Článek
Když se v květnu roku 1945 konečně přehnala fronta a utichly zbraně, na jižní Moravě nastalo zvláštní, bezvládné bezčasí. Knížecí rodina Lichtenštejnů byla pryč a odvezla si jen to nejcennější, co stačila. Německá armáda ležela v prachu porážky a nová československá moc se teprve pomalu nadechovala k činu. Zámky v Lednici a Valticích, po staletí přísně střežené symboly aristokratického luxusu, po nichž chodila ta nejvyšší evropská šlechta, najednou zůstaly bez dozoru.
A tehdy začalo divadlo, na které pamětníci vzpomínali ještě po desetiletích. S úsměvem, s trochou studu, ale vždy s tím zvláštním jiskřivým svitem v očích.
Jako první přišli vojáci. Jeden čtenář to ve facebookovém komentáři shrnul stručně: „První vlna osvoboditelů byl trestný prapor výkvětu Rudé armády. Že po odchodu RA si někdo něco odnesl dom, je jasný.“
O gobelínech hořících v ohních z nábytku, o Trofejní smlouvě, o vojácích a o kastelánech, kteří po nich sbírali střepy, jsem psala v předešlém článku. Tenhle příběh začíná tam, když vojáci odcházejí a nastupují trakaře.
Když zmizí klíčníci, nastupuje trakař
Představte si jarní dny, kdy lidé konečně shodili válečný strach. Šest let úzkosti, odříkání, strachu z udání. Šest let sledování, jak německá správa hospodaří na moravské půdě jako doma. A teď - najednou klid. Klid a otevřené zámecké brány.
Ze všech okolních vesnic, od Podivína až po Hlohovec, začaly k zámeckým branám proudit podivné průvody. Lidé nešli demonstrovat a nešli ani slavit. Šli s trakaři, nůšemi, vozy a dvoukoláky. Zámky, které do té doby obyčejný smrtelník znal jen zvenčí, zíraly prázdnými okny. Co přežilo rudoarmějský průzkum, to teď leželo volně k mání. A moravská nátura, zkoušená šesti lety válečného nedostatku, si řekla, že je potřeba se trochu „odškodnit“.
Jeden čtenář z Podivína, mi napsal:
„Jen z Podivína šlo téměř procesí, aby si tam každý nakradnul. I u nás v rodině se objevil gramofon od Lichtenštejnů. Ale kdo bez viny, ať hodí kamenem.“
Podobná svědectví se objevují v mnoha rodinách z Podivínska, Lednicka i Valticka. Dohromady skládají obraz, který je příliš konzistentní na to, aby šlo jen o rodinné historky. Svoji roli hrálo i to, že Valticko bylo etnicky převážně německým pohraničím, a tak lidé z českého vnitrozemí často neměli pocit, že berou věci svým sousedům, ale spíše z území, které po válce zůstalo „nikoho“.
Zápisy z černých kronik: Co skrývají archivy?
Pokud bychom si mysleli, že šlo jen o nevinné odnášení drobností, dobová hlášení nově vznikajících stanic Národní bezpečnosti (Sbor národní bezpečnosti) a hlášení Místních národních výborů nás rychle vyvedou z omylu. Rabování mělo charakter organizované logistiky.
- Případ hlohoveckých matrací a peřin: V hlášení prozatímní správní komise ve Valticích z konce května 1945 se výslovně píše o „nájezdu občanů z Hlohovce“ na valtický zámek. Podle hlášení lidé neodnášeli jen cennosti, ale zaměřili se i na textil. Z knížecích ložnic zmizely desítky luxusních prachových matrací, hedvábné závěsy a ložní prádlo s vyšitými lichtenštejnskými monogramy. Četníci později při domovních prohlídkách nacházeli tyto zámecké lůžkoviny na běžných venkovských postelích: často přešité nebo narychlo obarvené na tmavo, aby se zakryl šlechtický původ.
- Noční plavby přes zámecké rybníky: Archivní dochované zprávy z Břeclavi zmiňují, že lidé využívali k přepravě lupu z lednického zámku lodě a ploché čluny, které dříve sloužily panstvu k rekreaci. V noci se po hladině zámeckých rybníků a slepých ramen Dyje plavily čluny naložené těžkým dubovým nábytkem, koberci a bednami s vínem z knížecích sklepů. Zloději tak elegantně obcházeli první provizorní hlídky, které stály na přístupových silnicích.
- Tragikomický nález u rybníka Nesyt: Jeden z nejbizarnějších zápisů hovoří o nálezu luxusního rokokového křesla s pozlacenými područkami, které sedláci vezli na trakaři, ale v blátě u rybníka Nesyt se jim zlomilo kolo. Křeslo tam nechali stát v rákosí. Když ho ráno našla hlídka, seděl v něm místní bezdomovec a popíjel zbytek drahého lichtenštejnského likéru.
Rybník Nesyt
Porcelán pod slámou a gramofon na návsi
Z oken a komnat se rázem stěhovaly věci, které by se na běžném venkovském statku vyjímaly jako drahokam na zaprášeném dvorku. Míšeňský porcelán, stříbrné příbory, sametové závěsy, drahý alkohol.
