Článek
Zatímco většina mých článků se dostane jen k několika stovkám nebo ne mnoha tisícům čtenářů, článek o tom, jak jednostranně česká média přistupují k izraelskému pokusu o genocidu v Gaze, si zatím přečetly už desítky a desítky tisíc čtenářů (Jak česká média překrucují realitu Gazy - Médium.cz) a jasně ukázal, jak je česká veřejnost, vyvozující to z komentářů čtenářů pod článkem, bohužel velmi zaslepená vůči vyvražďování palestinských dětí a má plytkou obecnou teorii, která se dá v podstatě přeložit jako:
1) Palestinci jsou teroristé,
2) z palestinských dětí vyrostou teroristé,
3) jsou tedy spravedlivým cílem.
Oceán komentářů, kde se v drtivé většině projevují názory proti mně (často velmi osobní a emotivní, kontrastující s běžnějším chladnokrevným českým chováním, což ukazuje, jak se tato problematika dotýká zvláštního nervu), a ve prospěch kolektivních trestů Palestinců, včetně dětí.
Naprostá absence zohlednění toho, co se stalo před útoky Hamásu 7. října 2023, jako by Palestinci měli nějaké genetické předpoklady stát se teroristy. Ignorování důvodu, který je vede k tomu, že se snaží bránit izraelskému apartheidu teroristickými prostředky.
Zároveň však považuji za důležité jednoznačně říci: Izrael má právo na existenci – a to v bezpečí a mezinárodně uznaných hranicích. Útoky Hamásu ze 7. října 2023 byly brutální, nepopsatelně kruté a nemohou být ničím omluveny. Masakrování civilistů, únosy, znásilnění – to není odpor, to je barbarství. Odsuzuji tyto činy bez výhrad a uznávám právo Izraele bránit se proti teroru. Hamás musí být zničen.
Ale obrana, pokud má být skutečně morální, musí být vedena způsobem, který ctí civilní životy, rozlišuje mezi ozbrojenci a dětmi a podřizuje se pravidlům válečného práva. Jinak se boj proti barbarství může snadno proměnit v jeho zrcadlový obraz.
Mé příjmení, Golgo, pochází z Golgoty – místa ukřižování, ale také symbolu utrpení a vzkříšení. Moji předkové z otcovy strany byli židovského původu, prošli Řeckem, Itálií, Francií a nakonec se usadili v Brazílii. To dědictví mě zavazuje – ke spravedlnosti, k empatii, ale i k neústupnosti vůči fanatismu.
Znám bolest vyhnanství i ztráty, jež se v židovské i palestinské historii přenášejí z generace na generaci. Právě proto věřím, že skutečná solidarita nespočívá v ospravedlňování žádné formy kolektivního násilí, ale v neustálém trvání na tom, že lidská důstojnost nesmí být podmíněná etnickou či náboženskou identitou.
Pod mým článkem rozebírajícím zpravodajství českých médií avšak o Gaze se sekce komentářů proměnila v Petriho misku morálního přetváření. Stovky reakcí – některé zuřivé, jiné chladně analytické, skoro všechny však odhalující – odkryly společenské podvědomí, v němž se palestinské děti rozplývají v abstrakci.
„Jsou to lidské štíty Hamásu,“ napsal Martin z Brna. „Přírodní výběr v praxi,“ prohlásil další.
Nešlo o výjimky, ale o běžné reflexy, každý z nich tvořící nitku ve tkanině historické amnézie a přetvořené etiky.
Pod mou kritikou českého mediálního zpravodajství o Gaze se v digitálních podtónech neodhalil pouze nesouhlas, ale znepokojivý morální kalkul.
Stovky komentářů se slily do zneklidňujícího konsenzu: palestinské děti, pouze kvůli své geografii a genetice, patří do jiné kategorie lidské hodnoty. „Hamas je používá jako lidské štíty,“ trval na svém jeden čtenář, „takže jejich krev je na rukou Hamásu.“
Jiný to zredukoval na čistou aritmetiku: „Pokud zabití deseti teroristů stojí životy sta dětí, je to břemeno Hamásu – ne Izraele.“
Nešlo o okrajové hlasy; šlo o reprezentaci hlavního proudu českého myšlení, které odhaluje společenský rozkol, kde se historické trauma mění v současnou lhostejnost.
Strategie racionalizace v komentářích
Sekce komentářů se rozvinuly jako psychologická laboratoř. Objevily se tři odlišné strategie racionalizace, každá eticky zkorumpovanější než ta předchozí:
1) Časová past
„7. říjen přepsal dějiny“ se stal opakovanou mantrou. Čtenáři jako Petr Zitko citovali biblické „kdo seje vítr, sklidí bouři“, čímž rámovali izraelskou odpověď jako nevyhnutelnou fyziku, nikoli politické rozhodnutí. Tento narativ chirurgicky vyřízl kontext: skoro 60 let okupace, nelegální osady a největší otevřené vězení na světě zmizely. 2,3 milionu obyvatel Gazy se stalo monolitem definovaným výhradně zločiny Hamásu.
