Článek
Chození s košíkem po lese je pro mě symbolem dokonalého relaxu, klidu a vyčištění hlavy od běžných starostí. Víte ale, že bych se vůbec nezlobila, kdyby se mnou tuhle vášeň sdílel někdo ze členů naší domácnosti? Sním o tom, že si o podzimním ránu společně vyrazíme do lesa, alespoň půl dne se budeme jen tak procházet mezi stromy a budeme hledat houby, přičemž si to navíc užijeme. Jenže jak už to tak v životě bývá, občas zůstává jen u těch snů.
Představte si, že můj muž i děti bývají z pobytu v lese otrávení tak, že byste si mohli klást otázku, jestli náhodou nesnědli košík muchomůrek. Zaplaťpánbůh, nesnědli! Jen je trápí všelijaké větve, o které zakopávají, a na dobré náladě jim nepřidávají ani chvilky, kdy zrovna nenacházíme jedlé hříbky. Ani strach z divokých prasat není fajn, když neumíte vylézt na strom. A co teprve takové bloudění? Potřebujete najít cestu z lesa ven, jenže co čert nechtěl, jste mimo signál, nefunguje vám navigace a offline mapy nemáte k dispozici. Inu, smutný příběh. Musíte se spolehnout sami na sebe. Bloudění není příjemné, ale stejně nechápu, že někdo nemá rád chození po lese.
Poprvé a naposled?
Pamatuji si, jak jsme s dětmi před pár lety vyrazili poprvé do lesa. Dcera šest let, syn tři – ideální věk na první houbaření –, blesklo mi hlavou. Představovala jsem si, jak se budou radovat z každé nalezené houby a jak budou stavět domečky pro skřítky v nádherném lesíku s pohádkově mechovým kobercem. První půlhodinu to probíhalo přesně podle tohoto scénáře, ovšem zanedlouho se začal psát úplně jiný příběh, zcela odlišný od toho, který jsem si nalajnovala v mých představách.
Děti začaly skuhrat, že je bolí nohy, zakopávaly o větve a nadávaly, že do toho hloupýho lesa už nikdy nevkročí. Z jedlých hub jsme našli pouze jednu bedlu. Navíc jsme trochu zabloudili, což jen prodloužilo naše martýrium s brblající dcerou a fňukajícím synem, který natahoval ruce směrem k naší náruči, aby nemusel chodit. A když už jsme se konečně vymotali z lesa, děti důrazně zopakovaly, že do lesa už fakt nikdy nepůjdou. A tatínek? Ten jen souhlasně přikyvoval. Vlastně se mu po takovém zážitku ani nedivím.
O rok později
Protože les mám fakt ráda, nedalo mi to. Znovu jsem zkusila nadhodit myšlenku na výlet do lesa na houby, a tentokrát, světe div se, nikdo neprotestoval. Ta rodina, která posledně hlásala, že už nikdy do lesa nevkročí, se tam ochotně a zcela dobrovolně vypravila znovu. Ti, kteří při prvním pobytu v lese nejvíce protestovali, tentokrát sami nachystali košíky. Nikdo nenadával, našli jsme pár jedlých hub, které nám vystačily akorát tak na polévku, a dokonce jsme ani nezabloudili.
Letos jsme v lese zatím nebyli, ale doufám, že až se vypravíme, nebude to na houby jako při naší první nevydařené houbařské sezóně.
