Článek
Ačkoliv na obou březích Atlantiku patří do zlatého fondu rockové hudby, u nás Bad Company příliš známí nejsou. Snad proto, že žádná česká kapela necoverovala jejich superhit, snad proto, že se vymykaly škatulce hard rocku a heavy metalu oblíbeného za železnou oponou. V sedmdesátých letech byste však našli jen málo stejně známých a stejně úspěšných skupin.
Jejich příběh začal, když si zpěvák Paul Rodgers uvědomil, že jeho dosavadní skvarda Free už nemůže dál fungovat. Nadějné kvarteto mladých blues rockerů zastavila touha po slávě a neschopnost se s ní vyrovnat. Jejich kytarista Paul Kossoff spadl do sebezničující spirály drogové závislosti a jeho marný boj s ní přiměl baskytaristu a hlavního skladatele hudby Andyho Frasera k odchodu. Free ještě v pozměněné sestavě nahráli nepříliš zajímavé album Heartbreaker a pak se definitivně rozpadli. Bubeník Simon Kirke odjel do Brazílie, aby „to ze sebe všechno setřásl“. V latinskoamerické zemi nakonec strávil přes čtyři měsíce.
To Paul Rodgers měl hned chuť do další práce. Byl mladý, s energií v žilách a hlavou plnou nápadů. Obrátil se proto na svého přítele, kytaristu Micka Ralphse. Také on se ve stejné době odhodlal opustit svou kapelu. Hrál v rockové formaci Mott The Hoople a už dlouhou dobu v něm rostla nespokojenost. Cítil, že se nemůže naplno realizovat a připadalo mu, že se skupina mění spíše v sólový projekt jejich zpěváka Iana Huntera. S Rodgersem se poznal už během několika společných koncertů v roce 1971, a když spolu jamovali, zjišťovali, že se dobře doplňují a mohou vytvořit funkční hudební duo. Rodgers dostal v té době nabídku stát se novým zpěvákem v Deep Purple, nakonec však upřednostnil spolupráci s Ralphsem.
Mezitím se z Brazílie vrátil i Simon Kirke. Když zašel navštívit bývalého spoluhráče a dostal nabídku, aby se přidal, neváhal. Na několika zkouškách se objevil i Paul Kossoff, ale podle Rodgerse se stále nedokázal dát dohromady. Navíc si nepadl do noty s Ralphsem. Později se nechal slyšet, že Ralphs se pokoušel napodobit jeho styl a že by si přál, aby mu to šlo o něco lépe.
„Já se k vám nějak přidám…“
Jediný problém měla vznikající skupina s obsazením baskytaristy. Vyzkoušeli spoustu zájemců, ale žádný je stoprocentně nepřesvědčil. Jejich závěrečná volba pak byla o to překvapivější: čtvrtým do party se stal Raymond „Boz“ Burrell. Na scéně se pohyboval už od šedesátých let, prošel několika skupinami a nejvíce jej zviditelnilo krátké působení v King Crimson, ale nikoliv v roli baskytaristy, ale zpěváka. Čtyřstrunný nástroj vzal do rukou až poté, co kapelu opustil Rick Kemp a původně dočasný baskytarový záskok se změnil v setrvalý stav. Boze oslovila trojice Rodgers/Ralphs/Kirke až mezi posledními, protože se jí zdálo, že styl King Crimson je příliš vzdálený od jejich vkusu (slovy Kirkea: „King Crimson jsme nenáviděli!“). Burrell na ně však udělal dojem svým sebevědomým nástupem. Přišel na zkoušku, a když mu chtěli říct ladění jednotlivých písní, prohlásil, že ho to nezajímá, ať prý hrají a on se k nim přidá. Jeho neobvyklý styl hry kolísající mezi baskytarou a sólovou kytarou vnesl do kapely o pouhých třech nástrojích oživení, a tak byl přijat. Až poté se jeho noví parťáci dozvěděli, že baskytaru drží v ruce po skoro osmnácti měsících.
Mnohem zvláštnější bylo, že za celou dobu existence Bad Company se Burrell vokálně podílel na minimu písní, a to pouze při živých vystoupeních. Ve studiu zůstal jeho hlas až na jedinou výjimku nezaznamenán. Na člověka, o němž se proslýchalo, že měl nahradit Rogera Daltreyho v The Who, to bylo podivné.