2) Stroj na odlidštění
Samotný jazyk se stal nástrojem morálního úniku. Komentátoři jako Martin Zimčík důsledně označovali palestinské děti za „budoucí teroristy“ nebo „rezervy Hamásu“. Tato jazyková alchymie proměnila batolata v existenční hrozby. Jeden obzvlášť zarážející příměr přirovnal děti v Gaze k „infikovaným končetinám“, které je třeba amputovat.
Mrazivá přesnost evokovala propagandu z druhé světové války, kdy byli židovští chlapci a dívky líčeni jako „škůdci“.
A přesto se tito pachatelé viděli jako humanisté.
„Lepší, když teď pár dětí zemře, než aby vyrostly generace radikalizovaných,“ napsal softwarový inženýr, aniž by tušil, že parafrázuje Heinricha Himmlera.
3) Morální kevlar paměti na holokaust
„Po šoa si Židé zaslouží trvalý morální kredit,“ prohlásil významný kulturní historik. Tato dobře míněná solidarita se mezitím proměnila v intelektuální kapitulaci. Kritika Izraele se v těchto komentářích stala téměř synonymem popírání holokaustu.
Tragická ironie? Izraelští disidenti jako David Grossman výslovně varují, že používání šoa k ospravedlňování okupace je zradou židovské etiky. Čeští příznivci však využili Osvětim jako zbraň k umlčení debaty a zahalili moderní státní násilí do posvátného statusu oběti.
Prohlášení Richarda Paříka – „Palestinci si zvolili Hamás – a tak nesou důsledky. I děti“ – zaznělo v komentářích jako ozvěna, podpořené více než tisícovkou souhlasů. Jeho síla spočívá v časovém klamu: odkazem na volební vítězství Hamásu z roku 2006 (kde získal pouhých 44 % hlasů) Richard obviňuje i kojence narozené téměř o dvě desetiletí později.
Mediánový věk v Gaze je 18 let – což znamená, že polovina obyvatel se v době těchto voleb teprve narodila, nebo byla v plenkách. Když byl konfrontován s touto chronologií, Richard bez váhání přešel k jinému ospravedlnění: „Volby rodičů zavazují i děti.“
Tento způsob uvažování přesně odráží argument kolektivní viny, který Češi zuřivě odmítají, když sudetští Němci zpochybňují český stát – kognitivní disonance, kterou dějiny nemilosrdně odhalují.
Kořen? Nezpracované trauma Benešových dekretů z roku 1945, které vyhnaly tři miliony Němců na základě zděděné etnické viny. Tento morální vzorec – oběť smí uplatnit trest, který sama zakusila – dnes pokřivuje český pohled na Palestinu.
Rétorická figura Elišky Novotné byla stejně výmluvná: „Proč plakat nad Gazou? Děti umíraly i v Lidicích – a to nebyla válka, ale zrůdnost.“
Česká oběť je zde zbraní, jež má neutralizovat palestinské utrpení.
Masakr v Lidicích z roku 1942 (kde bylo zavražděno 82 dětí) je rámován jako absolutní zlo, čímž jsou mrtvé děti z Gazy odsunuty do nižší morální kategorie.
A přitom Mezinárodní soudní dvůr používá pro Gazu i Srebrenici stejný pojem – „pravděpodobná genocida“.
Eliščina falešná dichotomie (naše trauma je posvátné, jejich je politické) odhaluje hierarchii bolesti. U památníku v Lidicích stojí bronzové sochy zavražděných dětí v symbolické nevině – žádný Čech by si netroufl zeptat se: „Vyprovokovali jejich rodiče nacisty?“ A přesto právě tato otázka visí nad 14 000 mrtvými dětmi v Gaze, redukovanými na „vedlejší oběti války“.
Tato asymetrie odhaluje víc než jen geopolitické preference. Je to výkladní skříň historické amnézie, etického oportunismu.
Solidarita, která je podmíněná etnickou příslušností, není solidarita – je to tribalismus.
Lidská práva, pokud mají mít nějakou hodnotu, musí platit univerzálně. Neexistují „správné děti“ a „špatné děti“. Neexistuje „legitimní genocida“.
Každé dítě má právo vyrůstat beze strachu z bomb, hladu nebo vymazání. Ne kvůli tomu, kým se může stát, ale proto, čím už je: člověkem.
Zde, v komentářích, jsem viděl bolestivý portrét společnosti, která ztratila schopnost empatie, pokud neprobíhá v jejím vlastním kulturním zrcadle.
