Na půdě jsme našli 20 let starou čokoládu

Možná to znáte taky. Při stěhování dáváte věci do krabic, na které napíšete, co v nich je, ale pak už je nevybalíte. S manželem jsme v jedné takové krabici našli poklad, kterým je dvacetiletá čokoláda.

Po hledání pokladů na půdě u manželových rodičů jsem toužila už dřív, ale doposud jsme na to nenašli vhodný čas. Na takové hrabání se ve vzpomínkách a haraburdí potřebujete klid, čas a dobré naladění.

Začnu zkušeností z vyklízení věcí z mého pokojíčku. Maminka mě několik let prosila, ať si najdu chvilku a přijedu si k rodičům vytřídit věci, které u nich leží už dvacet let od doby, co jsem se odstěhovala. Nikomu tam sice až tak nevadí, ale čas od času je dobré udělat ve věcech pořádek. Co už nepotřebujeme, můžeme vyhodit a věci, které máme spjaté třeba se vzpomínkami, můžeme odvézt do současného bydliště. Mimochodem, jsem vděčná, že rodiče tyto věci tolik let skladovali a nevyhodili je rovnou.

U svých rodičů jsem se do tohoto úklidu s notnou dávkou nostalgie vrhla minulé prázdniny. Spoustu věcí jsem bez lítosti vyhodila, ale další spoustu jsem si odvezla domů. Mými největšími poklady jsou dva tlusté deníčky, které jsem si psala od základky až do prváku na střední. Dalším nálezem byla korespondence s kamarádkou. Obálky byly vždy dozdobeny samolepkami našich idolů a básničkami psanými barevnými fixy. Po otevření obálky jsme se většinou dočetly o prvních láskách a prázdninových zážitcích.

Úsměv na rtech mi vykouzlil nález dvou MC kazet skupiny Alkehol, které tajně vzala kamarádka svému o 8 let staršímu bratrovi a půjčila mi je. Kazety mám půjčené už dvacet let a vzpomněla jsem si, že songy této kapely jsem poslouchala hlavně proto, že se mi David líbil. Mimochodem, letos jsem se úplnou náhodou octla na koncertě Alkeholů s manželem, a to jsem si myslela, že už kluci nekoncertují.

Návrat do doby bezstarostného dětství byl pro mě milým zážitkem, živě se mi vybavila spousta situací, na které jsem už dávno zapomněla a bez tohoto úklidu minulosti bych si určitě nevzpomněla.

Dvacetiletá čokoláda je příběhem z půdy u tchánů. Manžel se hrabání ve starých věcech chvíli bránil, ale nakonec jsme šmejdění uskutečnili. Věděla jsem od něj, že tam najdeme modely letadel, protože modelaření bylo svého času jeho velikou vášní. Letadýlka jsme skutečně našli, bohužel s často zlomenými křídly.

Při dalším hledání jsme našli dvě krabice. Na první krabici byl nápis „horní šuplík“ a na druhé krabici „spodní šuplík“. V jedné krabici jsme našli sešity ze střední školy, papír o přijetí na vysokou a také oznámení o zařazení do evidence občanů povinných výkonem civilní služby.

V druhé krabici nás čekal největší poklad, za který považuji právě dvacetiletou čokoládu. Byly to pozůstatky z Mikuláše před téměř 20 lety, velikonoční vajíčka a nějaké marcipánové bonbony. Jde vidět, že manžel čokoládě nikdy příliš neholdoval a dodnes se to nezměnilo. Mně by se to stát nemohlo! Zkažení něčeho tak úžasného jako je čokoláda, bych nedopustila.

Čokoláda po 20 letech měla béžovou barvu, hodně se drolila a nevoněla. Nad ochutnávkou jsem vůbec nepřemýšlela, myslím, že bych si jednak nepochutnala a hlavně bych hazardovala se zdravím. Co se týká marcipánových bonbonů, barva zůstala, ale za ty roky se pochopitelně zkazily, nevoněly, všude okolo byly mazlavé a mastné. Vše skončilo mezi odpadky.

Kromě čokolády jsme v krabici našli několik diářů, fotografií, také tajný deníček, autíčka na ovládání, pohlednice a staré mince. Stejně jako u mých rodičů, i zde velká část skončila v popelnici.

Pokud máte také svou zkušenost se šmejděním mezi starými věcmi a třeba jste našli něco nejen kuriózního, budu ráda, když se podělíte v diskuzi pod článkem.