Článek
Jak už napovídá název, k napsání tohoto konkrétního článku mě přiměl tento text, ve kterém autorka, jakožto matka několika dětí, zcela vážně hovoří o tom, jak nechce svým potomkům kazit dětství tím, že je bude učit něco pro člověka naprosto přirozeného, žádoucího a dokonce zdravého (a to jak v otázce jeho fyzického, tak i psychického vývoje). Nošení plen minimálně do čtyř let věku se tak v jejím sugestivním podání mění v tu největší slast a zásadní podmínku šťastného dětství, a nočník, potažmo toaleta nebo dokonce vykonávání potřeby někde v přírodě, získává punc absolutního zvěrstva, které dětem zadělává minimálně na hluboké deprese a ohavné noční můry (kvůli kterým se začnou pomočovat a stejně zase skončí u plen, chá, chá). Zkrátka a dobře, „odpolenkovávání“ rovná se, podle ní, celoživotní trauma pro každé dítě, které si o něj neřekne samo (ideálně ve formě otevřeného, francouzsky psaného dopisu rodičům, protože v té době už klidně může umět psát a plynně hovořit několika jazyky a furt to bude OK) a nezvládne ho s úsměvem, bez jediné nehody a v časovém horizontu kratším, než jaký potřeboval Jack Bauer na záchranu světa v seriálu 24 hodin.
Bylo to vážně napínavé čtení plné zvrat(k)ů a názorů, které jsou v ostrém kontrastu se vším, co jsem se kdy učila o dětské psychologii, a které mi v první chvíli přišly jako docela vydařený vtip. Ale ruku na srdce… ono to k smíchu moc není, zvlášť, když si člověk uvědomí, že ve skutečnosti vůbec nejde o nějaký ojedinělý internetový výkřik, ale o názor několikanásobné rodičky, který dotyčná, jakožto typická moderní matka musela před vypuštěním do světa s někým konzultovat. A ten někdo jí musel dát za pravdu, podpořit ji a požehnat jejímu postoji, protože jinak bychom se o něm jen těžko dočetli. Ony totiž moderní matky jsou tvorové společenští, rády se sdružují do smeček (či spíše hejn nebo rovnou stád-podle aktuální situace) a jen zcela výjimečně dělají něco bez vzájemné porady a poplácávání po zádech. Speciálně pokrokové názory na výchovu jsou tím lepší, čím větší počet jejich soukmenovkyň se na nich shodne (a čím více jejich vlastních matek, tchyní, babiček a celkově žen nad čtyřicet let věku je proti nim, protože: "Těm starým zkostnatělým strukturám je třeba ukázat, jak to celý život dělaly blbě a jak nově a inovátorsky to zvládneme my!"). A to je při bližším pohledu vlastně spíš děsivé, než směšné.
A co hůř, plně to koresponduje s dalšími podobně „potrhlými“ názory na výchovu dětí s nimiž se v poslední době setkávám, a z nichž nejvíce mi utkvěl v paměti zcela vážně míněný postoj jedné naší rodinné známé, že děti by se minimálně do věku čtyř let vlastně vůbec vychovávat neměly a mělo by se s nimi zacházet spíše jako s domácími mazlíčky, než jako s lidmi, protože stejně ještě nejsou natolik duševně a sociálně vyvinuté, aby pochopily lidské chování. To jsem šla vážně do vývrtky, ovšem k mé hrůze měla dotyčná (podotýkám, že vysokoškolsky vzdělaná a jinak na první pohled docela normální) tento hororový výkřik podpořený početnou skupinou stejně smýšlejících dam na facebooku (i poměrně věrohodně vyhlížejícími „odbornými“ články v několika jazycích). A pak se milí méně „progresivní“ rodiče i mí kolegové z řad pedagogů divíme, kde se ve školkách a prvních třídách berou ta naprosto nesocializovaná, výchovou nepolíbená „polozvířátka“, která mi nejvíce ze všeho připomínají ony pověstné „vlčí děti“, akorát, že nevrčí a nekoušou (teda… alespoň ne tak moc). Jejich rodiče je prostě vůbec nevychovávají, protože „by to stejně nepochopily“ nebo by „jim tím pokazili dětství“ (ze kterého si samozřejmě úplně všichni do detailu pamatujeme, jak jsme byli necitlivě odplenkovávání, nebo jak nám zlé maminky braly dudlíky a je tudíž třeba dbát na to, aby tyto vzpomínky, které budeme se slzou v oku líčit našim vnoučatům ještě na smrtelné posteli, byly co nejhezčí).
