„Jako by mi chyběla část duše.“ Kvůli zlobení nechal otec 12letému Howardovi provést lobotomii

Howard Dully přišel na svět 30. listopadu 1948. Ve věku 5 let přišel o svou biologickou matku, která zemřela na rakovinu. Jeho otec si posléze našel novou partnerku jménem Lou, se kterou se oženil. Od té doby se chlapcovo chování začalo zhoršovat. Nelíbilo se mu, že se Lou snaží zaujmout místo jeho zesnulé matky, a tak jí začal odporovat. Howardova nevlastní matka tvrdila, že byla bezradná, nevěděla, co si s Howardem počít. Nereagoval prý na tresty ani na vřelé projevy, jako by mu bylo vše jedno. Později uvedla, že mnohdy měla z chlapce strach. S chlapcem zašla k několika odborníkům, nakonec chlapec skončil v péči Waltera Freemana, který mu diagnostikoval schizofrenii, předchozí vyšetření ale k takovému závěru nedošla.

Nevlastní matka léčila chlapce jako problémového, ve skutečnosti ale Howard Dully moc nevyčníval mezi vrstevníky. Byl sice více introvertní, zlobil, neposlouchal, občas se pral s bratrem nebo jedl sladké dobroty, i když to měl zakázáno, ale nechoval se nijak výstředně oproti dětem v jeho věku. Jeho chování bylo spíše odrazem špatné výchovy ze strany Howardovy nevlastní matky Lou, než že by trpěl psychickým onemocněním. Jeho „macecha“ ho nezvládala ukočírovat a uchylovala se k fyzickým trestům. Dost možná si Howardova nevlastní matka spoustu věcí přibarvila, protože nevlastního syna údajně neměla ráda. Howard Dully tvrdí, že byl své „maceše“ vždy trnem v oku: „Moje nevlastní matka mě nenáviděla. Nikdy jsem nechápal proč, ale bylo jasné, že udělá cokoliv, aby se mě zbavila.“

Howardův otec se nakonec nechal přesvědčit svou manželkou Lou a lékařem Freemanem, aby svolil k tomu, aby byla jeho synovi provedena lobotomie. Z našeho dnešního pohledu se to zdá naprosto šílené, tehdy to ovšem nebylo nic tak výjimečného. Od 30. do konce 70. let minulého století bylo provedeno odhadem 35 000 těchto experimentálních neurochirurgických zákroků. Lobotomie byla v dobách minulých určena zejména pro pacienty trpící závažnými duševními chorobami a lékaři si od ní v minulosti slibovali zmírnění příznaků psychických chorob, snížení míry agresivity a zklidnění pacientů. Zákrok spočívá ve vrtání otvorů do lebky s cílem přerušit určitá nervová vlákna. Kontroverzní operace má celou řadu rizik, někteří pacienti skončili po lobotomii ve vegetativním stavu, a jiní dokonce zemřeli. I tak byl tento riskantní zákrok prováděn dlouhá léta. Za jednoho z „otců“ lobotomie je považován chirurg Walter Freeman, právě on prováděl operaci i v případě 12letého Howarda.

Dne 16. prosince 1960 byl Howard Dully hospitalizován v nemocnici v San José. Otec mu neřekl, co se bude dít. Tehdy dvanáctiletý Howard dostal nejprve několik elektrošoků, které ho měly uklidnit, pak už si nic nepamatoval. Když se druhý den probudil, netušil, že mu chirurg Walter Freeman provedl lobotomii. Cítil jen silnou bolest hlavy a přišlo mu, jako by vše měl v mlze. Později popsal, že si „připadal jako zombie“. Když se chlapec dozvěděl, jaký zákrok mu byl proveden, přijal to s nebývalým klidem. Začaly ho však trápit otázky, čím si tohle zasloužil a jak jeho otec mohl dopustit, aby mu byla lobotomie provedena. Otázky, které ho už nepřestaly trápit do konce života.

Howard Dully patřil mezi ty šťastnější pacienty, na kterých lobotomie nenapáchala až tak hrozné škody. Sám říká, že na první pohled byste neměli šanci poznat, že mu tento kontroverzní zákrok byl proveden. Mluví plynule, nestraní se lidí. Léta pracoval jako školitel řidičů školních autobusů. S manželkou Barbarou je šťastně ženatý už řadu let, společně vychovávají syna Rodneyho a nevlastního syna Justina. Fyzicky se cítí dobře, trápí ho ale záněty očí. Negativní dopady měla operace ale hlavně na jeho psychiku. „Vždycky jsem se cítil jinak, přemýšlel jsem, jestli mi nechybí část mé duše,“ popisuje své duševní rozpoložení Howard Dully.

Bolí také skutečnost, že jeho otec vůbec dovolil, aby mu takový zákrok byl proveden. Když otce konfrontoval, bylo mu sděleno, že se nechal zmanipulovat Lou, která hrozila rozvodem. Otec se mu za prožité utrpení nikdy neomluvil. A že si toho Howard Dully prožil mnoho, než si dal život do pořádku. Roky strávil v ústavech pro duševně nemocné, na ulici i ve vězení. Není se co divit, že byl roky nazlobený na celou společnost, která dopustila, aby se mu dělo takové příkoří. Nakonec však dovedl odpustit Freemanovi, který zákrok prováděl. Došel k závěru, že Freeman v lobotomii slepě věřil a nekonal ve zlém úmyslu. V roce 2007 vyšla kniha My Lobotomy (Moje lobotomie), která mapuje těžký osud Howarda Dullyho.

Zdroje: PBS, The Guardian, NPR, Refresher, Wikipedia – Howard Dully, lobotomie