Článek
Strašně moc se těším a zároveň mám trochu trému. Ještě pohledem přejedu ordinaci, zkontroluju zásobu čajů a posadím se za stůl, abych udělala pár věcí, než přijde první klientka.
V 10 hodin už vchází moje první oficiální klientka. Hana. Žena těžko odhadnutelného věku. Vím, že prochází těžkým rozvodem a je to na ní vidět. Neupravené vlasy s šedivými odrosty, šedá unavená pleť, unavené oči. Oblečená ve stylu co dům dal. Když ji uvidím, trochu se leknu. Dokážu jí pomoct? Nevzala jsem na sebe příliš těžký úkol? Co když jí nepomůžu a ona bude dál nešťastná?
Hana se posadí do jednoho z křesel a po tom, co jí uvařím bylinkový čaj, si začneme povídat.
„Hano, popište mi, proč jste přišla, prosím,“ oslovím ji. Hana drží horký hrnek s čajem oběma rukama, jako by se potřebovala zahřát. Dívá se do čaje a já vidím, že přemýšlí, kde začít a co všechno říct. Dám jí čas, aby si všechno promyslela. Pak pomalu začne.
„Já už ani nevím, kdo jsem. Každý den vstávám jen proto, že musím. Kvůli dětem. Už se na sebe ale nedokážu ani podívat do zrcadla. Cítím se hrozně. Vypadám hrozně. On mě chce zničit. Bere mi všechno – peníze, dům, děti. A já už nemám sílu se bránit. Nikdy jsem si nemyslela, že se tohle může stát mně. Že člověk, kterému jsem věřila, mě dokáže takhle nenávidět. Já se pořád snažím být rozumná, nehádat se, neubližovat. Ale on mi to vrací jen zlobou. Všichni říkají – drž se, buď silná. Ale já už nevím, co to vůbec znamená být silná. A víte, co je nejhorší? Že se za sebe stydím. Že jsem to dopustila. Že jsem neodešla dřív. Že teď tady sedím, rozpadlá, a nevím, jak začít znovu.“
Haně začnou téct slzy. Podám jí kapesník a rychle přemýšlím, kde začít. Musím dobře odhadnout, jaký typ ženy je. Jak nejlépe se z tohohle dostane. Hana zatím vypráví celý příběh svého patnáctiletého manželství s mužem, který chtěl mít všechno pod kontrolou a ona mu v tom maximálně vyhověla. Stejně ale manželstvískončilo jehoodchodem za kolegyní z práce. O patnáct let mladší, se kterou už čeká dítě. A Haně se mstí, jak to jen jde.
„Věříte tomu, že mi řekl, že za všechno můžu já? Že kdybych se mu víc věnovala a dala mu víc svobody, neodešel by za jinou?“ vzlyká do kapesníku.
Věřím. Typický egoista. Za všechno může někdo jiný. Měla bych jí říct, že jí nakonec bude bez něj líp, ale teď by neposlouchala.
„To, že jste dnes přišla, je první důkaz, že sílu pořád máte. Teď ji jen potřebujete znovu najít. Vím, že teď procházíte peklem. A že máte pocit, že se všechno rozpadá — vztah, rodina, jistoty, a možná i vy sama. Ale chci, abyste věděla jednu věc: vy jste pořád stejná.Pořád jste ta žena, která miluje, která se stará, která bojuje. Jen jste teď vyčerpaná, unavená, zraněná. Rozvod vás možná nutí bojovat o děti, o majetek, o spravedlnost, ale já vás poprosím, abyste teď začala bojovat i o sebe. Začněte maličkostmi: zajděte si ke kadeřnici, na kosmetiku, kupte si něco, v čem se budete cítit krásná.Ne proto, abyste vypadala hezky pro ostatní, ale proto, abyste si připomněla, že pořád máte sílu. Že se nevzdáváte.“
Hana se mi podívá do očí a já v nich vidím zájem. Ona chce bojovat, chce něco udělat. Té určitě půjde pomoct, má vnitřní sílu, nenechá se zničit. Doufám.
„Rozvod je období, kdy se všechno bortí a pokud máte partnera, který se vám mstí, je to těžké. Doporučuju s ním omezit kontakt na minimum. Vyřizovat jen nezbytné věci a co nejméně komunikovat. A hlavně si uvědomte, že to nemusíte zvládat sama. Obklopte se lidmi, kteří vás podrží. Dělejte věci, které vám dělají radost. Starejte se o sebe. Buďte conejvíce s dětmi, ony vám to vrátí. A nezapomeňte - tohle není konec, je to jen přechod,“ pokračuju v povídání a Hana se začíná usmívat. Když po hodině odchází, vypadá líp, má sice ubrečené oči, ale mám pocit, že se maličko napřímila a odchází o trochu lehčí. Domluvíme se za týden na další schůzce a já doufám, že mi přijde už trochu upravenější a sebevědomější žena.
