Článek
A už je to tady! Tedy… skoro. V Polsku ruší ve školách domácí úkoly a je tudíž nejspíš jen otázkou času, než k tomu dojde i u nás. A přesto, že jsem tu nedávno psala na toto téma obsáhlý článek, v němž jsem myslím dost detailně popsala, proč je to podle mě (minimálně na prvním stupni) hodně špatný nápad a proč to nepřinese nic dobrého, jsem od přírody optimistka, která se vždy snaží na všem najít alespoň nějaké malinké pozitivum, a tak se o to pokusím i zde. Jo, bude to fuška… Ale když o tom tak přemýšlím a představuju si dobu, kdy bude sousloví „domácí úkol“ pro naše děti a mládež stejným záhadným historismem jako slovo „disketa“, „skočka“ nebo „VHSka“, tak ono na tom něco málo příjemného i bude. Vlastně… Mě napadají hned dvě věci, které budou na zrušení domácích úkolů dost možná docela fajn.
1) Žádné domácí úkoly znamená… žádné domácí úkoly!
No jasně? Jak mi tohle obří pozitivum mohlo minule uniknout? Když nebudou děti dostávat ve škole domácí úkoly, znamená to, že my učitelé je nebudeme muset vymýšlet, sestavovat, chystat, kopírovat, znovu kopírovat (protože školní kopírky jsou tvorové zákeřní a nikdy nás nad sebou nenechají zvítězit na první pokus), rozdávat, vybírat, mámit z nepořádných žáků, mámit z chybějících žáků, skladovat, tahat domů na zádech, odkládat na zítra, protože dnes je kvůli návštěvě chiropraktika nestihneme zkouknout, a dokonce ani opravovat! Jupíjajej a třikrát hurá! To je super!
O tolik méně práce, kterou nikdo, ano slovy NIKDO, z učitelů, které znám, nepovažuje za příjemnou! Natož aby se při ní bavil a užíval si ji tak, jak si nejspíše představují mnozí odpůrci a kritici domácích úkolů (kterým jsem asi právě teď zkazila jejich škodolibou radost nad tím, jak obrovské muka budou učitelé bez úkolů prožívat… jejky, pardon). Samozřejmě to znamená, že na oko budeme muset věnovat více času procvičování a opakování učiva během vyučovacích hodin, ale to se stejně v praxi nemá šanci povést a zůstane to jen na papíře, jako takové líbivé gesto na usmíření té minority rodičů, kterým ještě dneska záleží na kvalitě vzdělání jejich dětí. Těm ostatním je putna, že už takhle máme těch ubohých pětačtyřiceti minut tak natřískaných, že není šance tam vpasírovat cokoliv dalšího. A nafouknout to čtyř, maximálně pěti (ha, ha, ha prej , že osm hodin denně, to je dobrej fór) hodinové vyučování na prvním stupni taky nejde. Ale tak co? Tak to ty děti holt nebudou umět, no. Jak říkává moje babička „my si z toho nohu za krk nedáme“. Naše děti to konec konců nejsou a plat nám nikdo nevyměřuje podle toho, kolik dětí naučíme počítat bez kalkulačky, nebo číst souvisle (a ne u toho koktat jako motor od trabantu). Že nám našich žáčků, kteří to v rámci vyučování nezvládnou, bude samozřejmě ve skrytu duše líto, je věc druhá… Ale to stejně nemá smysl někomu vyprávět, protože tomu jen málokdo uvěří. Učitelé jsou přeci potomstvo blbé a zločinné, které baví děti jedině trápit.
