Článek
Třinácté a zatím poslední vydané studiové album Green Day nazvané Father of All… vyvolalo rozporné reakce jako snad žádné jiné. Jedni jeho oslavovali jeho jinakost, jiní kritizovali popovou rozbředlost podbízející se současným trendům. A velkou část fanoušků čekalo rozladění nad atypickým výtvorem, který nepřipomínal nic, co by od své oblíbené kapely chtěli.
Předcházející Revolution Radio z roku 2016 se po oddechové trilogii Uno!, Dos!, Tré! vrátilo k politické angažovanosti dvou rockových oper z nultých let. Zabývalo se hodně temnými tématy tehdejší doby, takže mohlo mít výbušný potenciál. Jediná revoluce však nakonec zůstala v názvu a jediný výbuch absolvovalo rádio na obalu. Album bylo řemeslně zvládnuté, ale chyběla mu jiskra. Instrumentálně se až příliš podobalo na 21st Century Breakdown a celkově znělo jako něco, co už posluchači dříve slyšeli. Bublina nadšení brzy splaskla, a ačkoliv deska nabízí několik dobrých písní, žádná z nich už se už dnes na koncertech pravidelně neobjevuje.
Father of All… bylo naproti tomu všechno, jen ne nudné. Překvapení číhalo prakticky v každé z deseti kratičkých písní. Album mělo celkovou stopáž jen lehce přesahující 26 minut, čímž se stalo nejkratším dlouhohrajícím počinem Green Day v jejich dlouhé kariéře. Už to znamenalo, že kapela musela zásadně změnit styl. Nejsou tu žádné dlouhé monumentální opusy složené z několika písní. Billie Joe Armstrong dokonce odfiltroval závažná politická nebo společenská témata a víc se zaměřil na vnitřní prožitky a pocity tak jako v devadesátých letech.
Songy měly podle frontmana čerpat inspiraci například ze staré glamrockové scény – T. Rex nebo Mott The Hoople. Na druhé straně dokázali Green Day zachytit některé soudobé hudební trendy. Snaha neuváznout na místě, což se dlouho hrajícím kapelám dřív, nebo později stane, a pokus oslnit novou generaci posluchačů jsou jedněmi z pozitiv desky.
Potíž nastane, když dojde na samotnou hudbu. Father Of All spíše než plnohodnotné album připomíná demosnímek. Billie Joe Armstrong sice nastínil jakousi filozofii desky, reálně ale žádný koncept nemá. Každá píseň je úplně jiná nápadem i zpracováním. Přináší to sice onen efekt překvapení, který posluchače neustále udržuje ve střehu, zároveň mu ale nenabízí žádný záchytný bod. Právě to bylo zřejmě příčinou vlažného přijetí od fanoušků kapely. I oni si zde sice vyberou, ale otázkou je, jestli jim skladby jako Sugar Youth nebo Stab You in the Heart budou stačit.
Skladby jsou svižné a krátké, ale místo, aby evokovaly punkovou přímočarost, působí nedodělaně. Green Day už zkrátka nejsou mistry dvouminutových skladeb. Potřebují velkorysejší prostor, aby naplno předvedli své trumfy. Respektive je takto v posledních zhruba 15 letech vnímá jejich posluchačská základna
Z této škatulky se kapela velmi slyšitelně snažila vymanit širokým zvukovým záběrem. Na jedné straně jsou tu drsné kytary, na druhé všemožné efekty a Billie Joe premiérově zpívající falzetem v titulní písni. Instrumentál kolísá mezi příliš popovým a garážově syrovým zvukem. Obě polohy se leckdy střídají v jediném songu, takže těžko říct, koho vlastně měly oslovit. Teenagery, nebo jejich rodiče?
Vyloženým přešlapem je svérázný cover rockového šlágru Do You Wanna Touch Me v podání Joan Jett. Green Day z něj vysamplovali refrén jednoduchý skandovaný refrén Oh Yeah! (podle něj se také píseň jmenuje) a postavili kolem něj vlastní výtvor, asi nejhorší z celého alba. Výsledné spojení neladí a znalejšího posluchače jen přiměje k tomu, aby si raději pustil originální kus. Skladba alespoň posloužila dobré věci a Green Day věnovali výdělek z ní obětem sexuálního zneužívání. Na skladbě totiž leží temný stín jejího autora a původního interpreta Garyho Glittera, který byl odsouzen za pedofilii.
Při hodnocení Father Of All… se nabízí srovnání s projektem Network, alter ega Green Day, který před bezmála dvaceti lety vydal desku Money Money 2020. Jeho retrofuturisticko-post punkovou hudbu by pod značkou Green Day fanoušci zřejmě neskousli. Smyšlená kapela se tohoto břemene zbavila a její výtvor získal i určitý kultovní status. Možná by i Father Of All… pomohlo, kdyby se na něj nenahlíželo optikou American Idiot nebo Dookie. Bohužel pro něj to takhle nefunguje.
Příznivcům Green Day teď s novým singlem The American Dream Is Killing Me svitla naděje, že podruhé se podobného překvapení nedočkají. Píseň obnovuje klasický sound kapely z dob druhé rockové opery s apelativním refrénem ve stylu Know Your Enemy. Je to léty prověřený recept, který, jak se ukazuje v diskusích, nalézá pozitivní ohlas mezi posluchači. Těžko soudit, jak bude vypadat celé album, Green Day si však budou muset dávat pozor, aby se z něj nestalo druhé Revolution Radio. Možná by nějaké malé překvapení přece jen neškodilo…
