Článek
I když vlastně vůbec nechcete a strávíte spoustu času přesvědčováním sebe samé i svých kamarádek, že se tam už opravdu, ale opravdu nepodíváte, nikdy to nevydržíte a zase ten klik uděláte. A vidíte, jak chodí ráno běhat, večer sedí na drinku s kamarádem, je na procházce se psem a hle, tady má novou přítelkyni. Objímá se s ní v parku, dělají si selfíčko v restauraci nad kávou a šťastně se usmívají. Pro jistotu projedete ještě její Instagram, proberete s kámoškama její vlasy, umělá prsa a to, že se k němu vůbec nehodí.
Ale stejně.
Vy z toho máte zkažený den a přísaháte si už po sté, že víckrát jemu ani jí na Instagram nevlezete. Nicméně vydržíte to tři čtyři dny a jste tam zase. Nekonečný koloběh, který ztěžuje a skoro znemožňuje uzavřít vztah a jít dál.
S úsměvem vzpomínám na doby, kdy sociální sítě neexistovaly a rozchod byl prostě rozchod. Sice jsme neměli ponětí, co náš ex dělá, ale zároveň se nám pořád nemíchal do života a my na něj mohly v klidu zapomenout.
Například já, když jsem se ve svých osmadvaceti rozešla po pěti letech s přítelem. Odstěhoval se z bytu a už jsem o něm neslyšela. Žila jsem dál svůj život, občas si na něj vzpomněla, ale ani mě nenapadlo si o něm něco zjišťovat, protože to by bylo moc složité. Maximálně mi hrozilo, že ho potkám někde ve městě, nebo se o něm zmíní moje máma. Což se také stalo při jedné z mých návštěv u rodičů, kteří žijí na vesnici na Moravě, zatímco já se odstěhovala už na vysokou školu do Prahy.
„Lindi, víš, že se Pavel minulý týden oženil? A představ si, že už čekají děťátko!“ řekne mi máma u nedělního oběda. No to teda nevím, rok jsem o něm neslyšela. Nejsem si ale jistá, že je to nějaké terno rok po rozchodu být ženatý a čekat miminko. No každopádně jsem tuhle informaci nepotřebovala.
„To jsem nevěděla, rok jsem se neslyšeli. Ale přeju mu to, doufám, že je teď šťastný,“ odpovím a rýpám se dál v kachně. Je mi to už šumafuk, Pavel už z mého života zmizel před sto lety.
„A ty už někoho máš?“ zeptá se ještě máma, má strach, že být v devětadvaceti sama je katastrofa.
„Ne, mami, nemám, chci být chvilku sama, nemyslím si, že je nutné se do roka vdát,“ vysvětluju svůj pohled na věc.
„No když myslíš. Snad někoho potkáš, taky nemládneš,“ ještě řekne a přejde plynule k problémům se sousedkou, jejíž pes celou noc štěká.
To byly časy! Úplně jsem na ně už zapomněla, dokud se moje kamarádka Tereza nerozešla s přítelem a nepřišla si ke mně pobrečet.
„To je strašný, já vůbec nevím, co dělá. On nemá žádné sociální sítě, prostě nic. Nemám ponětí, jak teď žije, jestli má někoho nového, jestli je v pohodě. Jak jste to dělali vy, když ti bylo dvacet?“ stěžuje si Tereza.
„A na co to potřebuješ vědět? Tak mu zavolej, jestli tě to opravdu zajímá. My jsme jednoduše nevěděli nic. Po pár letech jsi ho potkala s kočárkem a bylo to. Buď jste se vyhnuli obloukem, nebo prohodili pár nic neříkajících slov a šli dál. Hotovo. Podle mě si můžeš gratulovat. Nemůžeš stalkovat svého ex, nebudeš se trápit a rozchod bude jednodušší. Vlastně by ti měli všichni závidět.
„Pro mě je to ale peklo! Najednou nemám žádné fotky, žádné statusy, nic. Zmizel z mého každodenního života rychlostí, kterou moje hlava prostě nebere. Možná by bylo jednodušší vědět, co dělá, než si to vymýšlet. Představuju si, jak si někde užívá s nějakou novou.
„A jaký je v tom rozdíl? U člověka, který je online, tě bolí to, co vidíš, u člověka offline zase to, co nevidíš. Přestaň si vymýšlet scénáře, které tě trápí. Sociální sítě rozchod jenom prodlužují. Prostě ho pusť z hlavy a přestaň vymýšlet, jak o něm něco zjistit,“ dám jí ještě jednu dobrou radu, i když je mi jasné, že se jí jen těžko bude řídít.