2) Radující se rodiče slavící konec domácích úkolů se brzy doradují…
A tím se vlastně dostáváme i k druhému pozitivu, které ze zrušení domácích úkolů plyne. I když… pozitivum… Ono je to vlastně z pohledu rodičů i dětí negativum, ale mě osobně, jako někoho, kdo si nejvíce ze všeho váží vlastní píle a zodpovědnosti a kdo plně vyznává kastovní systém založený právě na osobní snaze, zvídavosti a touze po zlepšení (nikoliv na společenském či ekonomickém postavení a původu), to tak trochu hraje do karet. V jádru jde totiž vlastně o to, že domácí úkoly nyní v otázce osobního růstu dětí do značné míry suplovaly roli rodičů. Jednodušeji řečeno, rodiče nemuseli své děti motivovat k tomu, aby si samy od sebe sedly k učení, opakovaly si probranou látku, procvičovaly si to, v čem si nebyly moc jisté, nebo se dokonce samy aktivně vzdělávaly a rozšiřovaly si obzory. Děti to alespoň v nějakém malém rozsahu dělat musely, protože potřebovaly paní učitelce odevzdat hotový úkol a kdyby to neudělaly, mělo by to pro ně nepříjemné následky v podobě špatné známky, dalšího úkolu, nepřijetí spolužáků, zklamané pedagožky a tak dále a tak dále. To vše teď ale odpadne…
Děti už se nebudou muset doma vůbec učit a jelikož asi tak 99,9 % normálních dětí se doma samo od sebe, dobrovolně a bez vnější motivace učit, vzdělávat a rozvíjet nechce, budou si muset jejich rodiče najít nějakou páku, kterou je k tomu přimějí. A jasně, klidně to může být čistě pozitivní motivace, nebo jití příkladem a vlastní samostudium. A nebo třeba „škola hrou“ a přirozené propojování praxe s teorií a individuální přístup a blá, blá, blá… prostě všechny ty moderní postupy, které jsou dneska tak moc chválené (a které rozhodně můžou skvěle fungovat). No jo, jenže víte v čem je ten fór? Že fungovat nebudou, protože zrovna ti rodiče, jejichž děti je budou nejvíc potřebovat, s nimi tyhle „opičárny“ samozřejmě dělat nebudou (ty budou se svými potomky dělat ti, jejichž děti je vlastně ani moc nepotřebují, protože mají tu správnou motivaci vštěpovanou už odmalička-a jen tak mimochodem skoro dokonale se kryjí s množinou těch, jejichž rodiče s domácími úkoly nikdy neměli problém)!
A ano, chápu, že se to mnohým z těchto rodičů, kterým nyní opadá vítězoslavný úsměv a začíná je obcházet hrůza z vlastní zodpovědnosti, která jim se zvoněním umíráčku pro domácí úkoly plně dolehne na bedra, nečte dobře. Ale je to tak. Oni své děti učit nepřimějí, o to se s nimi klidně vsadím. Nebo alespoň většina z nich ne… Buď na to budou sami moc líní a ani to nezkusí, nebo nebudou vědět jak na to a nepůjde jim to, protože jejich děti je prostě neposlechnout (a je fuk jestli to je proto, že jsou nezvladatelné, neposlušné, líné a ze školy si toho moc neodnášejí, nebo proto, že mají nějaký objektivní problém a jejich rodiče na práci s takovými dětmi nejsou školení). Zkrátka dobře, takové dítě k učení nedostanou ani heverem, viz distanční výuka za dob korony, která byla právě pro takovéto rodiče takovýchto dětí peklem. A světě div se, ve značné míře tohle, co teď píšu, bude záležitost právě těch rodiče, co nejhlasitěji křičeli, jak je potřeba dětem vrátit dětství, nepřetěžovat je a zrušit vše, co by jim doma jen zpovzdálí připomínalo školu… Ti budou tááák móóóc namydlení, že by se mi při pomyšlení na jejich protažené obličeje chtělo až smát… Kdyby to z pohledu jejich dětí nebylo tak smutné. Protože představa, že právě těmto dětem bude stačit jen výuka ve škole a stejně budou mít dobrý základ do zbytku života, smutná je. A taky zcestná… Hodně…
Sečten podtrženo, zrušení domácích úkolů ještě daleko více rozevře nůžky mezi dětmi, které mají v oblasti vzdělání nějakou budoucnost (a ne, opravdu to nemusí být jen vysokoškoláci s titulem, naopak můžou to být i šikovní a zodpovědní řemeslníci, nebo „celoživotní samouci“, kteří budou podnikat, nebo úspěšně střídat zaměstnání podle toho, co je bude nejvíce bavit a nejlépe život) a těmi, které budou rádi, když prolezou druhým stupněm základky. Takové děti, které rodiče doma nenaučí „se učit“ (ve smyslu vstřebávat nové informace, hledat si je, být zvídaví a toužit po vědění a zdokonalování sebe sama) poté skončí někde na pracáku, nebo se upíchnou na nějaké úplně zbytečné škole, kde dobře vaří, nebo kam chodí jejich kámoši. Že to bude škola, která je nebude bavit, nic pořádného je nenaučí a ze které pak vylezou jako totálně nezaměstnatelné trosky bez naděje na práci, která je bude bavit (a dost možná i život), to už je bohužel smutné realita.
