Článek
Rose Marie Kennedy (později známá jako Rosemary) Kennedy se narodila 13. září roku 1918. Byla v pořadí třetím dítětem obchodníka a politika Josepha P. Kennedyho staršího a filantropky Rose Kennedy. Zprvu nic nenasvědčovalo tomu, že by nebyla zdravé dítě. Její vývoj byl sice pomalejší, ale běžně se stává, že děti nejsou „tabulkové“ a naučí se lézt či chodit později. Její rodiče zpozorněli v momentě, kdy zaostávala i za svými mladšími sestrami. V době, kdy byla Rosemary malá, byl výzkum mentálníc postižení „ještě v plenkách“. Nebyly k dispozici metody diagnostiky, které máme dnes. Navíc se ani nevědělo, jak k lidem s postižením z medicínského hlediska přistupovat. Pak tu bylo ještě stigma vůči mentálně postiženým lidem.
To vše vedlo k tomu, že rodiče nevěděli, co si s Rosemary počít a jakým způsobem ji vychovávat. Váhali i nad tím, zda ji umístit do ústavu, nebo ji vychovávat doma. Nakonec se však rozhodli pro druhou možnost. Dle slov její matky byla Rosemary „laskavá a milující“. Plně se snažila zapojit do aktivit rodiny. Rosemary to však neměla jednoduché, po nástupu do školy na její mentální postižení nikdo nebral ohledy, a tak musela opakovat ročníky.
Rosemary Kennedy měla složitou pubertu
Výchova Rosemary se časem stala složitější, a ačkoliv měla rodina k dispozici řadu odborníků, bylo to náročné. Pozitivum bylo, že Rosemary poslali do soukromé školy určené pro studenty s intelektuálními problémy. I tak to nebylo ideální, ale oproti klasické škole to byla příznivá změna. Rosemary se stejně jako ostatní dívky v jejím věku chtěla líbit, a tak ráda nakupovala nové oblečení, také trávila čas s kamarády a chodila i do tanečních. Její život se až tak nelišil od jejích vrstevníků. Byla to krásná mladá dáma známá svou nespoutanou povahou.
Uvnitř rodiny Kennedyů ale panovalo velmi soutěživé prostředí. Její členové byli známí tím, že se rádi předhánějí a milují výzvy. Rodiče od svých dětí hodně očekávali, že dostanou jejich představám, což nebylo jednoduché. Pro Rosemary to bylo kvůli jejímu postižení ještě mnohem složitější, a časem začala být frustrovaná z toho, že nezapadala.
Lobotomie jí měla pomoci, stal se pravý opak
Když bylo Rosemary 22 let, její stav se začal horšit. Zdála se čím dál více podrážděná a vzteklá. Její nálady se měnily jako počasí. Také se jí nelíbilo, že si nemůže žít dle svých představ, proti tomu se začala vzpouzet. Poslední kapkou pro rodinu Kennedyů bylo, když začala v noci utíkat neznámo kam. Její rodiče se začali obávat, že udělá něco, co by pověst vážené rodiny poškodilo. Nakolik byl její duševní stav závažný, je otázkou. Autor knihy o historii rodiny Kennedyových, Harvey Rachlin, je přesvědčen, že rozhodně svou rodinu neztrapňovala a nedělala ostudu. Stejného názoru jsou i spisovatelé Barbara Gibson a Ted Schwarz, kteří ve své knize zmiňují, že pravým důvodem, proč byla Rosemary vnímána jako problémová, bylo to, že chtěla žít po svém, měla nespoutaného ducha a nebyla cudná.
Její otec, Joseph P. Kennedy, se rozhodl pro radikální krok – nechat lékaře, aby Rosemary provedli lobotomii. Zákrok, při kterém dojde k přerušení nervových vláken propojujících mozkový lalok s ostatními částmi mozku, nám dnes přijde jako naprostá šílenost, ale ve 40. a 50. letech byla tato experimentální léčba vnímána jako naděje pro pacienty trpícími duševními onemocněními. Lékaři i rodina Kennedyových doufali, že operace Rosemary zklidní. V roce 1941 byl zákrok vykonán, ihned po operaci však bylo jasné, že nepřinesl kýžené výsledky. Rosemary najednou nebyla schopná promluvit a nechodila. Celé hodiny jen zírala do zdi. Byla na úrovni dvouletého dítěte, nebyla schopná se o sebe postarat.
Zbytek života strávila v ústavu
Rodina se rozhodla, že Rosemary umístí do ústavu. Nejprve pobývala v New Yorku, pak ji nechali přesunout do Wisconsinu. Zde se o ni staraly jeptišky až do konce jejího života. Údajně ji otec, který ji na lobotomii poslal, nenavštívil nikdy. Ačkoliv Kennedyovi patřili mezi americkou smetánku a veřejnost věděla mnoho o jejich životech, o stavu Rosemary se rozhodli mlčet. Změnilo se to až po zvolení J. F. Kennedyho americkým prezidentem v roce 1960. Tehdy přiznal, co se jeho sestře stalo, ale lobotomii zamlčel. O tom, že na Rosemary byl tento zákrok vykonán, se svět dozvěděl až na konci 80. let.
Rodina Kennedyů se ve druhé polovině 20. století snažila šířit povědomí o lidech s mentálním postižením a pomáhat jim. Rose Kennedy přednášela o této problematice, Jean Kennedy, sestra Rosemary, zase přišla s uměleckým programem pro postižené. Druhá sestra, Eunice, se zasadila o vnik sportovní organizace pro postižené. Prezident Kennedy jako první ze všech řešil tuto problematiku, a uzákonil zlepšení péče o osoby s postižením. Rosemary Kennedy zemřela 7. ledna 2005 ve věku 86 let.
