NIKDY a NIJAK nevypovídá o kvalitě rodiče, jsou školní úspěchy dítěte, jeho prospěch a úroveň běžných lumpáren. Spousta kritiků českého školství vás sice bude přesvědčovat o opaku a tvrdit, že snem všech učitelů je mít plnou třídu tiše sedících šprtů, kteří jak roboti dělají jen to, co se jim řekne (a když takové žáky nemají, je zle), ale takhle jednoduše to opravdu nefunguje. Spíš naopak. Děti jsou od přírody zvídavé a neposedné a dokud to nepřekročí únosnou mez, je to rozhodně lepší, zdravější (a pro pedagoga i zábavnější), než zakřiknutý jedničkář bez jediného vlastního nápadu. Takže abych se vrátila zpět k těm rodičům, tak i dítě, kterému učení tolik nejde, má s ním potíže, nechová se vždy podle příruček nebo dokonce potřebuje speciální individuální přístup, může mít skvělé rodiče. A často je dokonce i má, protože takové dítě je stojí mnohem více času, úsilí, peněz i energie. A někdo holt akorát není studijní typ a je od přírody rošťák (nemusí přeci za vším být rovnou patologie). Důležité je, že dobrý rodič tohle řeší v klidu, ale důsledně, nikoho z ničeho zbytečně neobviňuje, spolupracuje se školou a neustále má na paměti hlavně blaho svého dítěte, nikoliv své ego, nebo bůh ví co.
Takže abych to celé nějak shrnula (i když bych mohla vypíchnout ještě spoustu dalších projevů, kterými dítě ve škole dává najevo, že má doma dobrého rodiče-např. empatii, zvídavost, touhu poznávat a zkoušet nové věci, schopnost čestně prohrávat, a tak dále a tak dále)… Dobří rodiče samozřejmě nemusí zvládat tohle všechno a nikdo to po nich nechce. Takoví supermani ostatně ani neexistují. Stačí jedno z toho a ve zbylých oblastech alespoň snaha. A nebo třeba úplně stačí snaha ve všech těchto oblastech, protože jak říkám, jde jen o jedno kritérium z milionu dalších, které se školy nijak netýkají a ani se do ní nepromítají. A právě proto je rodičovství tak náročné a není to disciplína pro každého. Já bych každopádně tímto textem hrozně ráda vzdala holt a obdiv všem, kteří se v něm poznali. Jste skvělí a děkujeme vám. Za nás pedagogy i za vaše děti a všechny další osoby, které se s nimi kdy setkají, protože není nic horšího, než „srážka s blbcem“ a ti blbci se musí někde brát. Z řad vašich dětí to ale s velkou pravděpodobností nebude.
Takže ještě jednou… DÍKY! Vážíme si vás a víme o vás i když o vás tak často veřejně nemluvíme. Hlavně pokračujte v tom co děláte a nenechte se nikým a ničím zviklat a otrávit. Konec konců, jste to hlavně vy a vaše děti, kvůli komu velká část z nás učitelů dělá svou práci. A budeme ji dělat dál, i když z ní nezbohatneme a kdekoliv jinde (krom policie, hasičů a lékařů) bychom měli mnohem menší nervy i zodpovědnost…