Ale jak říkám, vzato kolem a kolem… A oproštěno od všech emocí, jenž ve mě představa těchto nebohých dětí, které vlastně vůbec nemůžou za to, že jim nikdo nevysvětlil, že číst si doma je prostě potřeba, vzbuzuje… Je tohle rozdělení společnosti vlastně pozitivním dopadem zrušení domácích úkolů. Nebo alespoň časem bude, protože podle mě lidstvo stejně směřuje k tomu, že jednou bude naši sociální třídu a majetkovou úroveň určovat především to, jak moc se sami chceme učit a zdokonalovat. S aktuálním a hlavně budoucím technickým pokrokem bude naše vlastní touha po informacích tím jediným, co bude stát mezi námi a „odpovědí na základní otázku života, vesmíru a vůbec“. Kompenzovat se totiž dá už skoro jakýkoliv hendikep. Fyzický, duševní, vývojový… Ale absence touhy po zlepšení sebe sama, tu zatím žádné protéza, lék ani guru nahradit neumí.
A přitom se pomalu ale jistě blíží době, kdy v životě uspějí jen ti, kteří tuhle touhu budou mít od dětství vštípenou hluboko v sobě. Ostatní pohoří i kdyby měli ty nejlepší školy a miliony na kontě… A moderní školství pomalu ale jistě inklinuje k tomu, aby jím úspěšně a smysluplně prošli právě jen takoví žáci, kteří tuhle touhu v sobě mají (ti ostatní jím tedy pochopitelně projdou taky, ale skoro nic to v nich nezanechá a hlavně je to k ničemu nekvalifikuje, protože zákony trhu jsou neúprosné a fakt je nezajímá, kdo měl na škole jakou asistentku, diagnózu, nebo uštěkanou maminku, která otravovala učitele tak dlouho, až mu to vyznamenání radši dali). Tihle žáci, co si doma otevřou učebnici, protože „chtějí“ (respektive vědí, že je to nutné a že jim to do budoucna pomůže-a pokud to nevědí, mají rodiče, kteří to ví a přimějí je k tomu), těm bude jednou patři svět. Ne těm, kteří si jí po příchodu ze školy už ani nevšimnou, protože už v ní nemají domácí úkol, tak co s ní?
Že těch prvních bude v porovnání s těmi druhými naprosté minimum, s tím se nedá nic dělat. Holt ne každý může být „vyvolený“. Ale ono se to třeba s dalšími generacemi zlepší, až lidé uvidí, jak tahle aktuální generace dětí na trhu práce (a v životě celkově) pohoří a uspějí z ní jen ti, kteří se opravdu snažili něco si ze vzdělání odnést. Pak snad více z nich dojde k tomu, že je třeba děti vést k tomu, aby se učily i mimo školu a po celý život. A ne aby si to tam jen odseděly, nebo se to maximálně naučily na test. Jak říká jeden můj oblíbený citát:
„Pomáhat těm, co nechtějí, je jako tahat krávu na Mont Blanc. Třeba se to i podaří, ale co s krávou na Mont Blancu?“
