Článek
Z ničeho nic se přiřítil a zasáhl mě jako dělová koule. Cítím ho poprvé od našeho rozchodu a je to strašný pocit. Vynořil se jakoby odnikud a pronikl do každičké buňky mého těla. Nemůžu skoro dýchat, jak to bolí. Kde se kruciš vzal? Nějaká zapadlá myšlenka, vzpomínka, něco, co mi připomnělo ty hezké okamžiky, co jsme spolu zažili. A co rozjelo nezastavitelný vlak smutku.
Už nikdy si spolu neuvaříme jídlo, nepodíváme se na kriminální seriál, nepojedeme spolu na vyjížďku na koních, nebude mi pomáhat na závodech, nepřitulíme se u něj na gauči, nebudeme se smát tomu, jak si z něj dělám srandu. Už nikdy. Je to definitivně pryč a už se to nevrátí. Ta myšlenka, ta definitiva mě úplně pohltila. Připadám si jak opilá, ochromená, nemůžu sedět, stát, musím se hýbat, jinak mě to úplně semele.
Strašně to bolí.
Musím někomu zavolat, tohle sama nezvládnu. Martina byla večer na svatbě a dnes bude celý den mimo, té volat nemůžu. Já vlastně nemám žádné důvěrné kamarádky. Mám spoustu kamarádek od koní, se kterýma probíráme kdeco, ale určitě ne své milence.
Anna. Byla se mnou na podzim na závodech dva dny, spaly jsme spolu na hotelu a parádně jsme si popovídaly. Nemohly jsme zastavit. Navíc je starší než většina mých kamarádek, ta mě určitě nebude odsuzovat.
Ahoj Ani, nemáš čas a chuť mi dělat psychoterapeuta?
Okamžitě zvoní telefon a já vím, že jsem se rozhodla správně.
„Ahoooj, co se děje? Zlobí tě Vilík?“ hádá Anna a samozřejmě má na mysli jednoho z mých koní, který neustále vymýšlí nějaké lumpárny většinou špatně končící.
„Uff, to by bylo super, kdyby mě zlobil on. Neee, něco mnohem horšího. Máš čas? Je to dlouhý příběh, ale potřebuju ho někomu povyprávět, protože mě hrozně trápí.“
„No tak povídej, já si dám sluchátka a budu u toho vařit.“
A ze mě se vyhrne celý příběh. Jak to před sedmi lety začalo a jak to v úterý definitivně skončilo. Jak mizerně se cítím a vůbec nevím, co dál. Jakoby se mi zhroutila celá budoucnost a v podstatě i minulost tím, jak Daniel všechno zahodil a pošlapal. Jak se bojím budoucnosti, protože najednou není nalinkovaná a budu si ji muset znovu vystavět. Jak mě přepadají lítost a smutek z minulosti, z té ztráty, z toho, že jsem asi zahodila sedm let života. Anna jenom poslouchá, a když domluvím, překvapí mě jiným příběhem.
„Já tě úplně chápu. Něco podobného jsem už prožívala s jinou kamarádkou. Její milenec ji opustil po 15 letech, zrovna v okamžiku, kdy se dohodli, že se oba rozvedou a budou spolu. Navždy, až do smrti. A když už ona byla úplně rozhodnutá a těšila se na nový život s ním, jednoduše přišel a řekl, že si to rozmyslel. Úplně ji to rozsekalo a dostávala se z toho rok.“
Nejsem si jistá, že jsem tohle přesně potřebovala slyšet, ale pocit, že se takové věci nedějí jenom mně, že si tím prošlo více lidí a dostali se z toho, je fajn. Doufám, že já se nebudu trápit celý rok nad ztracenou láskou a že se brzy budu cítit líp.
