Článek
Vzhledem k tomu, že Tuvalu je v současné době jednou z pouhých 13 zemí, které udržují oficiální diplomatické vztahy s Tchaj-wanem, byl tento vývoj v Tchaj-peji pozorně sledován. Teův protchajwanský předchůdce Kausea Natano přišel ve volbách 26. ledna o křeslo. Podle prohlášení o prioritách nové tuvalské vlády, které zveřejnil poslanec Simon Kofe, je potvrzení tuvalsko-tchajwanských vztahů uvedeno jako jedna z 20 hlavních priorit nové vlády. Tichomořské ostrovní země jsou zároveň terčem vlivových kampaní Čínské lidové republiky (ČLR), které zahrnují kupčení s diplomatickými spojenci Tchaj-peje. Krátce po volbách na Tchaj-wanu v lednu 2024 tak například RepublikaNauru změnila uznání z Tchaj-peje na Peking. Debata o Tchaj-wanu ve Funafuti, hlavním městě Tuvalu, proto nabízí pohled na širší příběh velmocenského soupeření v Tichomoří.
Jaké jsou širší souvislosti?
Mezi 13 formálních diplomatických spojenců Tchaj-wanu patří tři tichomořské ostrovní země: Marshallovy ostrovy, Tuvalu a Palau. Poté, co se v roce 2016 dostala k moci prezidentka Cchaj Jing-wen (蔡英文) z Demokratické pokrokové strany (DPP), zahájil Peking snahu o přebrání formálních diplomatických spojenců Tchaj-peje. Během Cchajina působení přešlo deset zemí od Tchaj-peje k Pekingu, včetně dvou tichomořských ostrovních zemí v roce 2019: Šalamounových ostrovů a Kiribati. Pouhé dva dny po tchajwanských prezidentských a parlamentních volbách v lednu 2024, během nichž si DPP zajistila bezprecedentní třetí prezidentské období, přerušilo formální diplomatické styky s Tchaj-pejí také Nauru. Peking uplatňuje v zemích, které jsou spojenci Tchaj-peje, „diplomacii šekových knížek“ a láká je na sliby lukrativních hospodářských dohod.
Rozšiřující se spolupráce mezi Šalamounovými ostrovy a ČLR dokládá strategický význam tichomořských ostrovních států pro Peking. Honiara a Peking se rozhodly prohloubit společné projekty týkající se spolupráce v oblasti prosazování práva a spolupráce v oblasti bezpečnosti. Hlavním problémem spojeným s těmito dohodami je jejich neprůhlednost, neboť jejich plná změní nebyla zveřejněna. To vyvolalo kontroverze ohledně možného budování čínské armády na ostrovech, což by zkomplikovalo tranzit mezi Austrálií a Spojenými státy a přiblížilo čínskou vojenskou palebnou sílu k australskému a americkému území více než kdykoli předtím.
Kromě vztahů mezi Funafuti a Tchaj-pejí byla dalším významným tématem nedávných tuvalských voleb smlouva o Falepilijské unii. Smlouva mezi Austrálií a Tuvalu, která se zabývá bezpečnostní spoluprací, pohybem lidí a rostoucím nebezpečím klimatické krize, byla pro Canberru způsobem, jak Funafuti odvrátit z dosahu Pekingu. Smlouva sice obsahuje ustanovení o ochraně Tuvalu a jeho obyvatel, ale zároveň dává Austrálii právo veta nad jakoukoli bezpečnostní dohodou, kterou by Tuvalu chtělo uzavřít s jinými státy. Canberra je otevřeně znepokojena rostoucím bezpečnostním vlivem Číny v Tichomoří, včetně Šalamounových ostrovů, jak dokládá společné prohlášení australského premiéra Anthonyho Albanese a jeho novozélandského protějšku Chrise Hipkinse poté, co Honiara podepsala s Pekingem dohodu o policejní ochraně. Nový tuvalský premiér Teo sice pomáhal připravit smlouvu o Falepilijské unii, ale o dohodě se v ostrovní zemi vedly vášnivé debaty kvůli obavám, že omezí suverenitu Tuvalu.
Smlouva o Falepilijské unii je pokusem Západu zaplnit mocenské vakuum v regionu. Americká viceprezidentka Kamala Harris během své návštěvy Fóra tichomořských ostrovů (The Pacific Islands Forum) v roce 2022 tuto dynamiku uznala a řekla: „Uznáváme, že v posledních letech se tichomořským ostrovům možná nedostávalo diplomatické pozornosti a podpory, kterou si zasloužíte.“ EU rovněž nebyla v Tichomoří příliš diplomaticky aktivní, což lze částečně přičíst zpoždění při uzavírání dohody „po dohodě z Cotonu“ (Post-Cotonou Agreement), která se zhmotnila až v únoru 2024 jako Samojská dohoda.
Proč je to důležité?
Si Ťin-pching (習近平) prohlásil, že Čína by měla usilovat o to, aby se stala „skutečnou námořní velmocí“ (海洋强國), což je jedním z hlavních pilířů velké národní strategie ČLR. K uskutečnění tohoto cíle musí Čína vyvinout schopnosti k překročení prvního ostrovního řetězce a promítnout svou moc hluboko do Tichého oceánu. Vzhledem k tomu, že Spojené státy jsou od konce druhé světové války dominantní mocností v regionu, lze expanzionismus Pekingu do Tichomoří chápat v širším kontextu americko-čínského soupeření. Proto je nezbytné, aby Washington aktivně spolupracoval se svými spojenci, včetně Austrálie a EU, a angažoval se v tichomořských ostrovních státech s cílem podpořit rozvoj v duchu důstojnosti a respektu k jejich suverenitě.
Pekingské úřady nepovažují tchajwanskou DPP za vhodného partnera k jednání. S Williamem Lajem (賴清德) jako nástupcem prezidentky Cchaj bude ČLR i nadále používat vůči Tchaj-wanu své nástroje zastrašování, včetně přetahování se o diplomatické spojence. Nejistota ohledně budoucnosti vztahů Funafuti s Tchaj-pejí je připomínkou rostoucích ambicí Číny v Tichomoří, které ohrožují zájmy demokratického světa.
Tento článek je součástí brífinku Bezpečnostního centra Evropské hodnoty Indo-Pacifik aktuálně.
