„První Černobyl“ bouchl roku 1957. SSSR jadernou havárii tutlal, CIA mlčela

Příběh třetí největší jaderné katastrofy v dějinách se však začal psát už v roce 1945. Když USA svrhly atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki, Sověti urychleně rozjeli vlastní jaderný program. Pod palec ho dostal Stalinův nejspolehlivější muž Lavrentij Berija a jeho obávaná NKVD. Vše probíhalo v naprostém utajení.

Po americkém vzoru vzniklo v čeljabinské oblasti tajné město, které nebylo v mapách. Neslo jméno Ozjersk, kódové označení Čeljabinsk 40. Jeho obyvatelé byli vymazáni z matrik a nesměli komunikovat s vnějším světem. Za to jim byl odměnou na tu dobu poměrně luxusní život.

V letech 1945-1948 tu pak 70 tisíc vězňů ze čtyř různých gulagů vybudovalo jaderný kombinát Maják.

Podstatou programu se staly výsledky špionáže. Cílem výzkumu bylo doplnit prázdná místa v informacích od špionů a urychleně vyvinout atomovou bombu, aby USA ztratily pozici jaderného hegemona.

K chybějícím informacím ovšem patřila bezpečnost. Sověti si mimo jiné nebyli vědomi nebezpečí ozáření při manipulaci s radioaktivním materiálem, a tak se jejich vědci v prvních letech plutonia do jaderných zbraní dotýkali holýma rukama. Radioaktivní vodu z chladících systémů vypouštěli do blízkého jezera a do řeky Teči. Nevěděli také, jak správně skladovat jaderný odpad, který se neustále přehříval. A tak jej vylévali a házeli do několika okolních jezer.

Radioaktivita z řeky se dostávala do veletoku Ob a do Severního ledového oceánu, v jezerech se ovšem hromadila. Vznikala „plutoniová jezera.“ Místní lidé z nich dál pili a koupali se v nich. Netušili, že si tím přivodí doživotní postižení nebo smrt.

Když si sovětští vědci konečně uvědomili, že by jaderný odpad neměli ukládat do zdrojů pitné vody, psal se už rok 1953. Teprve pak přišli s jiným řešením.

Nechali vyhloubit 8,2 metrů hlubokou jámu a vybetonovat ji. Tam pak umístili 20 ocelových nádrží, do kterých odpad ukládali. Aby vyřešili problém s přehříváním, okolo každé nádrže rozmístili 20 chladicích tanků s vodou.

V roce 1956 si všimli, že se porouchalo chlazení nádrže číslo 14. Mávli však nad tím rukou — kdo by se obtěžoval takovou prkotinou?

Nádrž se pak pozvolna zahřívala ještě asi rok.

Byla neděle 29. září 1957. V 16 hodin 20 minut nádrž číslo 14 vybuchla. Výbuch odmrštil 180 tun těžké betonové víko a poškodil i nádrže číslo 7 a 13. V každé z nich bylo 80 tun tekutého radioaktivního odpadu; ten se rozprskl všude po okolí.

Radioaktivní mrak vystoupal do výše 1 km. Silný vítr jej rozšířil všemi směry, takže zasáhl území dlouhé 100 a široké 9 kilometrů, na kterém žilo přes čtvrt milionu lidí. Projevoval se jako podivná žluto-oranžová záře na obloze, kterou si lidé nedovedli vysvětlit.

Další den do Majáku dorazila komise z Moskvy. Měla dva úkoly: posoudit, jak havárii vyřešit a jak ji ututlat.

Místní noviny přinesly článek, který světlo na obloze vysvětlil jako polární záři. Tomu nejspíš nikdo neuvěřil, Ozjersk se totiž nachází na podobné zeměpisné šířce jako Moskva nebo Kodaň a do polární oblasti je odtud daleko. Jiného vysvětlení se jim však nedostalo. Nesměli se dozvědět, že jsou v nebezpečí.

O týden později, když se u části lidí začaly projevovat první příznaky nemoci z ozáření, do oblasti přišla armáda. Evakuovala lidi z 23 měst a vesnic.

