Můžeš kreslit, můžeš psát, ale listy netrhat: Památníky kdysi byly oblíbené, dnešní mládež je nezná

„Můžeš kreslit, můžeš psát, ale listy netrhat, památník to nemá rád!“ Tak zněla úvodní věta v mém památníku, který jsem si v dětství střežila jako oko v hlavě. Byl totiž plný krásných vzkazů, citátů, básniček a obrázků od mých přátel a spolužáků. Vzpomínám si, že zapisování do památníčků bylo velmi populární aktivitou o školních přestávkách. Každý z nás toužil mít památník plný veselých kreseb a milých vzkazů. Dnešní doba je jiná, děti už vyrůstají v digitální éře a vzkazy si píší na zdi sociálních sítí.

Když jsem se dotazovala svých známých mladších 20 let ohledně toho, zda znají památníky, jen zakroutili hlavou. Tištěné vzkazy, dopisy a pohledy podle nich patří do minulosti. Přiznám se, že jsem se s touto modernizací nikdy plně nesžila. Ačkoliv vím, že elektronická čtečka knih je ekologičtější než kniha, stále sahám po tištěné variantě díla. A tak to mám i s fotkami a památníky. Nedokážu si představit, že si veškeré vzpomínky uchovávám pouze v digitální podobě. Jsem si jistá, že nejsem jediný milovník památníků. Kde se vlastně tyto vzpomínkové zápisníky vzaly?

Historie památníků sahá až do počátku 16. století. Tehdy se jednalo o malé zápisníky s koženým obalem. První z nich se objevily na akademické půdě, kdy si absolventi vysokých škol do památníků nechávali psát vzkazy a poznámky od spolužáků a učitelů. Některé také sloužily k zaznamenávání vědeckých úspěchů. Do 17. století byly populární především v nizozemské a germánské kultuře. Nápad se ale během let rozšířil do dalších zemí. Také se do nich začaly psát například krátké básně, vtipy či citáty a také se do nich kreslilo. Někdy se v nich objevovaly i méně tradiční věci, například sušené květiny či pramen vlasů věnovaný na památku.

Časem se na trhu se objevily malé zápisníky se zdobenými deskami určené k uchovávání vzpomínek. V 19. století platily tyto zápisníky za oblíbený dárek, často je zdobilo jméno příjemce. V 19. století už byly památníky v různých jazycích, včetně češtiny. V době národního obrození do jejich obsahu pronikaly vlastenecké myšlenky. „Je zajímavé, že vlastenectví se vine celým památníkovým životem, že kromě těch sentimentálních zápisů jsou na druhém místě co do četnosti zápisů zápisy vlastenecké. Nezapomeň nikdy, žes dcerou Slavie…Hrdý buď, žes vytrval…atd. Všechny mají v sobě tento vlastenecký náboj, který je ještě obvykle umocněn nějakou kresbičkou,“ řekla dle informací Českého rozhlasu Hana Dvořáková, vedoucí Etnografického ústavu MZM.

Skutečný boom však památníky zaznamenaly až ve 20. století. Tehdy se staly masově rozšířenými. Zatímco v letech minulých byly oblíbené zejména u mladých dospělých, ve 20. století si je pořizovali zejména děti a teenageři. Během druhé světové války se také staly nástrojem, jak vyjádřit svůj politický názor. Norská jazykovědkyně Agnete Nesse, která se jejich obsahem zabývala, si u památníků psaných v této době povšimla celé řady prvků, kterými autoři dávali najevo svůj postoj k nacistické okupaci. Ať už to bylo časté použití národních barev norské vlajky, text básní a symbolika v něm ukrytá, nebo kresby vyjadřující nesouhlas s nacismem.

Ačkoliv se během let měnil jejich vzhled a obsah, podle knihovníka Vladimíra Kalného určité prvky zůstávají stejné: „Co přetrvává věky, jsou zámečky a spony na uzamčení památníčku, květinové a venkovské motivy, vzpomínkové veršíky a samozřejmě klasické heslo: Můžeš kreslit, můžeš psát, ale listy netrhat.“ V 21. století jsou památníky sice stále součástí nabídky papírnictví, jejich nejlepší časy jsou ale dávno pryč. Nahradila je digitální média a sociální sítě, ale kdo ví, třeba zase jednou přijdou do módy, která se neustále vrací.

Zdroje: American Jewish Historical Society, The City of Red Deer, Sokolovský deník, Český rozhlas, Wikipedia – heslo Autograph Book