Článek
Marcos Rodríguez Pantoja má opravdu pozoruhodný životní příběh. Narodil se 7. června 1946 ve španělském městě Añora a po dobu šesti let vyrůstal se svým biologickým otcem, poté jej ale otec prodal místnímu zemědělci. Jako malý tedy odešel pracovat do pohoří Sierra Morena, kde se stal pastevcem koz. Když zemřel farmář, pro kterého Marcos pracoval, musel se chlapec o sebe postarat sám. K rodině se vracet nechtěl, jelikož se k němu nevlastní matka chovala hrubě a bila jej. Kvůli tomu se Marcos stal samotářem, který se lidí stranil.
Sám v divočině
Nakonec se odhodlal k riskantnímu kroku, zůstat v horách sám a žít v divočině. Útočiště nalezl v jeskyni, kde pobýval s vlky. První setkání neproběhlo zrovna v poklidu, vlčice na něj zuřivě vrčela a cenila zuby. Pak ale nakrmila svá mláďata a kousek masa dala i chlapci. Nakonec jej olízla, aby mu tím dala najevo, že je teď součástí smečky. Vlci nebyli jedinými zvířaty, která mu pomáhala. „Zvířata mi ukazovala, co mám jíst. Cokoli jedli, snědl jsem i já,“ nechal se slyšet v jednom z rozhovorů Marcos.
Navíc mu přežít pomáhaly i zkušenosti, které nasbíral během služby u farmáře. Uměl vyrábět pasti na králíky a koroptve a také jedl hlízy, které vyhrabali divočáci. V jeskyni si Marcos našel i svého „domácího mazlíčka“, byl jím had, který žil v části jeskyně, která byla opuštěným dolem. Marcos v rozhovorech tvrdil, že jej had chránil. S ostatními zvířaty, která žila v okolí jeskyně, se dorozumíval tak, že se snažil napodobovat jejich zvuky.
Návrat do společnosti
V roce 1965, po dvanácti letech strávených v divočině, objevila Marcose španělská civilní garda. Ta se rozhodla jej násilím odvléct zpět do civilizace. Marcos se bránil a vyl jako vlk, a tak mu nasadili roubík. Nemluvil, jen vydával zvířecí zvuky a vrčel. V nemocnici, kam byl převezen, se znovu učil chovat se jako člověk – jíst příborem, chodit vzpřímeně, oblékat se a mluvit. Nakonec se gardistům povedlo vypátrat chlapcova otce, k jejich překvapení o Marcose nejevil přílišný zájem, více ho zajímalo, co se stalo s jeho bundou, kterou měl na sobě, když odešel z domova.
Nakonec byl Marcos přinucen opět komunikovat lidskou řečí, a tak byl schopný svůj příběh vyprávět. V dané oblasti se posléze stal legendou, lidé si o něm nadšeně vyprávěli. Časem se o jeho životním příběhu dozvěděl i španělský antropolog jménem Gabriel Janer Manila. Toho vyprávění nesmírně zaujalo, a tak o Marcosovi napsal vědeckou práci a posléze i román. Gabriel Janer Manila měl zpočátku problém vůbec uvěřit Marcosovým historkám, ale Marcos ho během letité spolupráce o věrohodnosti příběhu přesvědčil. Navíc obyvatelé žijící v dané lokalitě potvrdili mnohá Marcosova tvrzení. Na motivy jeho zážitků byl natočen i film Mezi vlky (Among wolfes).
V lidské společnosti se ale Marcos necítil dobře ani po svém návratu z divočiny. Gardisté si možná mysleli, že jej osvobozují, ale spíše se stal opak. Marcos dodnes tvrdí, že ve světě lidí na rozdíl od toho zvířecího nenašel spřízněnou duši. Za svůj život byl týrán, vykořisťován a podváděn. Nejvíce jej stresuje každodenní shon, hluk a množství lidí v okolí.
O návrat do divočiny se prý pokoušel, ale vlčí smečka jej odmítla. Báli se k němu i přiblížit. „Jsou tu vlci a když na ně zavolám, odpoví, ale nepřiblíží se ke mně. Voním jako lidé, používám kolínskou,“ řekl pro španělské noviny El País. Navíc by to už stejně nebylo takové jako před lety, v dané lokalitě totiž za tu dobu, co byl pryč, vyrostly nové chaty, a tak zde už není takový klid. Dnes je Marcosovi 77 let a čas v důchodu si krátí procházkami a hraním na varhany. Na lidi zanevřel a zůstává vůči nim ostražitý.
Zdroje: Express, Owlcation, All That's Interesting, Wikipedia – heslo Marcos Rodríguez Pantoja
