Článek
Prý se moc dobře nemají, Vánoce trávili taky tam.
Párkrát mi, už vyhozené, v létě do Chorvatska telefonoval nějaký jejich strejda; pak to utichlo úplně. Je to víc než půl roku, co jsme se viděli naposledy. Neznali jsme se dlouho. Z těch dvou měsíců, kdy jsem na jaře v klokánku pracovala, bydleli u nás na bytě týden. Karel (11) a Dan (13), romští bráchové. Divocí, akční, živelní, místy to bylo náročné.
Teď jsou v děcáku, kde se jim nikdo moc nevěnuje (ve smyslu individuální zábavy v neděli odpoledne, například; není to myšleno jako hejt na danou instituci, pozn.) a - jemu to chybí. I když už ve čtvrté třídě, je Kájík stále hodně dětský - jak vzhledem, tak projevem. Svojí potřebou pozornosti - klidně i od žen.
Zajímá ho, co jsem měla k obědu, jinak si příliš nemáme co říct. V rámci videohovoru tam nakoukne nějaký kluk podobného věku, pozdraví, představí se. „Brácha je venku,“ říká Kájík, sám chtěl dnes zůstat v herně.
Tak oni taky. Nejen Markéta s Míšou.
To, že skončili v DD, znamená, že si je neměl kdo vzít. Taky by potřebovali někam domů. Teoreticky. Svým způsobem oproti holkám možná dokonce víc, neboť jsou výrazně mladší. Než budou dospělí, je to několik dlouhých roků, které pravděpodobně stráví v ústavu.
Dan byl docela problémový (krádeže, lhaní, násilí vůči mladším a menším dětem), Kája úplně zlatý. Snědý, roztomilý chlapeček se zájmem o cokoli. Vaření, pečení, vysávání, skate, kolo, nebo jen krmit kachny. Banální, obyčejné věci. Pořád povídal, nebo mi něco ukazoval, poroznost vyžadoval(i) neustále. Když teď řeším ty holky, i tohle bych si dokázala představit. Vzít si ty kluky domů. Ovšem: tak na týden. Maximálně. Poté je vrátit a - odpočívat. I když jim děcák nepřeju, i když je známo, že ústavní výchova děti poškozuje (už tím, že není individuální), při vzpomínce na náš společný čas (v klokánku jeden turnus v květnu 2025) si kromě adrenalinu typu lanový park, prolézačky, koncert a plno dalších činností - bylo to s nimi opravdu intenzivní - vybavuju ten všudypřítomný bordel, kdy člověk sotva stíhá uklízet z jednoho konce bytu na druhý, a svoji únavu, takže s jistotou vím, že bych to nezvládla. Mít je na krku neustále. X let do jejich dospělosti.
Zvlášť u Káji, který je ještě malý (a nezkažený - nekouří, nekrade - jako brácha), je to smutné. Jenom otázka času, kdy taky začne. Jak jinak, v děcáku…
Další věc, že by - v dlouhodobějším horizontu, coby dva kluci - potřebovali asi spíš chlapa. Mužský vzor. To není moje, ale souhlasím s tím. Toto by rovněž byl problém - chlap nejsem, takže to nenabídnu. Tím se však nemusím vůbec trápit. Sice to není fér, ale seriózněji, jako aktuálně v případě Markéty s Míšou, o tom u těchto kluků v podstatě nepřemýšlím.
Spíš jen takový záblesk, mihnutí, když se teď jeden z nich náhle ozval.
Úterý 20.ledna 2026
Zima na horách, 160 snídaní, nedá se ani projít. Sotva stíháme sklízet a doplňovat. Vtom mi zazvoní kapsa u zástěry. Messenger, Kája. Skrytá ve skladu, nervózní, že bude problém, mu hovor zvednu. Není ve škole, byl u doktora a teď má volno. Poslal mi písničku a zajímá se, co já na to. Slibuju, že si ji poslechnu po práci v klidu. Jinak si, podobně jako minule, prakticky nemáme co říct. Přesto by o kontakt stál.
Odkaz na Tři oříšky pro popelku. Čekám nějaký chyták, sprosťárny, srandu. Když si to odpolede přehrávám na pokoji, překvapeně zjistím, že - to tak není. Nevinná píseň z pohádky - mírně odlišná tím, že ji nazpíval někdo jiný. „Hezké jsou obě. Tahle, a i ta původní“, odpovím Kájíkovi.
Chudák dítě.
