Článek
Kde končí role učitelů a začíná odpovědnost rodiny. A co s tím chce dělat stát?
Tohle není převyprávěná historka z internetu. Tohle je realita, kterou jsem řešila. Čtvrtá třída. Deset let. Whatsappová skupina s názvem „Nenávidím Tondu B.“ Originální název byl mnohem drsnější. Pro tento článek jsem ho upravila tak, aby byl publikovatelný.
Začalo to jako „sranda“. Pár spolužáků se do skupiny připojilo. Ti přidali další. Někdo napsal „jo“. Někdo přidal smějícího se smajlíka. Někdo jen mlčel, ale zůstal.
Tonda se to dozvěděl.
Řekl to doma.
Rodiče přišli do školy s očekáváním, že učitelka zasáhne. Že to vyřeší. Že nastaví pořádek.
Jenže je tu nepříjemný fakt: desetileté děti by WhatsApp vůbec mít neměly.
Věková hranice není formalita
Podle podmínek služby většiny sociálních sítí a komunikačních aplikací je minimální věk 13 let, někde 15 nebo 16. Odborníci na online bezpečnost dlouhodobě upozorňují, že mladší děti nemají dostatečně vyvinuté schopnosti zvládat rizika digitální komunikace.
Přesto dnes běžně potkávám děti na prvním stupni, které:
- mají vlastní chytrý telefon,
- fungují na několika sociálních sítích,
- komunikují bez jakéhokoli dohledu.
Účet si děti založily samy. Jenže někdo jim to umožnil. Někdo jim koupil chytrý telefon, někdo jim zaplatil data, někdo jim schválil podmínky. Tu možnost, tu jim dal někdo dospělý. Nejčastěji rodič.
„Tohle musí řešit škola.“
Škola ale nemůže kontrolovat soukromé telefony. Nemůže mazat účty. Nemůže dětem zakázat aplikaci používanou doma. Může řešit vztahy ve třídě, což také dělá.
Když se online konflikt přelije do reality a on se přelije vždycky - řeší se klima, komunikace, prevence kyberšikany. Třídnické hodiny. Individuální rozhovory. Semináře.
Ale škola není digitální policie a přesto se na ni dnes valí odpovědnost za něco, co vzniklo mimo její kontrolu.
„Prank“, který se zvrtl
Možná si řeknete: čtvrtá třída, malé děti. Tak jiný příběh na základě osobní zkušenosti.
Sekunda osmiletého gymnázia. Řeklo by se inteligentní, „vybrané“ děti. Třídní whatsappová skupina. Několik správců. Jeden z nich pustil dovnitř svého kamaráda. Ostatní ho neznali.
Nový člen začal posílat do skupiny pornografii. Ne jeden lechtivý obrázek. Tvrdý, extrémní obsah včetně zoofilie. Více než sto snímků během krátké chvíle.
Než si někdo všiml, než někdo zasáhl, než ho vyhodili, bylo pozdě. Rodiče to řešili okamžitě. Debata na třídních schůzkách byla zpočátku bouřlivá.
Rodič chlapce, který „kamaráda“ pustil dovnitř, vysvětloval, že mělo jít o prank, který se zvrtl. Měl tam dát jen nějaký vtip. Netušil, že se to vymkne kontrole. To člověk vlastně chápal.
Pak ale zaznívaly věty, které slýcháme často. Většinou od tatínků.
„Odněkud se to dozvědět musí.“
„Když ne tady, najde si to jinde.“
„Nepolezu mu do mobilu.“
Atmosféra se postupně měnila. Zlehčování převládalo nad obavami. Někteří rodiče působili spíš podrážděně, jako by samotné otevření tématu bylo přehnané. Jako by větší problém byl mluvit o tom, co děti viděly, než to, že to vůbec viděly.
Ti, kteří byli skutečně zděšení, byli spíš v menšině.
Argument důvěry
Často slyším: „Já svému dítěti věřím.“ Jenže důvěra bez hranic není vedení. Desetileté dítě nemá vyvinutou schopnost dlouhodobého odhadu důsledků. Digitální prostředí je postavené na rychlosti, skupinové dynamice a okamžité reakci.
WhatsApp skupina „Nenávidím Tondu B.“ není důkazem zkažené generace.
Je důkazem toho, že jsme dětem dali nástroj, který zesiluje každou emoci – bez toho, aby měly dostatek zralosti ho zvládnout.
Co s tím chce dělat stát?
Poslední dobou často zaznívá návrh na zákaz sociálních sítí pro děti pod 15 let. Zní to jednoduše. Jenže jak to vláda prosadí? Bude kontrolovat každý telefon? Bude ověřovat věk přes občanku? Bude pokutovat rodiče?
Bez aktivní spolupráce rodičů je jakýkoli zákaz spíš symbol.
Dítě si nastaví jiný rok narození. Použije účet staršího sourozence. Přejde na jinou platformu. Stát má omezené nástroje. Škola také.
Rodič má ty největší možnosti.Využívá je?
Nepříjemná pravda
Desetileté dítě nepotřebuje WhatsApp. Nepotřebuje TikTok. Nepotřebuje uzavřené kanály, kde se sdílí cokoliv bez dozoru.
Potřebuje dospělého, který nastaví hranice. Potřebuje vědět, že když se něco stane, není na to samo. Potřebuje vědět, že svět internetu není bezbřehý prostor bez pravidel.
Když dítě přijde domů tišší než obvykle, není největší problém aplikace. Největší problém je, když kolem něj stojí dospělí, kteří si myslí, že to vyřeší někdo jiný.
Škola může pomoci. Stát může regulovat. Ale odpovědnost začíná doma.
