Článek
Příčiny rozmazlování jsou obvykle ušlechtilé. Rodič, který sám neměl radostné dětství, si nepřeje, aby jeho dítě jakkoliv strádalo. Rodič vytížený prací, ale finančně zajištěný, se snaží svou nepřítomnost v životě dítěte vynahradit tím, že mu cokoliv koupí a dopřeje.
Všichni si potřebujeme vymezit hranice
Jedním z hlavních úkolů výchovy je naučit dítě, co je v chování přijatelné a co už ne — nastavit mu hranice, tedy pomyslné čáry, za které už nemá zacházet, ale také čáry, které si potřebuje chránit před ostatními.
Dítě prostřednictvím rodiče poznává svět; snaží se chápat svou roli v životě, své potřeby, své emoce; přitom hledá své hranice tím, že zkouší, kam až může zajít. Pokud má rodič sklon mu ve všem vyhovět a přehnaně jej chválí, vzniká v dítěti dojem, že hranic nedosáhlo, že na toto všechno má nárok. Zvyká si tak na neomezenou pozornost, přízeň, iluzi úspěchu, ale také určitou moc nad okolím.
To všechno se pak učí očekávat a požadovat. Rodič, který původně chtěl dítěti dopřát to nejlepší a sobě „vstřícnou výchovou“ usnadňovat život, se dostává do stále náročnějších situací.
Tím spíš pak své ratolesti ustupuje a tím víc ji utvrzuje v omylu, že ani tentokrát nedosáhla svých hranic — že může zajít ještě dál. A tak rozmazlované dítě není nikdy spokojené — alespoň ne na dlouho.
Konflikty ve společnosti
My ostatní nevidíme vzteklé scény, které se odehrávají za zdmi domovů rozmazlených dětí, ani stupňující se zoufalství jejich rodičů. Důsledky nedostatku výchovy se ovšem projevují i venku a ve společnosti — mezi námi.
Rozmazlující rodič obvykle není schopen zvládnout běžné situace kontaktu s cizími dětmi, jako jsou hádky o hračky na dětském hřišti. Nevnímá je jako roztomilou příležitost dítěti vysvětlovat základy vlastnictví, půjčování nebo skromnosti, nýbrž jako nepříjemnou epizodu, při které musí dítě chránit a případně mu ji nějak vynahradit. Netuší, že by stačilo ratolesti nastavit jasné hranice tím, že by vysvětlil, kdy a jakým způsobem si může hračku vzít nebo půjčit, a že by vydýchal nevyhnutelný následný pláč.
Podobné je to v obchodě, když malé dítě trvá na tom, aby mu rodič koupil nějakou sladkost nebo zbytečnou cetku. I tady obvykle platí, že stačí dítě odmítnout, nastavit jasné hranice a vydýchat případnou vzteklou scénu. I ten největší mazánek většinou napodruhé nebo napotřetí pochopí, že hádky a rozčilování nemají smysl a o nákup kýžené věci bude napříště žádat společensky přiměřeným způsobem.
Docela jiné to je, když rodič není situacím přítomen.
Ve školce rozmazlené dítě rychle naráží na hranice, které mu nastavují učitelky, ale i vychovanější spolužáčci. Ti jsou v tomto ohledu přes útlý věk okolo 4 let zralejší než rozmazlující rodiče: ovládají kouzelné slůvko „ne“ a neváhají je nepříjemnému vrstevníkovi opakovat znovu a znovu. Nevidí důvod, aby mu dávali hračky a sloužili mu jenom proto, že se rozvzlyká.
Mazánek, který na odpor není zvyklý, je z toho zmatený. Zkouší emoční tlak vystupňovat, ale když to nezabere, před domnělou nespravedlností se uzavírá do sebe a hraje si raději sám, takže může působit jako introvert a outsider. V duchu se trápí, protože nechápe, proč se mu nedostává všeho toho, na co má přece nárok.
„Pochopení“ najde až u rodiče, který jej přijde vyzvednout ze školy a bude jej patrně chlácholit způsobem, jakým je zvyklý (vlastně mohli bychom říct i vycvičený) z domova. Nemusí být ani schopen pochopit, jak a proč dítě ve školce naráží. Objetím a milými slovy pomůže dítěti zvládnout negativní emoce, ale nikoliv ty emoce pochopit.
Poučení, které si dítě mohlo vzít z náročného dne na okraji kolektivu ve školce, může zcela vyvrátit jedinou větou jako: „Chudinko moje, byli na tebe zlí.“ Vrcholem pak je, pokud dítěti cestou domů koupí nějakou sladkost, aby mu zlepšil náladu. Odměna totiž dítě ještě více utvrdí ve víře, že se mu vyplatí stranit se nepříjemného kolektivu a stěžovat si rodiči, který mu vždy dá za pravdu.
Může jít o psychické týrání
Vidíme, že dítě je v tom vlastně nevinně. Pouze zkouší, jak daleko může zajít — přesně tak, jak mu káže jeho přirozenost. Je to rodič, kdo situace nezvládá, protože dítě nechápe, nebo nemá sílu je řešit. Ustupuje dítěti v mylném přesvědčení, že pro něj dělá to nejlepší, čímž mu vytváří falešný pocit přemrštěné sebehodnoty a privilegovanosti.
Svou úlohu rodiče si usnadňuje tím, že místo aby dítěti pomáhal chápat svět a společnost, tak jejich fungování dítěti naprosto zkresluje. Výchovně selhává. Vlastně dítě ani příliš nevychovává, spíše je zanedbává.
V některých případech musíme mluvit až o psychickém týrání — a opravdu nejde o žádnou nadsázku. Rozmazlené dítě se svými nepřiměřenými očekáváními neustále dostává do konfliktů s realitou, která nenaplňuje jeho přehnaná očekávání a ani je naplňovat nemůže, což vede ke každodenním zklamáním a trápení, jejichž příčinu dítě není schopno pochopit a odstranit.
Bohužel to nechápe ani jeho rodič — a právě proto dítě dál utvrzuje v nesprávném vidění světa. Pro dítě to bohužel může znamenat celoživotní problémy, sklony k narcismu a k duševním poruchám. S tím vším se pak bude potýkat po celý život, stejně jako s nepochopením rodiče, který bude dál věřit bludu, že dítěti dal všechno.
Zdroje: Archiv autora | Heinz Peter Röhr: Podminované dětství, Dialog, 2015 | Heinz Peter Röhr: Sebeúcta u dětí, Portál, 2018 | Thomas Gordon: Výchova bez poražených, Malvern, 2012 | Praško, J. a kol.: Poruchy osobnosti, Portál, 2009.
