Článek
Ještě pluju na obláčku štěstí z Lisabonu, když začnu pozorovat malé změny v Danielově chování. Já pořád hledám vhodný pozemek pro stavbu našeho domku, on ale nepřijde ani s jedním návrhem a často na zprávu s inzerátem, kterou mu pošlu, ani neodpoví. Cítím z jeho strany nezájem, který se ještě prohloubí, když se snažím najít termín pro náš výlet na hory. Mlží, není schopný mi dát žádný termín, pořád něco má. Nakonec to vzdám a rozhodnu se, že nám bude muset stačit Řím.
Daniel začíná být hodně unavený, sex je čím dál nudnější a kratší a někdy od března se už v podstatě žádný sex není. Na moje otázky, jestli se něco děje, jenom neurčitě odpovídá, že je unavený, navíc ho letos hodně trápí alergie, jí dva prášky denně a to ho hodně uspává. Vím, že jaro je pro něj náročné období, býval vždycky unavený, tak mu to věřím a snažím se být trpělivá a podporující. Začíná to ale doléhat i na mě. Špatně spím, nic mě nebaví a začínám mít černé myšlenky. Stále častěji se zabývám myšlenkou, že náš vztah spěje ke konci a potřebuje nějakou vzpruhu. Blíží se Velikonoce, mohli bychom spolu něco hezkého podniknout a užít si zase společně strávený čas.
Ahoj, co podnikneme na Velikonoce? Co kdybychom spolu někde strávili všechny tři dny? Můžeme si dát nějaké wellness, jet někam na výlet, klidně na vyjížďku, když budeš chtít. Má být pěkně, můžeme dělat cokoliv.
Ahoj, já potřebuju v sobotu k rodičům, v neděli musím na chalupu něco poklidit a tak.
V pondělí odpoledne bych si na tebe mohl vyšetřit trochu času.
Teď už vím, že něco je hooooodně v nepořádku. Daniel z našeho vztahu couvá. Asi má zase nějaké pochybnosti. Možná by nám pomohla další pauza? Nebo si s ním zkusím promluvit? Nevím, co bych měla udělat, a tak se rozhodnu dělat jakoby nic a dát mu prostor. Bohužel to není věc, kterou bych já jednoduše zvládla, rozhodnutí mi nevydrží ani čtrnáct dnů. Když sedím u něj na gauči, zeptám sepřímo:
„Danieli, vidím, že se s tebou poslední tři čtyři měsíce něco děje. Náš vztah se úplně změnil, nechceš se mnou trávit čas, nechceš se mnou mít sex a hodně se ode mě odtahuješ. Poznám to i na zprávách, miluju tě jsi mi nenapsal už půl roku, zmizeli z nich zamilovaní smajlíci a zamilovaná slova. Co se děje? Můžeš mi to konečně říct?“
Vidím jeho klasický vyděšený obličej, jako bych ho přichytila při něčem špatném. S napětím čekám, co odpoví, a i když jsem o jeho důvodech hodně přemýšlela, jeho odpověď mě překvapí:
„Já už tě nemiluju, moje city k tobě se změnily. Začalo to už někdy na podzim a já s tím bojuju. Prožili jsme spolu spoustu let a já to nechci jen tak zahodit, pořád čekám, že to překonám, ale spíš se to zhoršuje. Momentálně je to tak, že už nevidím svoji budoucnost s tebou.“ Slova se z něj hrnou a já si najednou uvědomuju, že jsem to celou dobu věděla. Je konec. Náš vztah se vyčerpal a každý si půjdeme svou cestou.
„Kdy jsi mi to chtěl říct? Tohle trvá už čtyři měsíce a kdybych se tě nezeptala, jedeme takhle dál?“ obořím se na něj.
„Ne ne, do měsíce dvou bych ti to už řekl. Je to pro mě těžké, mám tě pořád rád, ale náš vztah mě dusí, už mě nebaví,“ dodá.
„Dobře, k tomu asi není co říct. Já myslela, že si promluvíme a zkusíme problémy vyřešit, ale vidím, že tady už není co řešit. Pokud už ke mně nic necítíš, půjdeme každý svou cestou.“
„Necítím. Ale bylo mi s tebou vždycky dobře, chtěl bych dál zůstat ve tvém životě jako kamarád. Rád bych s tebou občas jel na vyjížďku, protože kluci mi taky budou chybět. A když budeš potřebovat, budu ti oškovat.“
„Dobře. Já si sice ze svých bývalých kamarády nedělám, ale nějakou vyjížďku zvládnu. A oška se hodí vždycky. Tak dohodnuto. Já pojedu domů, měj se fajn.“
Poslední objetí, poslední pusa na tvář a zabouchnu ze sebou dveře. Ten okamžik, kterého jsem se celých sedm let bála, je tady a já čekám, co se stane. Zhroutím se? Rozbrečím se a nebudu moct přestat? Propadnu se do hluboké deprese a budu se v ní rok utápět? Vždycky jsem si myslela, že náš rozchod nemůžu přežít, že bez něj prostě umřu. Jdu dolů po schodech a analyzuju svoje pocity. Ale necítím žádnou bolest, lítost, vztek, jenom velkou úlevu. Je konec. Už nebudu muset řešit, jestli mi napíše, jestli na mě bude mít čas, jestli se mnou chce bydlet, nebo nechce. Všechno je vyřešené a já můžu jít dál. Dopředu. Neohlížet se. Sednu do auta a celou cestu domů si zpívám s rádiem a cítím se volná, jakoby mi z ramen spadl velký kámen.
