Článek
Genesis patří k legendám hudby 20. století a jejich nedávné ukončení činnosti znamená konec jedné významné kapitoly. Jako art rocková pětičlenná formace s frontmanem Peterem Gabrielem si dokázali získat uznání, jako populárně rockové trio s Philem Collinsem v čele zase dobyli komerčních úspěchů.
S jejich prvními roky přímo souvisí samotný žánr art rocku. V polovině šedesátých let začala být škatulka tehdejší beatové muziky mnoha hudebníkům příliš těsná a začali se poohlížet po nových možnostech. Možnosti byly široké a mantinely v podstatě žádné. Někteří zapojili nové nástroje, jiné inspirovaly kaleidoskopické zážitky z marihuany a LSD a další zase hledali spojení s dalšími hudebními žánry. Tento unikátní kvas dal vzniknout nepřebernému množství skvělých interpretů, z nichž každý byl originální a neopakovatelný.
Tak jako u všech žánrů je vymezení art rocku poměrně široké. Zjednodušeně řečeno, art rockoví hudebníci měli zájem povýšit svou hudbu na umělecké dílo. Vymanit se z dosavadních tanečních rytmů a začít své písně brát vážněji. Art rock bývá často zaměňován nebo ztotožňován s progresivním rockem. Oba žánry se definičně velmi překrývají, byť někteří hudební teoretici nebo publicisté se pokoušeli nějaké rozdíly definovat. Podle jedné z pouček se progresivní rock více zaměřuje instrumentální techniku klasické školy, symfonické a lyrické prvky, zatímco art rock upřednostňuje avantgardní a experimentální vlivy, je náročnější a hlučnější. Genesis, jako spousta jiných dobových skupin ale takto vymezené hranice často a plynule přecházeli, takže otázka definice je spíš součástí individuálního posouzení každého posluchače.
Deska, kterou nikdo nechtěl…
Počátky Genesis byly klopotné. Její členové se poznali na starobylé Charterhouse School a ještě jako teenageři podepsali pod vedením Jonathana Kinga (který jim také dal jejich jméno) smlouvu s vydavatelstvím Decca. Kapela už tehdy produkovala delší a složitější kompozice, ale King jim doporučil jednodušší komerčnější pop. První album From Genesis to Revelation úplně pohořelo, prodalo se jen 649 kusů a legenda praví, že spousta obchodů ho při pohledu na název (Od stvoření ke zjevení) zařadila mezi náboženskou hudbu, kterou přirozeně moc náctiletých neprohrabávalo. Nepomohl ani fádně černý obal s chybějícím názvem skupiny. (Bas)kytarista Mike Rutherford však později o pravdivosti tohoto mýtu pochyboval. Podle něj tak nízký počet prodaných nosičů znamená, že rozhodně nemohly být k mání všude a dodával, že on sám desku v žádném hudebním obchodě neviděl.
Navzdory nezvládnuté propagaci a poněkud monotónnímu obsahu nabízí první album Genesis několik velmi krásných skladeb. Jmenujme například The Silent Sun, jemnou milostnou píseň, kde decentní hru skupiny doplňují smyčce nebo naléhavější In the Wilderness, jíž jako jednu z mála měli v oblibě i samotní členové. Její ústřední melodie jako můstek hned uvádí následný kousek The Conqueror zachycující Genesis při živější produkci.
Druhé album Trespass začíná přepisovat pravidla – instrumentální arzenál kapely se výrazně rozšířil, písní ubylo a protáhla se jejich stopáž. Genesis ale stále nebyli spokojení, nahrávky jim připadaly nevyrovnané a deska to schytala i v recenzích. Přesto se při poslechu vyplatilo počkat až do konce, protože na posledním místě čekala skladba The Knife. Takřka devítiminutový kolos startuje energickým partem na varhany ve stylu Keitha Emersona a pokračuje burcujícím textem Petera Gabriela. Po třech minutách následuje uklidnění, aby se píseň v poslední třetině znovu mohutně vzchopila. Starší kousky vedle ní vypadají jako mdlé školní cvičení.
Po vydání Trespass dochází k personálnímu otřesu, kdy nejprve odchází kytarista Anthony Phillips a zbytek kapely následně vyhazuje Johna Mayhewa ve snaze najít lepšího bubeníka. Na inzerát se ozval jistý Phil Collins. Poslední dílek do skládačky úspěchu zapadl po příchodu nového kytaristy Stevea Hacketta.
