Článek
Omayra Sánchez narozená 28. srpna 1972 v kolumbijské obci Armero žila až do svých 13 let šťastně a poklidně. Její rodiče byli zemědělci žijící v Sandanderu. Omayra měla ještě bratra jménem Álvaro Enrique. Rodinu však postihla hrozná tragédie. Třináctého listopadu roku 1985 totiž vybuchla sopka Nevado del Ruiz. Pyroklastické proudy se začaly valit do údolí k řece. Jednalo se o obrovskou přírodní katastrofu, bezesporu jednu z největších v dějinách Kolumbie. Při neštěstí přišlo o život více než 23 000 lidí. Živel způsobil i majetkové škody a z mapy „vymazal“ 13 vesnic. Zasažena byla i obec Armero, kde Omayra žila.
Fatální selhání úřadů
Na celém neštěstí, jehož tváří se Omayra Sánchez stala, je nejsmutnější to, že k tragédii vůbec nemuselo dojít, kdyby nebylo laxnosti úředníků. Sopce Nevado del Ruiz se sice dlouhé roky přezdívalo „Spící lev“ a nebyla považována za hrozbu, ale v září roku 1985 oblastí otřáslo zemětřesení. Úřady věděly, že je potřeba obyvatele dané lokality evakuovat a chystaly plány na jejich přesun. Bohužel došlo k fatálnímu selhání, kdy někteří lidé bydlící v dané oblasti o nutné evakuaci nevěděli. Tito lidé tvrdili, že jim nebyla od úřadů doručena mapa s varováním.
Když dne 13. listopadu 1985 vybuchla sopka Nevado del Ruiz, bylo již pro mnoho z nich na záchranu pozdě. Pyroklastické proudy se valily po sopečném svahu dolů vysokou rychlostí, a město Armero se tak ocitlo v pasti. O život tehdy kvůli laxnosti úřadů přišlo více jak 23 000 lidí a symbolem „tragédie Armero“, jak se neštěstí přezdívá, se stala třináctiletá dívka Omayra Sánchez.
Snaha o záchranu byla marná
Většina města Armero byla pokryta vrstvou usazeného kalu. Silnice, chodníky, domy i mosty byly pohlceny bahenními proudy. Lidé se snažili před přírodní katastrofou uprchnout, ale mnozí marně. Byla mezi nimi i tehdy třináctiletá Omayra Sánchez. Ta nemohla tušit, že když se loučila se svou matkou, která den před katastrofou odjela na služební cestu, bylo to naposledy. Z domu Sánchezových zbyly po neštěstí jen trosky, nebohá Omayra zůstala uvězněná pod kusy betonu. Byla zde zaklíněná a nemohla se pohnout. Nakonec se jí přece jen podařilo prostrčit mezerou ruku, které si následně všiml jeden ze zasahujících záchranářů. Ten se ji s pomocí svých kolegů snažil vytáhnout, leč marně. Navíc s každým pokusem vždy stoupla voda, a příslušníci záchranných složek měli strach, aby se dívka neutopila.
Humanitární pracovníci opakovaně žádali vládu o čerpadlo a další pomoc s vysvobozením nebohé Omayry. Vnitropolitická situace v Kolumbii však byla tehdy nestabilní, před katastrofou v Armeru došlo v Bogotě k obsazení Justičního paláce levicovými partyzány M-19, a tak bohužel přírodnímu neštěstí nebyla věnována taková pozornost. Nakonec se zdravotníci rozhodli s dívkou zůstat a snažit se alespoň trochu jí ulehčit utrpení.
Snímek jejího utrpení je světoznámý
Přírodní katastrofu tehdy přijel dokumentovat i francouzský fotograf Frank Fournier. Na místě panoval chaos, bylo zde mnoho lidí, kteří zůstali uvěznění v troskách a potřebovali pomoc. Jeden z místních farmářů Fourniera prosil, zda by nepomohl mladé dívce. Tou dívkou byla Omayra Sánchez. V tom čase už dívka byla velmi vyčerpaná, pod troskami strávila dlouhé hodiny a měla bolesti. S novináři ale komunikovala, reportérovi deníku Tiempo sdělila, že se obává, že kvůli dvěma zameškaným dnům bude opakovat celý rok školy. I Fourniera prosila, aby ji do školy vzal.
Fournier odvážnou dívku čelící smrti nafotil, aby vyslal do světa jasný vzkaz. „Cítil jsem, že jediné, co mohu udělat, je řádně podat zprávu o odvaze, utrpení a důstojnosti té malé holčičky a doufat, že to zmobilizuje lidi, aby pomohli těm, kteří byli zachráněni,“ nechal se slyšet Fournier. Snímek umírající Omayry o rok později vyhrál prestižní cenu World Press Photo a stal se světoznámým. Fotografie ale také spustila vlnu kritiky. Někteří Fournierovi vyčítali, že se na tragické smrti dívky přiživil a nazývali jej „supem“, jiní mu zase měli za zlé, že dívku nedokázal zachránit.
Omayra Sánchez po výbuchu sopky umírala dlouhé hodiny
V době, kdy Frank Fournier Omayru fotil, už začínala blouznit a ztrácela vědomí. Oči měla zarudlé, tvář oteklou a ruce mrtvolně bílé. Občas propadala panice a plakala, jindy se pro uklidnění modlila nebo si zpívala. Zdravotníci s ní zůstávali po celou dobu, a nakonec sehnali i čerpadlo a pokusili se ještě jednou o záchranu dívky, ale Omayra byla pod vrstvami betonových trosek uvězněná tak, že ji nebylo možné vytáhnout bez toho, aniž by jí byly amputovány nohy. Omayra trpěla nepředstavitelně dlouhých 60 hodin, zemřela zřejmě v důsledku hypotermie nebo gangrény.
O život při neštěstí přišel i dívčin otec a teta. O přeživšího bratra Omayry se následně starala matka Maria Aleida. „Je to hrozné, ale musíme myslet na živé. Budu žít pro svého syna, který přišel pouze o prst,“ řekla v rozhovoru Maria Aleida. Příběh Omayry Sánchez obletěl svět a stal se symbolem neschopnosti kolumbijských úředníků. Kolumbijský ministr obrany Miguel Uribe se nechal slyšet, že rozumí kritice záchranné akce, ale také podotkl, že Kolumbie v té době neměla potřebné vybavení. Po neštěstí byl vytvořen speciální úřad, jehož účelem je, pokud možno předejít tomu, aby se podobná katastrofa opakovala.
Zdroje: BBC, All That's Interesting, Ladbible, Wikipedia – heslo Omayra Sánchez
