Článek
Když jsem studovala na vysoké škole, pokládala jsem si stále dokola tyto otázky:
„K čemu mi to jednou bude?“
„Stojí mi to úsilí za to?“
Teď, po 7 letech od získání magisterského titulu, to konečně můžu zhodnotit.
Vybrat si vysokou školu může být velký oříšek. Ano, věřím, že jsou tací, kteří od malička mají vysněné povolání a jednoduše si za ním jdou, ale myslím si, že většina mladých lidí tápe, jakou vysokou školu si vůbec vybrat. Navíc jedna otázka je, co půjdu studovat, ale za ní ihned následuje další otázka, jestli na to vůbec mám, jestli se na tu školu dostanu. Přijímací řízení na vysoké školy se velice odlišují. Někde stačí v podstatě pouze doložit maturitní vysvědčení, jinde ale musím srovnávací testy napsat lépe než 90 % studentů z celé země. Má to tak opravdu být? Přišlo mi vždy smutné, že ač by někdo byl například vynikající lékař a má pro to značné predispozice, utečou mu přijímací testy o pouhé 1 %, zatímco student, který se na to vůbec nehodí, ale perfektně se připraví na přijímací řízení, a to třeba i díky placeným kurzům, se na tuto „vysněnou“ školu dostane. Ale dobře, beru to tak, jak to je, každá vysoká škola musí sama vyhodnotit, jaké studenty chce a jaké ne. Některé již zařazují i motivační pohovory.
Poté, co jsem rozhodovací fázi překonala a dostala jsem se na vysokou školu, kam jsem chtěla, přišlo samotné studium. Vím, že každá vysoká škola to má jinak, ale pro mě bylo stěžejní projít hlavně prvním ročníkem. Během prvního roku totiž v mém ročníku „vyhořela“ zhruba polovina studentů. Pamatuji si na svoji první zkoušku, kterou v prvním termínu napsali pouze 4 studenti z více než 60. V tu chvíli jsem v hlavě měla myšlenku, že nemám absolutně žádnou šanci tohle zvládnout. Nevzdala jsem to. Nakoupila jsem si zásobu energetických nápojů a učila se na další termín. Nějakým záhadným způsobem se mi podařilo zkoušku složit. A v tomto duchu pokračovala další léta studia. První tři ročníky, bakalář, nervy, abych měla dobré výsledky u státnic, abych nemusela psát přijímačky na pokračovací magisterské studium, posléze další dva roky studia, u mě to byly tři, protože jsem si vzdělávání prodloužila o rok studiem v zahraničí, magisterské státnice, promoce…a pak to přišlo, ta facka od reálného života.
Hledání práce. Když jsem procházela nabídky práce, narazila jsem. Požadavky na moje vysněné pozice byly následující: bakalářský titul a alespoň 2 roky praxe v oboru. Fajn, proč jsem tedy studovala magistra, když v požadavcích mají „jen“ bakaláře? Neměla jsem si vystudovat bakaláře a pak místo dalšího studia raději získat nějakou praxi? Chápu, že studium na vysoké škole může být různorodé, ale v mém případě šlo o prezenční studium, kdy se při seminářích kontrolovala docházka, psaly se pravidelné testy, zápočty, připravovaly se prezentace a další skupinové práce. Zamýšlela jsem se také, zda jsem neudělala špatně, jestli jsem neměla studovat „jen“ dálkově a ve zbylém čase získávat nějakou praxi. Troufám si říct, že moje studium na vysoké škole bylo docela náročné, jak časově, tak psychicky. A ačkoliv jsem se snažila si během studia ještě něco přivydělat, rozhodně to nebyla praxe v oboru.
Až když jsem začala chodit na pohovory, tak jsem pochopila, že s praxí v oboru je všechno jinak. Firmy si sice napíšou takto „přehnané“ požadavky, ale v reálném životě pak vlastně nikoho takového nemůžou najít. Potom se raději rozhodnou pro studenta bez praxe, který sice nemá zkušenosti, ale je dost šikovný na to, aby si je získal, a zároveň tím zaměstnavatel může dost ušetřit. Takže tímto dávám radu těm, které toto rozhodování teprve čeká: „Nebojte se ucházet i o taková místa, kde sice požadavky neodpovídají vaší praxi, ale máte chuť se tu práci naučit.“
Nevím, jestli jsem měla štěstí, nebo to bylo opravdu tím, že mám vysokou školu, ale práci jsem sehnala nakonec docela hladce. Ukázal se však další problém. Když mě kolegyně zaučovala na nové pozici, připadala jsem si, že neumím vůbec nic. Jak je to možné? Nemělo mě náhodou studium připravit na další profesní kariéru? Tuto otázku jsem zahodila a soustředila se na práci. Musím uznat, že to šlo dobře, rychle jsem se zajela a zvládala jsem, co jsem měla. Postupem času jsem pochopila, že ač mi studium nedalo úplně znalosti k dané práci, protože ty jsem měla ryze teoretické, dalo mi mnohem víc. Díky tomu, že mě vyhodili od zkoušky a já se musela sebrat, znovu se to naučit a udělat ji, díky tomu, že i neřešitelné zadání bylo ve finále řešitelné, díky tomu, že jsem se naučila zabrat, když to bylo potřeba, jsem svoji práci zvládala tak, jak bylo třeba. Když se něco pokazilo, věděla jsem, že se to dá zase do pořádku (naštěstí nepracuji v medicíně), když byl týden, kdy bylo potřeba hodně zabrat, dala jsem to, protože jsem věděla, že pak zase přijde období klidu. Vysoká škola mně konktrétně nedala zase až tak znalosti, ale rozhodně dovednosti, způsob myšlení a strategie k řešení. A vím, že to je něco, co mi zůstane.
A tímto bych to ráda shrnula. Vysoká škola mi dala spoustu teoretických znalostí, známostí, které se mi třeba budou hodit v další profesní kariéře, a odhodlání, naopak mi vzala spoustu času a energie, ale troufám si zhodnotit, že to stálo za to.