Genesis v této fázi kariéry brali svou hudbu velmi vážně, zkoušeli i jedenáct hodin denně. Usilovný trénink jim umožňoval hrát kompozičně i instrumentálně složitou hudbu. Jako hlavní nástroj často dominují klávesy nebo varhany Tonyho Bankse. Vedle nich používal i mellotron, zvláštní klávesový nástroj, který uvnitř ukrýval magnetofonové pásky a po zmáčknutí příslušné klávesy přehrál krátkou několikavteřinovou melodii. V běžné hudbě se pro svou složitost a technickou nedokonalost neosvědčil, naopak k rockovým experimentům se hodil skvěle. S jeho pomocí Tony Banks například vykouzlil charakteristické intro k písni Watcher Of The Skies.
Steve Hackett a Mike Rutherford brali zase často do ruky akustické dvanáctistrunné kytary, ty jim podle zpěváka Petera Gabriela pomáhaly vytvářet melodicky lepší hudbu. Phil Collins se skvěle zhostil bicích partů v náročných písních (důkazem budiž už jednou zmíněný Watcher Of The Skies) a uplatnil se coby doprovodný zpěvák. Skvěle se na to hodil, protože jeho a Gabrielův hlas si byly až překvapivě podobné.
Hudba jako umělecký zážitek
Následovala alba Nursery Crime a Foxtrot. Kapela už měla zcela jasnou koncepci, a ta si postupně našla cestu do srdcí fanoušků, jejichž řady se začaly rozrůstat. Ani problém s obaly desek už nebyl, nic neříkající výjevy nahradily výrazné kreslené motivy s velkým logem kapely – na jednom hraje žena kriket s hlavičkami od panenek, na druhém stojí postava v červených šatech s liščí hlavou na ledové kře a ze břehu ji sleduje skupinka lovců. Fantastické náměty plně korespondovaly s nesvázanou hudbou. Poslech představoval silný emoční zážitek. Není to prvoplánově líbivá muzika s vlezlými melodiemi, ale spíše komplexní kus umění. Vrcholem v tomto smyslu je Supper’s Ready z alba Foxtrot, její délka přesahuje 23 minut. Během této doby se postupně vystřídá několik samostatných písní spojených plynulými přechody do úchvatného eposu.
Další rozměr dostávaly skladby na koncertech. Ty připomínaly divadelní představení. Zde hrál prim Peter Gabriel. Vystupoval s bíle nalíčenou tváří, výrazným make-upem a oděn do fantastických kostýmů. Pro mnohé hity měl vytvořený specifický převlek – například při Dancing With The Moonlit Knight vystupoval jako bojovník v britských národních barvách, při Watcher of The Skies zase s netopýřími křídly kolem hlavy a duhovým pláštěm. Často střídal i více kostýmů v průběhu jedné skladby – během Musical Boxu se objevoval jako starý muž nebo s liščí maskou (podle obalu Foxtrotu) a při Supper‘s Ready se proměnil v květinu nebo v geometricky hranatého Maggoga.
Jeho úchvatné kreace se staly poznávacím znamením koncertů Genesis, jeho kolegům ale po čase začaly vadit, protože na sebe strhávaly veškerou pozornost, například v recenzích vystoupení, a upozaďovaly samotnou hudbu. To byla na jedné straně pravda, ale Gabriela to byla další možnost, jak probouzet v divácích emoce a rozšiřovat smyslové vnímání písní Genesis. A také způsob jak se zabavit v průběhu dlouhých instrumentálních pasáží.
Po vydání výpravného dvojalba The Lamb Lies Down on Broadway v roce 1974 a nadcházejícím turné v následujícím roce se Gabriel rozhodl skupinu opustit. Delší dobu narůstaly mezi ním a ostatními tvůrčí rozpory, navíc se mu narodila dcera a on toužil trávit víc času s rodinou. Po mnoha neúspěšných konkurzech se hlavního vokálu ujal bubeník Phil Collins a skupina se postupně vydala komerčnějším směrem a v osmdesátých letech slavila úspěchy s jednoduššími pop rockovými písněmi. Také image se změnila, v kdysi strnule vážných Genesis začal hrát velkou roli humor a různé Collinsovo taškaření. Ale to už je jiný příběh…
