Článek
Tentokrát jsem doma byla sama, protože manžel vyrazil na narozeninovou párty. Jako obvykle jsem po náročném dni okolo desáté zaplula do postele a okamžitě usnula s přesvědčením, že budu spát sladce až do rána, aniž by můj spánek někdo naboural. To jsem se ale mýlila.
Můj spánek byl opravdu hluboký. Žádné lehké spaní, kdy vás probudí spadnutí špendlíku na zem. Jenže co čert nechtěl, zjistila jsem, že moje chytré hodinky, které skoro nesundávám, mají jednu nepříjemnou vlastnost. Dokážou probudit i člověka, kterého běžně nevzbudí ani bouřka.
Přesně ve chvíli, kdy manžel zjistil, že jeho klíče zůstaly doma a on už by se rád vrátil, se mnou evidentně špatně nastavené hodinky rozhodly, že nastal ideální čas ukončit noční regeneraci. Jasně, hodinky jsou v tom nevinně, každopádně jejich vibrace na zápěstí signalizovaly hovor zapomnětlivého manžela. Musel zavolat čtyřikrát, aby mě probudil.
Když mozek nespolupracuje
Poprvé jsem hovor úspěšně ignorovala. Podruhé jsem ho nejspíš zakomponovala do snu. Potřetí jsem pootevřela oči, koukla na hodinky, ale oči se mi ve vteřině znovu samy od sebe zavřely. Definitivní probuzení se podařilo až na čtvrtý pokus – i když slovo definitivní je asi zbytečně optimistické. I tak jsem byla pořád v polospánku a cítila se, jako by mě někdo bouchl palicí po hlavě.
No nic, přijímám hovor, jenže chvíli trvá, než můj mozek vůbec pochopí, že po mně někdo něco chce.
„No to je dost! Nemůžu se ti dovolat.“ ozve se místo pozdravu manžel. Jako by snad bylo úplně normální, že ve dvě ráno čekám, až mi zavolá.
„Eem?“ vydávám ze sebe stěží jakési nicneříkající citoslovce.
„Haló?“
„Jsem tady, ale spím. Co se děje?“
„Promiň. Zapomněl jsem si klíče a doma budu asi za půl hodiny. Vydržíš vzhůru a otevřeš mi?“
Chvíli bylo ticho. Můj mozek teprve zpracovával přijatá data.
„Aha, ty ještě nejsi doma?“
„Ne, jinak bych ti asi nevolal.“ Měl pravdu. Jinak by mi určitě nevolal, ale můj mozek se k tomuto závěru dopracovával o něco pomaleji.
„Aha, no jo vlastně. Tak mi pak jen napiš, ať nevzbudíš děti. Já… se pokusím neusnout.“ odpovídám po několika sekundách, ale představa, že mám vydržet půl hodiny vzhůru, mě nedělá dvakrát šťastnou.
Nejtěžší půlhodina mého života
Típnu hovor, sedám na postel a začínám vést vnitřní monolog.
Dobře. To zvládneš. Je to jen půl hodiny. Půl hodiny přece vydrží vzhůru každý. Tedy skoro každý.
Napadlo mě uvařit si kafe, ale představa, že mám dojít do kuchyně ke kávovaru byla v tu chvíli stejně nereálná jako výšlap na Sněžku. Navíc jsem si nebyla jistá, jestli bych cestou do kuchyně neusnula někde na chodbě.
Abych neusnula, zkusila jsem scrollovat na webu. Po třech minutách jsem naneštěstí zjistila, že už dobrou minutu koukám na stejný příspěvek a vůbec netuším, o čem je.
Aha, už to mám! Půjdu si dát studenou sprchu. Stejně je mi vedro a spojím tak praktické s nutným.
No vida, ono to funguje! Po sprše jsem dokonale osvěžená, a dokonce se mi přestaly zavírat oči.
Za chvíli konečně přichází zpráva od manžela:
„Jsem před domem.“
Hurá! Otevřela jsem dveře, manžel se provinile usmál, výmluvně zamumlal cosi o tom, že se to může stát každému a opatrně vplul do bytu. Za jeho zapomnětlivost ho nechválím, ale ani nenadávám. Za celou dobu se mu to stalo poprvé, takže nad tím mávnu rukou a jdu si zase lehnout. Za pár hodin totiž vstávám do práce.
Bezesná noc a nový rituál
Bohužel jsem tak dokonale probraná, že dobré dvě hodiny hledím do stropu a ani za nic se mi nedaří usnout. Skvělé. Přesně takhle jsem si představovala kvalitní regeneraci před pracovním dnem.
Když o dvě hodiny později zazvonil budík, vstala jsem celá rozlámaná a nevyspalá, s pocitem, že jsem si od nočního telefonátu nestihla ani znovu pořádně lehnout. Ale manžel? Ten spal samozřejmě jako miminko. Aspoň někdo.
Vsadila bych boty, že podobný příběh má ve svém repertoáru nejeden pár. Já se od té doby každého, kdo zrovna odchází z bytu, automaticky ptám na jedinou věc:
„Máš klíče?“
A světe div se, od té doby už kvůli zapomenutým klíčům uprostřed noci nikdo nevolal.
