Chudáci děti. Jsou přehnaně hlídané a chybí jim volnost i soukromí

Před třiceti lety nic podobného neexistovalo. Všechny děti ze sídliště běhaly venku a domů přišly až se stmíváním, nebo když maminka zavolala z okna, že už mají jít na oběd.

Jasně, doba jde dopředu, je to přirozené a bylo by asi hloupé bránit se jí zuby nehty. Koneckonců slovy to za nás nebylo, ta dnešní doba je hrozná, stejně nic nezměníme. Přesto se chci zamyslet nad pocity dětí, které oproti době mého dětství mají minimum soukromí. Cítí se nesvobodně, nebo to tak vnímám pouze já, protože za nás to v tomto ohledu fungovalo jinak?

Zatímco na jedné straně je mi líto dětí, na straně druhé jsem za možnost větší kontroly dítěte upřímně ráda. Strachu o své děti se už asi nikdy nezbavím.

Každý rodič si přeje, aby se jim děti domů vrátily vždy v pořádku, aby jim nikdo neubližoval, zkrátka aby měly šťastné a pohodové dětství, na které budou v budoucnu vzpomínat s notnou dávkou radosti. Někteří rodiče si nepřipouští, že by se mohlo stát něco zlého, ale já jsem bohužel zrovna ten úzkostlivější rodič, který dost přemýšlí nad různými nástrahami. Přesto bych řekla, že moje úzkostlivost ještě pořád není extrémní.

Díky chytrým hodinkám a také školní kartě s čipem pro záznam o příchodu a odchodu dítěte ze školy mohu být klidnější.

Dcera Adéla chodí sama do školy a občas ji nechám samotnou venku s kamarády. To jsou jediné situace, kdy je trochu mimo dohled, ale přesto s hodinkami na zápěstí.

Papírová žákovská u dcery skončila s první třídou. Letos je druhačka a známky podepisujeme pouze elektronicky. Jako všechno, tak i elektronická žákovská má své výhody a nevýhody. Výhodou je, že známky vidíme hned, když je paní učitelka zadá. Nevýhodu shledávám v tom, že o známkách víme většinou dřív než Adéla, která se díky tomu známku dozví od rodičů místo toho, aby se pochlubila sama. Ale s tím jsme se zvládli vypořádat a často čekáme, až nám sama sdělí, jakou dostala známku.

Na rozdíl od mých školních let je díky elektronickým žákovským knížkám zajištěna transparentnost a dítě se nemůže vykrucovat, známky tajit ani falšovat podpis rodičů.

Přiznávám, že do papírové žákovské jsem se vedle horší známky nebo poznámky párkrát podepsala jako maminka a někdy jsme si se spolužáky napsali omluvenku, abychom mohli jít za školu. Bouřlivá puberta dělala své a já jsem si v zakázaných situacích připadala jako velká hrdinka. Rodiče to se mnou neměli vždy lehké, ale o to víc jsem klidná v dospělosti. Možná až moc.

Aby bylo jasno, vůbec nejsem zastánkyně záškoláctví ani falšování omluvenek s dobře natrénovaným podpisem rodičů. Kdyby moje děti chodily za školu nebo falšovaly podpis (ještěže nemůžou, protože máme tu elektronickou žákovskou), asi bych z toho byla dost nešťastná přesto, že jsem tuhle nezbednost udělala taky. Pochybuji, že bych v tomto případě byla benevolentní.

Když se nad tím zamýšlím, je asi dobře, že existují sledovací zařízení. Děti nemají tolik volnosti a soukromí jako tomu bylo dříve, ale myslím si, že díky tomu, že jinak to vlastně neznají, nepřijde jim na tom nic zvláštního. A co si budeme povídat, mnohdy jsou rády, že na ruce mohou mít chytré hodinky nebo mobil v kapse.

Je na nás, na rodičích, abychom dětem i tak nějaké to soukromí dopřáli a aby naše hlídání nebylo za hranou. Pokud je budeme pořád napomínat, každou chvíli jim volat, nejspíš se nebudou cítit zrovna komfortně a to věčné hlídání je začne štvát.

Moderní vymoženosti bychom neměli zneužívat na úkor dětí.