Článek
Podzim je v plném proudu. Je zkracující se dny malované pestrobarevným padajícím listím jsou dobou melancholické nálady jako stvořené pro poslech alba Joni Mitchell. Jakéhokoliv. Dnes se podíváme na její elpíčko For The Roses z roku 1972. Třebaže bývá upozaďováno úspěšným Ladies of the Canyon nebo fenomenálním Blue, a zní ponuřeji než předešlá tvorba, nabízí krásné a podnětné písně hodné pozornosti.
Úspěch výše zmíněného Blue postavil písničkářku před novou výzvu. Jak na něj navázat?. Neměla za sebou jednoduché období – rozešla se právě s písničkářem Jamesem Taylorem a byl to rozchod bolestivý. O to více, když se Taylor brzy sblížil se zpěvačkou Carly Simon a brzy na to se s ní i oženil. Joni navzdory tomu napsala nové písně a v závěru roku 1972 její páté studiové album vyšlo.
Festival různých chutí
For the Roses se řadí jako poslední z její rané folkové éry. V dalších letech začne zpěvačka experimentovat s rockovými a jazzovými elementy. Tato deska jako poslední nabízí písně postavené především na kytaře a klavíru. Pouze v několika případech účinkují i jiní muzikanti, například Graham Nash, nebo Stephen Stills, podílející se už na předcházejícím Blue.
Jistá změna přišla i v tématech písní. Zatímco dříve byly důležitou tématikou Joni Mitchell její osobní prožitky a mezilidské vztahy, nyní trochu ustoupily dalším motivům. Ukázala to už úvodní skladba Banquet, v níž prostřela metaforický stůl, u nějž ale dosáhnou na jídlo „jen ti tlustí“, zatímco malí q hladoví nedostanou často nic. Podobné postřehy se objevují také ve skladbě Barangrill nebo Electricity. Tyto tendence měla Joni Mitchell už na svém třetím albu Ladies Of The Canyon a zde se k nim po krátké přestávce vrátila
Silněji než sociální nespravedlnost však na For The Roses rezonovala na deziluze ze statutu slavné osobnosti, jíž se Joni v té době stala. Hned několika písněmi se tak prolínají rozporuplné pocity o ztrátě soukromí, zápasech o svou pověst a snaha se s tím vším vyrovnat. Ať už je to Lesson in Survival, titulní For the Roses („Slyšela jsem to minulou noc ve větru, znělo to jako potlesk“) nebo Lesson in Survival, Joni zde mistrně charakterizuje své tehdejší psychické rozpoložení.
Tradičně frekventovaným tématem byly písničkářčiny city a to jak ke své matce (Let The Wind Carry Me) I nebo k již zmiňovanému Jamesi Taylorovi. Přestože to není oficiálně známo, předpokládá se, že je mu na desce věnováno hned několik textů. Mezi nimi jednoznačně vede Cold Blue Steel and Sweet Fire s ponurým příběhem o narkomanovi, který kvůli své závislosti (víš, že mě nedokážeš odmítnout“) balancuje na hraně smrti. Byla to reakce na skutečnou zpěvákovu závislost, s níž se v té době potýkal.
Paradoxem celé desky je fakt, že jejím největším hitem se stal antihit. Skladbu You Turn Me On, I’m a Radio napsala Joni jako reakci na požadavek nahrávací společnosti, aby tvořila líbivé singly vhodné pro pouštění v rádiu. V kompozici si udělala trochu legraci z rozhlasových diskžokejů. Měli totiž v oblibě písně s dlouhým intrem a outrem, do nějž mohli vstupovat svým mluveným slovem. Pomyslnou třešničkou pak byl dvojsmyslný název („turn on“ znamená vedle „zapnout“ také „vzrušit“). Song stal úspěšným singlem a dnes je z celého alba nejznámější.
Nahota na prodej
Podobně potměšilý byl i příběh obalu. Joni svá první tři alba opatřila vlastnoručními malbami a jedno měla připravené i tentokrát. Šlo o jednoduchou kresbu několika růži trčících z koňského pozadí, což vyjadřovalo její pocity z hudebního průmyslu. Snad si to v její nahrávací společnosti vzali osobně, požadovali však, aby jako na předešlém albu Blue byl na přebalu její obličej. Zpěvačka v reakci na to odjela k břehu oceánu, tam se svlékla a nechala se pro desku vyfotografovat úplně nahá.
Snímek obnažené Joni Mitchell stojící zády k fotografovi a čelem k oceánu měl hned dvě symbolické roviny – první mířila k vydavatelství, jež chtělo na obalu tvář – k tomu se otočila zády. Její nahota pak protestovala proti objektivizování žen skrze sexualitu. Ze svého záměru ustoupila až ve chvíli, kdy jí jeden z producentů řekl, že by se jí asi nelíbilo, kdyby její pozadí překryli nálepkou „Pouze za 4.99“. A tak se fotilo potřetí. Tentokrát fotograf usadil Joni (oblečenou) na lesní sráz nad řekou. Původně odmítnutá kresba růží i akt na břehu moře se dostaly na vnitřní stranu rozevíratelného obalu.
Album bylo úspěšné a stejně jako jeho předchůdci sklízelo kladné recenze. Některým chyběla líbivost Blue nebo poetická ženskost v Ladies Of The Canyon, právě v tom je však síla For The Roses i dnes. Ukazuje Joni Mitchell jako vyzrálejší a všestrannější umělkyni pracující se širokou škálou motivů i nálad.