Poslední dílem úspěchu byl správný manažer. A nová kapela získala pozornost toho největšího ve své době (přeneseně i doslova). Obrovitý Petr Grant, protřelý a (všeho)schopný manažer Led Zeppelin se spojil s Rodgersem ještě v době, kdy se skupina teprve dávala dohromady. On sám tehdy se Zeppeliny zakládal nové vydavatelství Swan Song a když slyšel, že Rodgers zakládá novou kapelu, projevil zájem. Souhlasil, že se přijde podívat na její zkoušku. Skupina se v určený den sešla a začala hrát. Grant se však ani po několika hodinách neobjevoval. Naštvaná a frustrovaná čtveřice začala hrát o to agresivněji, a když to nakonec zabalila a vyšla ven, ke svému překvapení našla Petera Granta, jak sedí v autě a poslouchá. Prý ho jejich výkon tak zaujal, že je nechtěl rušit svým příchodem. Souhlasil, že se stane jejich manažerem a skupina jako vůbec první podepsala kontakt se zeppelinovským Swan Songem.
Jméno, které nikdo nechtěl
Grant se za své svěřence postavil hned v počátku, když si vybírala jméno. Hudebníci zvažovali různá z dnešního pohledu nezajímavá jména jako Concrete Parachute, The Zoom Club nebo Louge Trousers. Nakonec se však rozhodla pro Bad Company. Toto jméno vymyslel Paul Rodgers; podle jedné legendy na základě plakátu ke stejnojmennému westernu, podle jiné zase na základě vzpomínky na starou viktoriánskou knihu o morálce, z níž mu utkvěl v paměti obrázek dítěte a party vagabundů doprovázený textem „Vyvarujte se špatné společnosti“. Společnosti Atlantic (pod níž Swan Song spadala), se však název nelíbil. Kapela přesto trvala na svém a Grant, ač sám také nebyl jeho příznivcem, je v tom podpořil. Byla to jedna z jeho dobrých vlastností a také tajemství úspěchu: dokázal rozpoznat úspěšné umělce a těm pak naprosto důvěřoval. Pokud věřili, že něco bude dobré, bylo dobré. I díky tomu byla hudba Led Zeppelin tak nespoutaná a uchovala si nadčasové kouzlo – Grant svým svěřencům zkrátka nikdy nenařizoval, co by měli hrát.
Bad Company měli hned od počátku slušný základ repertoáru – několik dosud nevydaných písní přinesli Rodgers s Ralphsem ze svých dřívějších působišť a další napsali společně. Právě z těchto dvou se stala hlavní tvůrčí síla kapely. Díky tomu mohli prakticky ihned do studia, na termín by ale museli čekat příliš dlouho. V té chvíli se však jejich cesta opět protnula s Led Zeppelin. Jejich baskytarista John Paul Jones tehdy vážně zvažoval odchod ze skupiny a zbylý trojice i s Grantem usoudila, že potřebuje čas, takže na čas přerušili činnost. Měli zamluvených čtrnáct dní ve studiu, které tak zůstalo prázdné. Grant zavolal Rodgersovi a řekl, že toho mohou využít a natočit album. Měli na to sice pouhých čtrnáct dní, kapela však v uplynulých třech měsících zkoušela velmi usilovně, takže podle svých slov „znala písně i pozpátku“. K rychlému nahrávání navíc přispěla neochota Simona Kirkea hrát jakoukoliv píseň víc než dvakrát. „Díky tomu jsme se naučili všechno sfouknout na dva pokusy,“ dodával k tomu Paul Rodgers.
Na natáčení později všichni dobře vzpomínali. Celá akce byla hodně neformální, hudebníci spali ve stejné místnosti jako jejich nástroje, během nahrávání je měli rozmístěné do různých místností, aby docílili toho správného zvuku, Paul Rodgers dokonce několik písní natáčel venku. Pro kapelu to navíc byla zkouška ohněm, protože se dosud vzájemně málo znali, takže byla otázka, jak zafunguje vzájemná chemie a jaký bude výsledek.
Zdrojem článku byla kniha Johna Van der Kisteho Free & Bad Company in the 70's a dokument Bad Company in Performance.
