Článek
To se tedy vážně nepodařilo. Ztrátu snubního prstenu měsíc před desátým výročím od svatby považuji za opravdový majstrštyk. Proč jsem na něj nedávala větší pozor, když ho beru jako téměř posvátný artefakt, který mi připomíná zásadní den, se kterým mi do života vstoupila řada změn? Cena prstenu z bílého zlata se vsazeným diamantem, vyrytým jménem mého vyvoleného a dnem naší svatby byla vysoká, ale v kontextu symboliky našeho svatebního slibu nelze vyčíslit penězi. Snubní prsten pro mě znamená mnohem víc z citového hlediska. To víte, jde teprve o mé první manželství. Možná, až se budu vdávat podruhé… Ne, nechci se rouhat, ani být znovu nevěstou.
Máte-li na kontě tři a více manželství a se svatbami, které se pro vás jistě staly rutinou, stále nekončíte, pravděpodobně nad těmito řádky budete kroutit hlavou, možná je ani nedočtete a já zůstanu nepochopena. Ale nebojte se, není to nic, co by mě trápilo.
Výročí bez snubního prstenu? Nikdy
Jedna ze dvou věcí, které mě skutečně trápí, je právě ztráta snubního prstenu, kterou zde omílám stále dokola. Nic víc, nic míň. Za měsíc k našemu výročí plánujeme, že děti odlifrujeme k babičce, vyrazíme si na večeři v luxusní restauraci a užijeme si romantický večer. Minimálně do restaurace by bylo více než vhodné ozdobit svůj prsteníček prstenem, který dokazuje náš slib lásky a věrnosti. Pokud by měl prsten pouze manžel, trochu by to mohlo vypadat, že si, jakožto ženáč, vyrazil s milenkou. Zkrátka, oslava výročí bez snubáku je nepřípustná.
Kromě samotné ztráty prstenu mě ale trápí ještě jedna věc. Jak to oznámím manželovi? Mám takové tušení, že ani jeho to nepotěší. Mohla bych se vykrucovat, že je mi prsten v den slavnostní večeře malý, protože od svatby mám pár kilo navíc. Další výmluvou by mohla být například vyrážka nebo zapomnětlivost. Mohla jsem ho přeci nechat na poslední návštěvě rodičů, ne? Vždyť je pravda, že s věkem začínám zapomínat.
Ale dost… Jelikož plácání se ve lžích rozhodně není můj styl, volím staré dobré přiznání. Nasypu si popel na hlavu a uvidíme, co bude dál. Doufám, že po přiznání nebude na pořadu dne rozvod!
Mezitím vkládám příspěvky o ztrátě do různých facebookových skupin, které mi dávají smysl, a doufám, že poctivý nálezce se ozve a na přiznání manželovi vůbec nedojde. Jak naivní…
S pravdou ven
Dobře, poctivý nálezce se samozřejmě neozval, takže dnes ztrátu oznámím manželovi a moje tajemství mě možná přestane alespoň trochu tížit. S pravdou jsem šla ven s kamenným a dramatickým výrazem rovnou ve chvíli, kdy přišel z práce, což byla asi zásadní chyba.
„Ahoj, musím ti něco říct. Slib mi, že nebudeš naštvanej.“
„Ajééje, co se děje? Nemůžu ti to slíbit. Nevím, jestli nebudu naštvanej. Tak o co jde?“
„No, víš, já jsem asi ztratila snubák.“
„To si děláš srandu!? Nemohla jsi ho jen tak ztratit! Za chvíli máme výročí. Prostě ho zkus najít.“
A co asi tak celé dny dělám? Fakt díky za radu a vřelé pochopení!
Možná jsem pro své přiznání nevybrala vhodnou chvíli a měla jsem počkat, až bude manžel po večeři. Když má hlad, pochopení a trpělivost je to poslední, co bych mohla čekat. Rozvod se naštěstí nekonal a já jsem svůj snubní prsten prostě zkoušela hledat dál.
Byl v jiném hrníčku
Je to tak, slova klasika, jakkoliv hloupě mohou znít, platí i v mém případě. Snubní prsten se nakonec našel na jiném místě, přesněji řečeno, v jiném hrníčku, který jsem si před rokem vyrobila na kurzu keramiky. Den před zjištěním ztráty prstenu jsem si s kamarádkou zašla na skleničku vína a po návratu jsem byla zřejmě tak bezstarostná, že jsem si neuvědomila, kam svůj poklad ukrývám. Alkohol jistě sehrál nemalou roli. Pokud jste nezažili něco podobného, nedokážete si představit tu radostnou úlevu, která se dostavila po měsíci nešťastného hledání.
Konec dobrý, všechno dobré, a příště budu opatrnější
Ztratíte-li náhodou někdy snubní prsten nebo cokoliv jiného, pro vás důležitého, doporučuji nepanikařit a místo toho důkladně prohledat všechny hrníčky, šuplíčky a poličky. Ale hlavně, věci, o které nechcete přijít, opatrujte jako oko v hlavě. Já se o to pokusím a snad už nikdy prsten neztratím.
