Záhada Ďatlovovy výpravy: Osudnou se studentům na Hoře mrtvých mohla stát lavina nebo neznámá zbraň

Na konci ledna roku 1959 se dala dohromady parta ruských studentů z Uralského polytechnického institutu, aby spolu podnikli expedici na horu Otorten. Skupinu vedl Igor Alexejevič Ďatlov, proto posléze začali lidé hovořit o „Ďatlovově výpravě“. Celkem se turistické expedice zúčastnilo deset osob. Tím, kdo vyčníval, byl Semjon Zolotarjov, byl o dost starší než ostatní – v té době mu bylo 37 let. K výpravě se rozhodl přidat na poslední chvíli. Trasa, kterou si členové expedice vybrali, rozhodně patří k těm nejtěžším, je zařazena do III. kategorie náročnosti. Nicméně toho se Ďatlovova výprava nezalekla, mezi jejími členy byli zkušení horalové, kteří již měli zkušenosti s obtížnými výstupy.

Nejprve je čekala cesta vlakem do města Ivděl, z něj skupina putovala do osady Vižaj, poslední obydlené oblasti v okolí hory Ortoten. Následně se od výpravy odpojil Jurij Judin, který měl vleklé zdravotní potíže, co mu nakonec neumožnily v cestě pokračovat. Tehdy ještě netušil, že mu bolavá kolena zachránila život. Zbytek výpravy ještě netušil, že jde vstříc smrti. V partě studentů panovala dobrá nálada, fotili se, psali si deník a byli nadšení z dobrodružství, které je mělo čekat. „Zajímalo by mě, co nás na této cestě čeká? S čím se setkáme?“ tak zní zápis v deníku jednoho z nich. To s čím se výprava roku 1959 potkala, se později stalo jednou z největších záhad 20. století.

Prvního února se Ďatlovova výprava začala přesouvat průsmykem blíže k hoře Ortoten. Tou dobou se ale začalo horšit počasí, a tak se zřejmě omylem odchýlili z plánované trasy, a nakonec začali kráčet vzhůru k hoře Cholat Sjachyl, jejíž název v jazyce obsko-ugrického národa Mansijů, kteří žijí na Uralu, znamená „Mrtvá hora“. V souvislosti s tragickým osudem Ďatlovovy výpravy jí však v současné době lidé říkají také „Hora mrtvých“. Před špatným počasím se členové expedice ukryli v úbočí hory, zde si postavili stan a utábořili se.

Co se v noci z 1. na 2. února stalo, s jistotou nevíme dodnes. Když se studenti z výpravy nevrátili, byla na místo vyslána pátrací skupina. Stalo se tak o několik týdnů později, jelikož si původně příbuzní členů výpravy mysleli, že se túra o něco protáhla. Jak ale dny ubíhaly, bylo jasné, že je něco špatně. Když členové pátrací skupiny dorazili na místo, naskytla se jim hrůzostrašná podívaná. Nalezli zde rozpáraný stan a vyhaslé ohniště, kolem kterého ležela těla mrtvých studentů. Jednalo se o Jurije Dorošenka a Jurije Krivoniščenka. Oba dva vypadali, jako by umrzli, těla však vykazovala známky popálenin a na kůži byly patrné odřeniny.

Kousek opodál se nacházela viditelně pohmožděná těla Igora Ďatlova a Zinaidy Kolmogorové. Vypadalo to, jako by se snad snažili vrátit směrem ke stanu, kam ale nikdy nedošli. Trvalo několik dalších dní, než pátrací skupina objevila tělo Rustema Slobodina, který měl proraženou lebku. Ostatky zbylých turistů byly nalezeny v proláklině. Zajímavé je, že někteří členové expedice na sobě měli kusy oděvů patřící jiným členům výpravy. Nikolay Thibeaux-Brignolle měl propadlou lebku, Ljudmila Dubinina rozdrcený hrudník a také zlámaná žebra a chybějící jazyk. Semjon Zolotarjov a ona také neměli oči.

Vyšetřováním byl pověřen prokurátor Lev Ivanov, který dospěl k závěru, který spíše vyvolává další otázky, než že by byl jasnou odpovědí. Zpráva tehdy uváděla: „Příčinou zániku výpravy byla zdrcující síla, kterou turisté nebyli schopni překonat.“ O jaké zdrcující síle je ovšem řeč? Nedlouho poté přišly úřady s další možnou teorií, že partu studentů zabili Mansijové, kteří území obývají. Značky tohoto kmene skupina skutečně viděla, jedna z poznámek v deníku Zinaidy totiž zní: Často vidíme na stezce značky Mansijů, zajímalo by mě, o čem píšou? Obecně se ale má za to, že je to méně pravděpodobná verze příběhu.

Další teorie hovoří o tom, že dva členové výpravy mohli být ve skutečnosti členy sovětské tajné služby KGB. V pohoří Ural se měli setkat s agenty americké zpravodajské služby CIA. Došlo by ovšem k prozrazení ruských agentů, kteří by následně byli CIA spolu s dalšími členy skupiny odstraněni. Tato velmi spekulativní teorie ovšem nemá žádný reálný základ. Stejně nepravděpodobné jsou i teorie o útoku mimozemšťanů nebo dvounohého hominida nazývaného Yetti.

Asi nejvíce zmiňovanou teorií, kterou se dokonce snažili ověřit i vědci, je možnost, že výpravu zavalila lavina. Vědci tvrdí, že je to možné, jejich simulace to měla potvrdit. Této verzi věří, i přestože se v oblasti laviny nevyskytují. Tato teorie by vysvětlila, proč ze stanu utekli tak rychle a také to, proč měli někteří z nich na sobě věci jiných členů. Stan mohli v panice rozříznout, ale také jej mohl roztrhat silný vítr. Zranění vědci vysvětlují tím, že si pod sněhem vykopali úkryt, který je ovšem nakonec zavalil. Jiní odborníci na laviny to ale rozporují, jedním z nich je Karl Birkeland, profesor geografie, který se na laviny specializuje. Dle něj místní svahy nejsou dostatečně strmé, aby se zde lavina objevila. Navíc na fotografiích z roku 1959 po ní nejsou ani památky. Někteří odborníci se spíše kloní k názoru, že vše skutečně mohlo začít špatnými povětrnostními podmínkami, a tím pádem zničením stanu, a skončit následnou panikou a špatnými rozhodnutími, které nakonec znamenaly zánik výpravy.

Populární je rovněž hypotéza o použití neznámé zbraně. V roce 1990 Lev Ivanov totiž publikoval článek, který vyvolal senzaci. Zmiňuje v něm, že některé stopy musel tehdy vynechat ve své zprávě. Mezi ně patřily například neobvyklé stopy nalezené na stromech, které nesly znaky působení „zdroje tepelného paprsku“. Dokonce měly být v únoru roku 1959 hlášeny nevysvětlitelné jevy v oblasti pohoří Ural, jako například plovoucí světelné koule. Testovaly se tam snad v té době utajené zbraně? Každý rok přijdou vědci, odborníci, záhadologové i laici s novými teoriemi, které všechny shodně tvrdí, že právě jejich verze je ta jediná správná. Faktem ale zůstává, že dodnes nevíme, co se na Hoře mrtvých osudnou noc odehrálo. Zánik Ďatlovovy výpravy tak zůstává jednou z největších nevyřešených záhad 20. století.

Zdroje: History, Vox, The New York Times, Wikipedia