Článek
Je 31. března 1970. Let číslo 351 z Tokia do Fukuoky se 7 členy posádky a 122 cestujícími odstartoval před 20 minutami a právě přelétá horu Fuji. Najednou se postaví mladý cestující.
„Jsme Ašita No Joe!“ zvolá s odkazem na populární mangu ze světa boxu. „A toto je únos,“ dodá s úšklebkem. Jeho slova spolucestující spíše zarazí, než vyděsí. Když ale únosce z pláště vytáhne samurajský meč, vypukne panika.
Rychle se odhalují další členové bandy. Všichni patří k japonské Frakci Rudé armády, radikální teroristické skupině, která se vydělila z Komunistické ligy. Teď tasí meče, pistole a po domácku vyrobené bomby, aby zjednali pořádek a respekt. Pak začnou přivazovat všechny muže k sedadlům.
Dnes už by únosci na palubu katanu nepronesli.
Zbytek gangu se přesouvá ke kabině pilotů. Kapitán odmítá otevřít a rádiem volá o pomoc, jenže dveře únosce s meči zdrží jen na krátkou chvíli.
„Toto je únos. Změňte kurz na Havanu,“ poroučí si vůdce teroristů. Skupina plánuje na komunistické Kubě vydat prohlášení a pak absolvovat výcvik, který jí má pomoci svrhnout japonskou monarchii.
„A-ale pane, toto je vnitrostátní let. Na cestu do Havany zdaleka nemáme palivo. Ani s plnou nádrží bychom tam ale nedoletěli,“ vysvětluje vyděšený pilot. Únoscům padají čelisti. Co teď?
Podobnou překážku nečekali. Jsou mladí a nezkušení, do komunistické teroristické organizace všichni vstoupili teprve nedávno. Před akcí sice procházeli letiště a dokonce absolvovali let do Fukuoky a zpět, ale palivem se vůbec nezabývali.
Kubu Fidela Castra vnímali komunisté jako ráj. Jen v letech 1968-1970 došlo k 70 únosům nebo pokusům o únos letadla do Havany.
„Kam jinam tedy doletíme?“ ptají se.
„Jedině do Fukuoky, měli jsme tam tankovat,“ ukazuje pilot na ukazatele přístrojů. Je mu úzko, ale ne tak, jako je po jeho slovech únoscům. Jako první z nich se vzpamatuje velitel:
„Dobře, tak přistaneme ve Fukuoce a natankujeme. Ale žádné podrazy!“
Když v 9:00 letadlo přistává ve Fukuoce, na místě už čeká dav novinářů. Před chvílí dorazil i náměstek ministra dopravy Jamamura, který dostal záležitost na starost. Čeká i důstojníky CIA, protože na palubě jsou dva Američané.
Jamamura si prohlíží informace o únoscích a nevěřícně vrtí hlavou nad tím, že jde vesměs o dobře zajištěné studenty prestižních univerzit a je mezi nimi dokonce i baskytarista úspěšné rockové kapely. Pak požádá o spojení.
Zatímco s únosci hovoří přes rádio, obdrží informaci, že policie obklíčila letoun a čeká na povel k zásahu. Pokyn k němu ale vydat nehodlá, nevezme si na krk možné oběti na životech. Šéf únosců mu opakovaně připomíná, že letadlo klidně vyhodí do vzduchu. Po složitých dohadech se podaří vyjednat, že únosci propustí 28 žen, dětí a seniorů výměnou za plnou nádrž.
Únoscům se uleví a řeší, kam letět. Castrova Kuba je mimo dolet, a tak potřebují vybrat novou destinaci. Volba padne na severokorejský Pchjongjang.
Japonská Frakce Rudé armády už před únosem zvažovala jako možnou centrálu svých budoucích teroristických operací jeho Pchjongjang. Naivní mladí komunisté obdivovali výstupy severokorejské propagandy a netušili, jak tamní společnost ve skutečnosti funguje.
Policie odvádí propuštěné rukojmí. Technici doplňují palivo, jeden z nich dojde ke schůdkům a podá únoscům mapu Korejského poloostrova. „To budou piloti potřebovat, nikdy tam neletěli,“ vysvětluje.
Letadlo startuje, nabere výšku a směřuje nad moře. Po nějaké době pilot hlásí, že už jsou nad Jižní Koreou. Mezitím navigátor prohlíží mapu a nechápe, proč mu ji na letišti dali. Jde pouze o základní mapu vytrženou ze školního atlasu. Jistě, na letišti museli mít naspěch, ale tohle?
Jak se letadlo přibližuje k Severní Koreji, pilot se opakovaně pokouší spojit s tamním letovým provozem: „Tady let JAL351, volám Pchjongjang! Tady let JAL351, volám Pchjongjang!“ Marně. Nikdo neodpovídá. Obrátí se tedy na únosce.
„Jestli bez povolení vletíme do bezletové zóny, patrně nás sestřelí.“ Když ale únosci dají najevo, že by ho taky mohli zastřelit oni, nezbývá mu, než riskovat. Proletí demilitarizovanou zónou a vstupuje do severokorejského vzdušného prostoru.
O pár vteřin později se před letadlem objeví dvě stíhačky a zahájí palbu. V pilotech ani únoscích by se v tu chvíli krve nedořezal. Stroj však neutrpěl žádný zásah a další nálet se nekoná. Zdá se, že šlo pouze o varování. Vyděšený kapitán navrhuje návrat, ale v tu chvíli se z rádia ozve anglicky se silným korejským přízvukem:
„Tady Pchjongjang. Tady Pchjongjang. Odpovězte! Odpovězte!“
„Tady let JAL351. Byli jsme uneseni. Únosci požadují přistání v Pchjongjangu. Opakuji…“
Chvíli to trvalo, ale nakonec jim Korejci předali souřadnice a instrukce. Zatímco letadlo pod eskortou stíhaček směřovalo k letišti, nadšení únosci jásali. Podařilo se!
