Článek
„Má filosofie v současné době ještě smysl?“
Tahle otázka zazněla v závěru pořadu o filosofovi Václavu Bělohradském, který v těchto dnech (17. ledna) oslavil 80. narozeniny. Dokument byl natočen před téměř dvaceti lety. Ale otázka po smyslu filosofie v současné společnosti, orientované především na výkonnost a rychlost, je stejně palčivá jako tehdy. Dovolte mi tedy přidat k mnoha úvahám jiných autorů i svoje malé filosofování.
Začněme od základu: co to vlastně FILOSOFIE je. Různé výkladové slovníky nás rády poučí. Tak např. v Čechách svým rozsahem dosud nepřekonaná studnice poučení - Ottův slovník naučný - říká: „Filosofie jest věda, která na základě výsledků ostatních věd hledí sestrojiti jednotný názor světa. Cíl její vždy byl a bude, aby lidské poznatky spojila v přehledný celek, aby ze všeho vědění takto nasbíraného vyvodila poslední výslednici, z níž by vysvítalo, jak člověk v přívale dojmů životních se orientovati, jak na svět nazírati, jak smýšleti a jednati má.“ (Ottův slovník naučný, díl 9., 1895)
Pojem dále podrobně vysvětluje na několika stranách.
A jiný, o osmdesát let mladší a výrazně hubenější slovník A-Ž definuje filosofii těmito slovy: „Filosofie (řecký termín připisovaný Pythagorovi), forma společenského vědomí, která si klade za cíl vytvořit světový názor, obecnou teorii světa a lidských dějin. Vzniká z nevyhnutelnosti vypracovat všeobecný názor na vět, prozkoumat jeho všeobecné principy a zákony, z potřeb racionálně zdůvodněné metody myšlení o skutečnosti.“ (Malý encyklopedický slovník A-Ž, Academia, 1972)
Jinak řečeno: lidé cítí potřebu porozumět zákonitostem vývoje ve všech oblastech života. A protože spoustu věcí umějí pochopit jen odborníci příslušného oboru, hledají ostatní obdobu těchto událostí a jevů v jiných oborech a oblastech, kterým už porozuměli. Aby tyto zákonitosti byly srozumitelné co největšímu počtu lidí, snaží se je ti, kteří už pochopili jejich vnitřní mechanismus, zařadit do „škatulek“ pojmů, které jsou všeobecně známé. Zobecnit je. Z tohoto pohledu je filosofie věčná. Vždy bude žádoucí přemýšlet o věcech, událostech, lidech, poznatcích, vztazích, a poznané zprostředkovávat druhým. Jenže když dva dělají totéž, není to totéž.
Když „Franta Hubáček“ přemýšlí o tom, zda si má dát v pořadí jedenácté pivo nebo raději pátého „panáka“, jde sice o myšlenkový proces, ale jeho obsah i výsledek nelze ještě považovat za filosofickou úvahu. Když ale začne přemýšlet o tom, proč vlastně pije pivo a alkohol, jak konzumace těchto nápojů ovlivňuje jeho vnímání a chování, a proč je pro něho důležité navozovat si tento stav změněného vědomí, popřípadě se začne zaobírat historickými souvislostmi vzniku a užívání alkoholu, pak může dojít k zajímavým filosofickým závěrům. Bez ohledu na své profesní vzdělání.
Potom se ovšem naskýtá otázka, k čemu nám všechny ty poučky a návody renomovaných filosofů jsou? Kdo je dnes ochoten se s nimi seznámit? Kdo je ochoten zařadit je do svého každodenního života? Kdo je ochoten o nich přemýšlet? Kdo je schopen a ochoten je přijmout? Kdo je schopen odmítnout to, s čím nesouhlasí a hledat jinou, vlastní cestu? Může snad být filosofem kdokoli, kdo o životě přemýšlí?
Stupeň faktického poznání okolního světa je v současné době hodně vysoký. Informace se na nás hrnou ze všech stran. Zdá se, že před nimi není úniku, i když ne všechny informace jsou v běžném životě použitelné, důležité a žádané. Lidé se nechtějí zdržovat čtením, dávají přednost poslechu nebo vizuálnímu sdělení. Čtení totiž vyžaduje spolupráci: soustředění, představivost, vybavování si zkušeností, přemýšlení. Poslech je jednoduší: lze myslet na cokoli a když ztratíme nit, požádáme řečníka o zopakování (zkušení mluvčí s výpadky pozornosti posluchačů počítají a sami důležitá sdělení svého proslovu několikrát zopakují). Nebo si záznam pustíme znovu. Vizuální sdělení, ať jsou to reklamy, videa, straemy či cokoli podobného, po nás nechtějí v podstatě žádnou aktivitu. Naopak: přemýšlení je přímo nežádoucí. To bychom také mohli zjistit, že vychvalovaný produkt či názor vlastně vůbec nepotřebujeme nebo s ním nesouhlasíme. Nebo že škodí. Nebo jaksi „plave na vodě“. Ale protože obrázky jsou líbivé, často podpořené líbivou hudbou či intonací hlasu, utkví nám takto podaná informace v mysli dříve, než si stačíme uvědomit, že nám v našem mozku zabrala místo, které jsme mohli zaplnit užitečněji. Jakmile se tam zahnízdí, už ji bereme za hotovou věc, záležitost danou a mnohdy ji považujeme dokonce za neměnnou. Omyl.
Právě těmto informacím bychom měli věnovat zvýšenou pozornost. Když už se nám přihodí, že proniknou až k našemu vědomí, měli bychom velmi důkladně zvážit, zda nám přinášejí nějaký užitek. Potřebujeme je? V drtivé většině případů dojdeme k závěru, že NE. Na druhou stranu jim přiznejme, že nám dávají příležitost rozvíjet svoje myšlení, svoji osobní schopnost filosofování: proč mne tahle informace zaujala? Proč si kdokoli myslí, že je pro ostatní důležité, jaké šaty se právě nosí? Proč má někdo potřebu sdílet svoje soukromí s naprosto neznámými lidmi? Proč má být právě tenhle názor jediný správný a kdo si myslí něco jiného, je hlupák? Proč? Proč? Proč?
Čím častěji si budeme klást otázku PROČ, tím častěji budeme vyhovovat prastaré touze člověka po vlastním poznání světa. Čím více se budeme nad věcmi kolem sebe zamýšlet, tím více se budeme učit, vzdělávat. Tím lépe budeme chápat svět a jeho zákonitosti. Třeba i s pomocí filosofů. Čím lépe budeme chápat vztahy, tím větší máme šanci stát se tolerantnější. Moudřejší. Laskavější. Méně chamtiví, méně závistiví a méně nevšímaví k zlovůli, zákeřnosti a zneužívání moci. Více schopní a odhodlaní stát si za svými názory. MÍT vlastní názor. Jsem hluboce přesvědčena, že filosofie má v současné době stejně nezastupitelné místo, jako v kterékoli dřívější společnosti. Jsem přesvědčena, že filosofie rozhodně má smysl i v současné etapě vývoje lidské společnosti. Možná je její potřeba ještě naléhavější.