Operaci řídila KGB, nová tajná služba, která nahradila NKVD. Pokud její důstojníci věděli, co se tu opravdu stalo, nikomu to neprozradili. Armádě řekli, že řeší epidemii neznámé nemoci. Vojáci vyváděli vyděšené lidi a odváželi je vozy, stříleli domácí zvířata a zapalovali domy i vesnice. Odvezli desítky tisíc lidí.

Akci ovšem provedli tak, aby to obyvatelé vzdálenějších sídel nezjistili. Ti se to neměli dozvědět ještě dlouhé roky, po které se tak nevědomky vystavovali radiaci. Sovětská vláda dokonce evakuované občany jiné než ruské národnosti postupně vracela do oblasti; lhala jim, že nebezpečí pominulo.

Ještě v roce 1957 začala dekontaminace Majáku a Ozjersku. Trvala asi dva roky, provádělo ji na 38500 lidí včetně původních obyvatel. Střídali se v krátkých směnách, aby minimalizovali dopad radiace.

K nádržím na jaderný odpad technici umístili nový chladící systém a senzory, pak je zasypali téměř dvoumetrovou vrstvou hlíny. Na Teči dělníci postavili dvě dekontaminační přehrady.

Ženy a děti bez ochranných obleků čistily Ozjersk hadry a mopy. Úřady jim tvrdily, že řeší následky výbuchu uhelné kotelny v nedaleké Kyštymi. Proto se o havárii dodnes mluví a píše (pokud se o ní mluví a píše) jako o Kyštymské katastrofě.

Po dvouleté přestávce začaly v roce 1961 také práce na dekontaminaci polí v okolí Ozjersku. Ty trvaly 30 let — až do pádu Sovětského svazu. Podařilo se obnovit 83 % zemědělské půdy. Dnes se tam pěstují plodiny a pase dobytek.

Příběh zamoření z jaderného kombinátu Maják však měl pokračování.

V šedesátých letech pozvolna vyschlo zamořené jezero Karačaj, ve kterém v letech 1951-1953 končila většina odpadu z Majáku. Úřady SSSR předpokládaly, že to je dobře.

Jenže když přišlo sucho, vítr začal roznášet radioaktivní prach. Nikdo to neřešil. V roce 1968 však přišlo velké sucho, po kterém bylo prachu víc než obvykle. Krátce po něm následovala mohutná vichřice, která jedovatý prach roznesla na ještě větší území, které zasáhla havárie o 11 let dříve. Tentokrát bylo radiaci, byť slabší, vystaveno přes půl milionu lidí.

Do jezera následně dělníci navezli přes 10 tisíc betonových bloků. Zabránili tak dalšímu šíření toxického prachu, ale zamoření tím samozřejmě nevyřešili. Na dně jezera zůstalo asi 6 metrů radioaktivních usazenin.

Oblast se stala přírodní rezervací. Díky tomu ji úřady mohly uzavřít, ale také studovat dlouhodobé dopady radiace na tamní přírodu.

Na betonovém povrchu se opět vytvořilo jezero. Rusové ho postupně zasypali zeminou z nezamořených oblastí. Je nicméně dodnes nejznečištěnějším místem na světě. (V roce 1986 mu toto nelichotivé prvenství na čas přebral Černobyl, ale tam se zbytky radioaktivního materiálu rozkládají výrazně rychleji.)

O „kyštymské“ katastrofě a jezeru Karačaj věděla i CIA — mimo jiné i díky tomu, že americká letadla při přeletech nad Severním ledovým oceánem a východní Asií detekovala radiaci.

USA tedy o několikanásobném sovětském selhání věděly, ale rozhodly se informace nezveřejnit, aby neznepokojily obyvatelstvo, které žilo v blízkosti amerických jaderných elektráren.

Existence katastrofy tak zůstala tajemstvím až do roku 1986, kdy ji Sověti, patrně nedopatřením, zmínili ve správě o černobylské havárii pro OSN. Poškození lidé se však o příčinách četných zdravotních problémů a úmrtí ve své oblasti dozvěděli až v roce 1991.

