Článek
„Jak se dnes cítíte?“ zeptá se mě starší žena s dokonale upravenými šedými vlasy sedící naproti mně v křesle a podívá se mi zpříma do očí. Je to moje psychoterapeutka a tohle je naše druhé sezení. Vždycky jsem si návštěvu u psychoterapeuta představovala jako v americkém filmu: já ležím na pohovce, on či ona sedí v pohodlném ušáku a ptá se mě na nejskrytější traumata z dětství. Jaký jste měla vztah s matkou? Pil váš otec? Šikanovali vás ve škole? Tahle psychoterapeutka ale zatím nic z mého dětství nezkoumá. Zaměřuje se na přítomnost a hlavně budoucnost.
„Opravdu mizerně, strašně, úplně nejhůř. Někdy si myslím, že se to nedá už vydržet. Mám pocit, že jsem mimo tělo, jako bych necítila ruce a nohy, a přitom mi celé tělo i hlava mravenčí. A neustále mám v žaludku obrovský těžký balvan,“ začnu popisovat své pocity, které se pro mě v posledních týdnech staly denním chlebem. „Všichni si o mně myslí, že jsem zlá a hloupá, že jsem všechno zavinila já. Že jsem měla něco udělat, aby to nedošlo tak daleko.“ Teď už brečím, normálně nahlas, slzy mi tečou po tváři a kapou na bílou halenku. Psychoterapeutka mi podá celou krabici papírových kapesníků a já se hlučně vysmrkám. Maličko se mi uleví, pláč vždycky pomůže, i když já poslední dobou nedělám snad nic jiného než brečím a brečím.
„Víte, normálně se na psychoterapeutickém sezení bavíme o vašich pocitech, ale já si neodpustím vám důrazně doporučit, abyste ihned kontaktovala právníka a zjistila si, na co máte nárok. Rozhodně se nenechte nějak zastrašovat a bijte se za sebe i děti,“ radí mi, ale já vím, že to teď prostě nedokážu. Jsem úplně vyčerpaná ze všech bojů, které poslední dobou vedu, přeju si jenom, aby to už skončilo, aby ta hrozná bolest přešla a já mohla zase normálně žít. Až se dám do kupy, určitě se za sebe zase postavím, budu silná a všechno zvládnu.
Teď je ale ještě brzy na další boj.
„Říkáte, že si ostatní myslí, že jste zlá a hloupá? Jak jste na to přišla? Jste teď ve velmi nepříjemné situaci, ale můžu vám říct, že vaše hodnota není nijak definovaná tím, co si o vás myslí druzí. Musíte se teď soustředit na sebe a děti. Máte za sebou velmi náročné situace a možná ještě náročnější před sebou. Postarejte se o základní věci: bydlení, finance, péči o sebe a děti. Na to se teď zaměřte a ostatní neřešte.“
Strašně moc bych chtěla ostatní věci neřešit. Nemyslet každý den na tu děsivou zradu od kamarádky a ponížení od něj. Chci myslet jenom na děti a sebe, ale nejde to. Cítím se jako ve zlém snu, pořád řvu a přemýšlím, kde jsem udělala chybu.
„Mám pro vás domácí úkol. Každý den zavoláte jednomu člověku: kamarádce, někomu z rodiny či známému. Zeptáte se jich, jak vás vidí a co si o vás myslí. Sepíšete to a na příštím sezení se na to spolu podíváme,“ zakončí psychoterapeutka dnešní společnou hodinku.
Já ale ani nikam volat nemusím. Vím úplně přesně, co mi každý řekne. Jsem kráva, která všem zničila život.
