Článek
„Karolíno, potřebuju s tebou mluvit,“ přijde ke mně Pavel, sotva si zuju boty a vejdu do kuchyně našeho pronajatého bytu, ve kterém bydlíme už třetím rokem. Vezme mě za ruku a sedneme si k jídelnímu stolu. Jsem zvědavá, co řekne, poslední dobou hodně myslím na to, že bychom se měli někam posunout. Možná dítě, koupit si byt, svatba. Potřebujeme si promluvit. Jsem ráda, že převzal iniciativu, nemohla jsem se nějak rozhoupat.
„Hodně poslední měsíce přemýšlím o tom, kam moje cesta vede a vidím, že chceme trochu jiné věci. Nebylo jednoduché si to v sobě přiznat, ale já ti nechci brát čas. Radši to řeknu teď, než abychom se trápili později. Není to o tom, že bys udělala něco špatně. Fakt ne. Jsi skvělá. Jen když si představím budoucnost, nevidím tam verzi nás dvou, která by fungovala tak, jak bys ty chtěla. A já nechci, abychom se za pár měsíců dostali do bodu, kde budeme oba naštvaní a zklamaní. Je mi to líto. Fakt mě to mrzí. Ale myslím, že je fér to říct teď, dokud máme mezi sebou ještě respekt.“
Sedím jako opařená a v hlavě mi to šrotuje. Co se mi to tady snaží říct? On se se mnou rozchází? O jaké budoucnosti mluví? Vždyť on nejspíš vůbec netuší, co já chci a kde se vidím. Jak může vědět, že se vidím jinde než on? Nikdy jsme tyhle věci pořádně neřešili. Bylo nám spolu vždycky dobře, rozuměli jsme si beze slov, nikdy jsme se nehádali a já se s ním cítila bezpečně. Všichni přátelé i rodina o nás mluví jako o ideálním páru, který se hledal, až se našel. Chtěla jsem párkrát nakousnout téma budoucnosti, ale přišlo mi, že on o tom mluvit nechce, že je ještě brzy. A teď je najednou pozdě? Jsem zmatená, ničemu nerozumím. Pavel asi vidí můj naprosto zmatený výraz a tak pokračuje:
„Já už bych se rád posunul, měl rodinu, klidně postavil malý domek. Ty pořád jenom pracuješ a já chápu, že je pro tebe kariéra důležitá, teď jsi povýšila a asi máš pocit, že na rodinu máš ještě čas, ale já se opravdu vidím někde jinde. A s někým jiným.“
„Ale já chci to samé. Chci rodinu, chci si s tebou vybudovat společný domov. Nejsme každý někde jinde, jenom jsme si to zatím neřekli. Myslím, že oba chceme to samé. A to je skvělé!“ řeknu radostně, nedorozumění je vysvětleno a konečně oba víme, co chceme.
„Je mi líto, ale už je pozdě. Netušil jsem, že už chceš rodinu. Proč jsi mi to neřekla? Já už se smířil s tím, že my dva rodinu nezaložíme, že náš vztah nikam nevede. Před měsícem jsem úplnou náhodou potkal jednu holku a myslím, že jsem se zamiloval. Nechci, aby všechno skončilo, ale chci být teď s ní. Doufám, že zůstaneme přáteli, nerad bych o tebe úplně přišel,“ řekne omluvně a pokusí se mě vzít za ruku. Vytrhnu mu ji, cítím vztek, zhnusení.
„Ty už máš novou holku? Ani jsme si nepromluvili a ty jsi náš vztah rovnou pohřbil jako neperspektivní a obratem našel jinou holku? To nemůžeš myslet vážně! Víš co, běž si klidně za ní a nezapomeň si vzít všechen svůj bordel, nebo ti ho vyházím z okna!“ řeknu s naprosto ledovým hlasem a odejdu do koupelny. Slyším, jak chodí po bytě a balí věci. Za půl hodinky za ním zaklapnou dveře a já můžu konečně vyjít ven a hystericky se rozbrečet.