Šokovalo je, že celou tu dobu pili radioaktivní vodu a koupali se v ní. Postupně si toho uvědomovali ještě víc. A pojímali další podezření.

Od té doby místní aktivista měřil zamoření, sbíral důkazy a kontaktoval úřady i organizace, které mu mohly pomoci. Snažil se prokázat souvislost mezi katastrofou a zvýšenou úmrtností, nemocností a vrozenými vadami. A také že vláda obyvatelům nejen lhala, ale dokonce je používala jako pokusné králíky.

Vláda aktivistovi házela klacky pod nohy, ale když zjistila, že se nevzdá, rozhodla se nabídnout jiným státům likvidaci jaderného odpadu v Majáku, aby získala finance ma odškodnění pro místní obyvatelstvo.

To proti svážení odpadu protestovalo a pokusilo se bránit referendem. Pod petici za jeho vyhlášení získalo výrazně více než potřebný počet 2 milionů podpisů. Při přepočtu se však ukázalo, že velká část podpisů je neplatná a na vyhlášení referenda to nestačilo.

V letech 2006-2012 pak vláda lidem nabízela nové bydlení mimo oblast nebo finanční odškodnění milion rublů (tehdy asi 600 tisíc korun). Předpokládala, že většina z nich se odstěhuje. Opak byl pravdou: téměř všichni se rozhodli tam zůstat a za milion rublů si nový byt koupili tam. Nadále totiž věří, že jsou privilegovanými občany a žijí si v Ozjersku lépe než ostatní obyvatelé Ruska. Část z těch, kteří chtěli odejít, naletěla podvodným makléřům a v oblasti musela zůstat.

Dnes je zakázaný přístup do širší oblasti než v padesátých letech. Jsou v ní na pohled nádherné lesy a jezera. Při průjezdu po blízké dálnici však dopravní značky přikazují maximální rychlost a zakazují zastavit.

V uzavřeném městě Ozjersk funguje normální infrastruktura, v ulicích si hrají děti. Žije tu přibližně 80 tisíc lidí. 14 tisíc z nich pracuje v místní jaderné elektrárně a kombinátu Maják. Dostávají mimořádný důchod ve výši 500 rublů, v přepočtu okolo 100 korun.

Všichni jsou ale nemocní a za zdravotní péči vydávají mnohonásobně víc. Mají 3,5× vyšší riziko rakoviny, 2× vyšší riziko leukémie a 25× vyšší riziko vrozené vady než běžná populace. Dožívají se v průměru pouze padesáti let.

Maják dnes mimo jiné zpracovává palivo a odpad ze starých sovětských ponorek a z ruských jaderných elektráren.

Agentura Rosatom odmítá, že by SSSR mohl „Kyštymské“ katastrofě předejít. Přiznává, že jaderný odpad Maják vypouštěl do řeky Teči až do roku 2004. Měření a vyšetřování různých organizací však naznačuje, že ve skutečnosti vypouštění pokračuje. Rosatom to popírá. Rusko neziskové organizace označuje za zahraniční agenty a komplikuje nebo znemožňuje tak další vyšetřování.

Oblast je pod přísnou kontrolou FSB a armády. Střeží i tajemství toho, co se dnes v Majáku vyrábí.

Zdroje: CC BY-SA 3.0 | Global Security | Lenssen, „Nuclear Waste: The Problem that Won't Go Away“, Worldwatch Institute, Washington, D.C., 1991. | Vasilenko EK, Aladova EE, Gorelov MV, Knyazev VA, Kolupaev DV, Romanov SA. „The radiological environment at the Mayak PA site and radiation doses to individuals involved in emergency and remediation operations after the ‚Kyshtym Accident‘ in 1957“, J Radiol Prot. 2020 | Bellona Foundation „The worst nuclear disaster you’ve never heard of celebrates its 60th birthday“ | Tony Wesolovsky, „The Russian Villagers Living In The Shadow Of A Nuclear Tragedy“, Radio Free Europe | Maják | Karačaj