Ale abych jen nelamentovala, připojím i nějakou tu radu (ačkoliv se obávám, že ti, kteří si ji přečtou a pochopí, ji vlastně vůbec nepotřebují, protože pro ně nebude žádnou novinkou a ti druzí takhle daleko můj článek určitě nedočetli, protože jim z něj už dávno rupla cévka). V první řadě je nutné si na rovinu říct, že výchova skutečně může dětem ublížit, zničit jim dětství a způsobit doživotní trauma (i když konkrétní vzpomínky na ni si do určitého věku neuchovají). ALE… kdykoliv se tohle někde dočteme, je potřeba nepanikařit, v klidu se nadechnou a uvědomit si, že tím není myšlena výchova jakoukoliv, ale jen a pouze ta špatná a škodlivá (přičemž takové může být z mnoha důvodů, jako je např. výchova příliš autoritativní, zastrašující, nedůsledná, agresivní, chladná, nevyrovnaná, nebo naopak až moc benevolentní). Rodiče, co se v tomto výčtu poznávají, by skutečně měli zpozornět a dost možná si i začít sypat popel na hlavu, ale všichni ostatní můžou být v klidu. Odpověď na otázku z názvu článku je pro ně totiž jednoduchá: „Ne, pokud bude je moje výchova milující, empatická, individuální, přiměřená, důsledná a v souladu s partnerem, nikdy jí svému dítěti dětství zkazit nemůžu.“ Prostě ne!
No jo, jenže jak takové výchovy dosáhnout, ptáte se jistě. Nu, spousta lidí v poslední době má tendenci tvrdit, že je to strašlivě složité a individuální a vlastně na to návod ani neexistuje. Ale podle mě to není pravda a platí to pouze tehdy, když odložíme zdravý rozum, rodičovské instinkty i zdravou sebereflexi, podlehneme moderním trendům a až příliš se ponoříme do nejrůznějších populárních výchovných teorií, metod a hypotéz (nejlépe z ranku sociálních sítí). Těch je totiž skutečně přehršel a každý den vznikají nové a nové (z nichž mnohé si dokonce přímo odporují), ale já si troufám říct, že pokud na ně na všechny rezignujeme a zůstaneme při zemi, jeden přístup funguje vždy a na všechny a není na něm vlastně vůbec nic komplikovaného. Zkrátka a dobře: „ZACHÁZEJTE SE SVÝMI DĚTMI JAKO S LIDMI.“ Tečka. Ano, to je celé. Pro někoho možná naprostý nesmysl a zbytečnost, kterou není třeba zdůrazňovat, ale když se nad tím pořádně zamyslíte, zjistíte, že spousta rodičů to vlastně nedělá (a ne, nemyslím tím jen ty exoty, co si je do čtyř let pletou se zlatými rybičkami). Místo toho neustále vymýšlí různé výchovné přístupy, kličky, postupy a rady, jak děti naučit tohle a jak jim vysvětlit tamto a jak nejlépe „na ně“ (jako by to byl spíše vzájemný souboj, než poklidné soužití). A přitom dítě je stejný člověk jako vy, jen o něco málo menší a míň zkušený. Ale v jádru se zas tak moc nelišíte a když k němu budete takto přistupovat už od narození, uvidíte, že bude celá výchova daleko přirozenější a prostší. Na úvod stačí si s ním jen povídat a neustále mu všechno vysvětlovat a uvidíte, jaké zázraky se začnou dít.
A ano, vím, že u novorozence se to jeví asi tak smysluplně, jako vykládat něco sporáku, nebo rychlovarné konvici, ale věřte mi, není to totéž. I to novorozené miminko už vám svým způsobem „rozumí“ a vnímá vás víc, než si mnohdy myslíte. Vždyť kdyby tomu tak nebylo, proč by tolik odborníků doporučovalo na dítě mluvit ještě před jeho narozením? No ovšem, protože to má smysl, přičemž trochu paradoxní je, že právě s tímto počínáním mnoho rodičů vůbec nemá problém a klidně svému „těhotenskému bubnu“ veřejně pouští hudbu, nebo recitují Shakespearea. Jakmile se však jejich „uzlíček štěstí“ narodí, omezují se na afektované šišlání, nebo s ním dokonce komunikovat zcela přestanou a mluví jen „o něm“. A to je špatně. I s takto maličkou „šiškou chleba“ si můžete skvěle pokecat a čím bude vaše dítko starší, tím víc si z vašeho povídání vezme. Bude se smát, výskat, mračit, znakovat, žvatlat… Až spolu jednoho zcela přirozeně přejdete od „monologu“ k dialogu (byť na začátku spíše ve stylu „Hele, támhle běží pejsek.“ „Brrrm, brrrm.“) a najednou už bude nějaké odplenkovávání, nebo odebírání dudlíku o level jednodušší.
A snazší pak bude i celý zbytek té „nenáviděné“ a zatracované výchovy, která už najednou nebude tak jednostranná a marná (protože už nebude jen o zákazech a omezeních z vaší strany a odporu z té dětské, ale o vysvětlování a kompromisech). Věřte mi, funguje to. Vidím to všude kolem sebe a sama to praktikuju a rozvíjím pořád dál a dál. Ale to už je téma na někdy příště, protože takhle povrchně napsáno to zní spíš jako pohádka, než jako realita. Ale ruku na srdce… není lepší takováto milá a laskavá pohádka o poslušném dítku, než horor o čtyřletém přízraku v plenkách, který má zničené dětství, protože po něm někdo začal chtít, aby si mezi všemi těmi bezstarostnými hrami a dětským skotačením našel pět minut času i na péči o svůj močový měchýř?