V 15:19 letoun přistál. Únosce mile překvapilo, že je na letišti čeká uvítání. Před kordony vojáků a policistů stojí několik útlých mužů v oblecích. O kousek dál je i sbor malých holčiček a skupina civilistů, kteří mávají severokorejskými vlaječkami.
K letadlu kráčí muž v uniformě s megafonem. Něco říká a pilot otevře okénko, aby byl slyšet.
„Vítejte v Korejské lidově demokratické republice, bojovníci proti japonskému imperialismu!“
Cestující muži strávili celou dobu únosu přivázaní k sedačkám.
Únosci ovšem pojmou podezření, že v Severní Koreji nejsou. A mají pravdu: náměstek Jakamura je chtěl obelstít. Na mapě byla poznámka pro piloty, aby změnili frekvenci vysílačky. Díky tomu se na hranicích nespojili se severokorejským letovým provozem, ale s jihokorejským. Nacházejí se v Soulu a všechno je pouze divadlo, které je mělo přimět vystoupit z letadla.
Nevíme, co přesně lest prozradilo. Mohlo to být něco, co řekl vyjednavač, ale také mohli únosci někde zahlédnout americké auto, jihokorejskou vlajku nebo třeba černého Američana. Taky jim mohlo být divné, že nikde nevidí portréty Kim Ir-sena, které na rozdíl od severokorejských vlajek a uniforem v Soulu neměli.
„Tohle není Pchjongjang, tohle je Soul!“ křičí jeden z únosců.
„Ne, toto je vojenské letiště poblíž Pchjongjangu.“
Zločinci nevěří. Žádají podobiznu Kim Ir-sena a když ji pro ně seženou, chtějí vidět severokorejské brožurky. Vyjednavač musí s pravdou ven.
A tak únosci zůstanou v letadle a rozjíždí se nové kolo vyjednávání, delší a vypjatější. Nakonec ale došlo k dohodě: únosci vymění rukojmí s výjimkou pilotů za náměstka Jamamuru, dostanou další palivo a poletí do Severní Koreje, tentokrát už doopravdy.
Později se ukáže, že všechny pistole únosců byly pouhé atrapy. Neměli vůbec žádné střelné zbraně.
Ministr obrany kontaktuje Severní Koreu, patrně prostřednictvím třetí země, protože Japonsko s Kimovým režimem nemá žádné diplomatické styky ani přímou linku. Severní Korea nicméně dává svolení k letu do Pchjongjangu a slibuje, že letadlo i rukojmí vrátí při nejbližší příležitosti.
A tak letadlo s třemi členy posádky, jedním rukojmím a devíti únosci pozdě odpoledne odlétá do Severní Koreje. Přivítání ve skutečném Pchjongjangu už není tak vřelé, jako v tom falešném. Žádný sbor, žádné vlajky. Severní Korejci všech 13 lidí ubytují v hotelu a pečlivě je vyslýchají. Pilotům tvrdí, že je nepustí zpátky, protože nelegálně překročili hranice.
Po pár dnech však letadlo přece jen dostane povolení k odletu. 5. dubna 1970 ráno přistává i s piloty, navigátorem a náměstkem ministra dopravy v Tokiu. Všechny je oslavují jako hrdiny, zejména Jamamuru.
Co jsem udělal, bylo samozřejmé.
Severní Korea odmítá zločince vydat, ale také jim nedá svolení odletět do Havany. Vnucuje jim svou „odrůdu komunismu“ ču-čche a založí pro ně „japonskou revoluční vesnici“.
V Japonsku se mezitím koná proces s vůdcem japonské Frakce Rudé armády, který byl zatčen několik dní před únosem. Z jeho zápisníku policie získala mnoho informací o organizaci i o přípravě velké akce, nepodařilo se jí však rozklíčovat, oč přesně jde. Členy frakce proto sledovala až k letadlu; předpokládala, že na sledování naváže ve Fukuoce. Že by onou velkou akcí mohl být únos letadla, to v roce 1970 prostě nikoho nenapadlo…
Únosci jsou dodnes na japonském seznamu mezinárodně hledaných zločinců.
Vůdce teroristů putuje do vězení na 20 let. To je paradoxně lepší osud než ten, který čeká jeho mladé spolubojovníky v Koreji.
Ti se tam sice mají o hodně lépe než Korejci, ale jejich život nemá nic společného s vysněnou revolucí ani s civilizovaným Japonskem. Bezpodmínečná podřízenost vůdci a izolace jim nevyhovují.
Čas od času jim režim umožní setkání s novináři. V posledních rozhovorech už přiznávají, že únos byla chyba a rádi by se vrátili do Japonska i za cenu, že by si museli odpykat trest. Jeden z nich zemřel při pokusu překročit hranici do Číny.
Zdroje: Hijacked Airliner Returns To Tokyo With 4 Aboard. Výroční zpráva Veřejné bezpečnostní a zpravodajské agentury. The Yodogō Group’s „Revolution Village“ Today: Where the surviving Sekigun-ha Yodogō hijackers are living in North Korea. Archiv japonské policie. Japan Air Lines Flight 351. Red Army Faction (Japan). Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0
