Článek
„Máme teď svobodu. Už nám neříkejte soudružko učitelko, ale paní učitelko,“ vysvětlovala družinářka, která ještě nedávno postavila žáčka „na hanbu“ do rohu, protože sovětský tank nakreslil s dvanácticípou hvězdou místo pěticípé. Tomu byl ovšem konec. V následujících měsících dohlížela, aby už děti nekreslily ani tanky, ani rudé hvězdy. A přestala je zkoušet z toho, kdo je generálním tajemníkem Komunistické strany Československa. To Matěje mrzelo. Už několik let od mámy věděl, že generálním tajemníkem už není Gustav Husák, ale Miloš Jakeš.
Ve škole i všude venku byly fotky Václava Havla s heslem „Havel na Hrad.“ Stejný nápis se objevoval na zdech.
„Vždyť ráčkuje,“ mračila se máma, když slyšela Havla mluvit v televizi. „Jak chce řídit stát, když se ani nenaučil mluvit?“ A malý Matěj, který se ještě nedávno učil „R“ a „Ř,“ jí v duchu obdivně dával za pravdu.
V následujících měsících se v něm stupňoval pocit, že z jeho života mizí jistoty a krása. Školní nástěnky přestaly slibovat věčný mír a pevné přátelství. V parku už nikdo nesel červené a žluté tulipány do tvaru pěticípé hvězdy. Na prvního máje už nevyjely alegorické vozy a Matěj se na ně nešel podívat s mávátkem. Rodiče byli stále ustaranější. Přestali se usmívat a přestali z práce nosit samolepky s holubicemi. Vlastně oba začali chodit do úplně jiné práce. A vrtěli hlavou, když všude viděli plakáty proti socialismu a totalitě.
Plakátů stále přibývalo a když jich bylo úplně nejvíc, přišly volby. Ve třídě jeden spolužák křičel, ať všichni ukážou lístek 23, aby dokázali, že jejich rodiče nevolili komunisty. Naštěstí se to neujalo, ale Matějovi to vrtalo hlavou. Proč by lidi neměli volit komunisty, stranu, která nás vedla k světlým zítřkům a prosperitě?
Máma mu vysvětlila, že to je špatně. A jak čas plynul, poukazovala i na další špatné věci, které přišly po „převratu.“ Na mladíky bez vlasů. Na mladíky s divnými účesy obarvenými na oranžovo. Na tank přebarvený na růžovo. Na to, že donedávna naleštěná žula a mramor jsou teď počmárané a počůrané. Že přejmenování Veřejné bezpečnosti na policii akorát stojí peníze. Že Stalina srovnávají s Hitlerem. Že všichni kradou. Že je všechno dražší. A že ze všeho nejhorší je privatizace.
Tak Matěj díky své mamince žil s vědomím, že nový režim je špatný. A neváhal to říkat kamarádům a učitelům. Nebyl už tak oblíbený, jako dřív. A to jej utvrzovalo ve víře, že svět se změnil k horšímu. Mračil se na něj.
Roky plynuly. Jednou o prázdninách, když bylo Matějovi třináct, viděl v televizi dokument, jak sovětské tanky v roce 1968 obsazovaly Prahu. Tehdy mu to secvaklo. Vybavilo se mu, jak dřív sovětské vlajky visely vedle československých. Že ještě o rok starší děti měly povinnou ruštinu. Že nástěnky tvrdily, že Sověti jsou přátelé na věčné časy. Že cestou autem na houby s babičkou a dědečkem někdy potkali kombajny a jindy zas tanky. Že rudá pěticípá hvězda bývala skoro všude. A hlavou mu vrtala otázka, na kterou jeho vidění světa neposkytovalo odpověď: Jak je možné, že jedna okupace byla špatná a ta druhá dobrá?
Dlouho o tom přemýšlel.
Když příště máma zmínila, že za starého režimu to bylo lepší, opáčil: „Vždyť ta země byla okupovaná.“ Matka ho chvíli mlčky propichovala očima. A pak beze slova odešla. Od té doby pro ni byl Matěj zmanipulovaný novým režimem, černá ovce rodiny.
A Matěj se začal čistit od indoktrinace. Bylo to těžké a mělo to trvat 20 let. Ale to už je jiný příběh.