Pamětníci vyprávěli, jak se po vesnicích na hnojištích povalovaly střepy z talířů, ze kterých ještě před rokem jedla evropská šlechta. A jak z oken chalup hrály swingové desky na zámeckých gramofonech.
A nebyly to jen hlavní zámky, kam procesí mířila. Lednicko‑valtický areál je obrovský. Drancování se tak dotklo i jeho romantických staveb, pavilonů a loveckých zámečků rozesetých po krajině. Všechno se domů vozilo pod plachtami, schovávalo pod slámu, zakopávalo na zahradách nebo maskovalo na půdách. Heslo dne znělo jasně: co je doma, to se počítá.
Janohrad: o vykradení, které se přičetlo jiným
Lednicko-valtický areál je rozlohou větší než samotné Lichtenštejnsko. A jednou z jeho nejcennějších staveb byl Janův hrad. Janohrad, pseudogotická napodobenina zříceniny postavená Hardtmuthem, vynálezcem tužky.
Jeden čtenář mi napsal:
„To, že byl Janohrad po válce kompletně ‚vyčištěn‘, se ví. Jen se mělo za to, že to byla armáda…“
To je přesný popis toho, jak funguje kolektivní pamětní iluze. Když nechceme vidět sousedy jako pachatele, přičteme vinu cizím vojákům. Obzvlášť když tito vojáci skutečně přišli jako první.
Janohrad byl po roce 1945 zabaven spolu se zbytkem majetku a přešel do správy státu. Co přesně se ztratilo a kdo za to nese odpovědnost, to už dnes nikdo asi přesně nerozklíčuje. Národní památkový ústav eviduje poválečné ztráty u řady objektů, ale v archivech se mísí zprávy o drancování projíždějícími vojsky s hlášeními o nočním řádění místního civilního obyvatelstva.
Janohrad
Noční návštěvy a ranní amnestie
Drancování nemohlo trvat věčně. Jakmile se v regionu usadily nové československé úřady a četnické stanice, přišlo nekompromisní nařízení: všechno se musí vrátit, jinak hrozí tvrdé tresty za plundrování „státního a národního majetku“. Národní výbory vyhlásily tzv. „amnestijní lhůtu“: kdo věci vrátí do určitého data, nebude stíhán.
A tehdy procesí zařadilo zpátečku, tentokrát však v absolutní tichosti a za tmy.
Vesnicemi se potmě plížily stíny s trakaři. Lidé, kteří ještě před týdnem hrdě vlekli domů zámecké úlovky, teď s bušícím srdcem nosili věci zpátky. Porcelán, obrazy a vázy se skládaly u zdí zámeckých parků, házely přes ploty nebo nechávaly v příkopech podél cest. Ráno pak zřízenci a noví správci nacházeli na nádvořích hromady luxusního zboží. Někdy pečlivě složené, jindy jen zběsile naházené v trávě.
Když se situace na začátku léta 1945 stabilizovala, přišly první oficiální inventury. V archivních zprávách národních výborů se dodnes dají dohledat lakonické poznámky o ztrátách nezjištěného rozsahu a o předmětech, které se vrátily neúplné, rozbité či silně poškozené. Nikdo už tehdy raději detailně nezkoumal, kdo přesně co odnesl. Hlavní bylo, že se státní sbírky alespoň zčásti podařilo zachránit.
Účet, který zůstal otevřený
Tato epizoda ukazuje, jak tenká je hranice mezi válečným chaosem a obyčejnou lidskou slabostí. Lidé tehdy nekradli z politické nenávisti. Kradli proto, že se naskytla příležitost, jaká se objeví jednou za století. Proto, že šest let žili v nedostatku. Proto, že válka dělá z lidí pragmatiky.
Abyste si ale nemysleli: podobné scény se odehrávaly po celé Evropě, nejen na Moravě. Daly se zažít všude tam, kde se zhroutila moc a zůstaly otevřené brány bez dozoru.
Jak napsal již citovaný čtenář z Podivína: „Kdo bez viny, ať hodí kamenem.“ A má pravdu.
A zatímco noční vracení porcelánu a obrazů se dalo ještě nějak zahladit, ten největší přesun majetku měl teprve přijít. Tentokrát už ne na trakařích, ale úředním razítkem.
O pár týdnů později nastoupil na scénu samotný stát s Benešovými dekrety. Příběh o tom, jak lichtenštejnské zámky definitivně propadly republice, co říká mezinárodní právo a proč se o ně dodnes táhnou ostře sledované spory, které lichtenštejnská strana dohnala až před mezinárodní soud ve Štrasburku, je ještě složitější než jaro s trakaři. Povíme si o něm příště.
Pokud vás zajímá historie Břeclavska a jižní Moravy, mohlo by se vám líbit:
Další zdroje:
Archiv Online - archiv obce Lednice
Dějiny a současnost (Lichtenštejnské odcházení)
Svědectví čtenářů z komentářové diskuse pod původním článkem (Facebook)
