Článek
Rocková skupina Fanny se v hudební historii připomíná jako první ryze ženská kapela, jež se umístila v hitparádě. Navzdory dosažení tohoto milníku se na ně s postupem času zapomnělo. V posledních letech však zažívají oživení zájmu, mimo jiné i díky tomu, že mladší generaci posluchačů ohromil záznam jejich vystoupení v pořadu Beat Club zveřejněný před pár lety na YouTube. A protože kapela i její blízké okolí příkladně pečuje o odkaz Fanny (ať už bohatými webovými stránkami, dokumentem nebo podcastovým seriálem), rozhodly se oněch jedenáct písní z Beat Clubu oficiálně vydat na vinylu.
Tento krok může jejich fanoušek jen kvitovat. Protože jakkoliv byly Fanny schopnou kapelou (oceňovanou například i od Deep Purple), žádné jejich studiové album se moc nepovedlo. Producenti na začátku sedmdesátých let ještě nevěděli, jak nahrát ženskou rockovou kapelu, respektive netušili, že ji mohou nahrávat úplně stejně jako mužskou. Místo toho se drželi postupů ještě ze čtyřicátých let, kdy byly ženy většinou zpěvačky. Takže i na deskách Fanny se hodně zvýrazňoval zpěv, zatímco hudba tlumeně drnčela v pozadí.
Ještě před hodnocením samotné desky věnujme jeden odstavec i pořadu Beat Club. Tento západoněmecký televizní program se vysílal mezi lety 1965–1972. Charakterizovaly ho tři aspekty – pohledná moderátorka Uschi Nerke, divoké psychedelické efekty obrazu a skvělá technická úroveň. Oproti jiným hudebním pořadům tam totiž pozvaní hudebníci nešaškovali na playback, ale hráli živě. Beat Club tak nabízel divákům možnost živého vystoupení v pohodlí obýváku. Jak uvádějí i členky Fanny, byla to právě vysoká úroveň ozvučení a kvality přenosu, které je na pořadu nejvíce překvapily. Seznam vystupujících interpretů byl hvězdný, vystoupila v něm snad všechna relevantní jména tehdejší rockové scény. V roce 1972 nahradil Beat Club podobně laděný pořad Musikladen vysílaný až do poloviny osmdesátých let.
První pohled na obálku alba je trochu rozpačitý, protože ji tvoří nepříliš ostrá a podivně zabraná fotografie Fanny během vystoupení. Zadní straně vévodí čtyři fotografie všech členek mající stejný problém. Jak však objasňují poznámky nad nimi, jedná se o záběry ze samotných klipů. Tím se vysvětluje i podoba přední strany, protože hledat v celé stopáži záběr kompletní kapely, muselo být složité. Obal je jinak obyčejný, bez rozevírání nebo laminace, obsahuje však přiložený arch se vzpomínkami členek.
Po hudební stránce nečeká na znalého fanouška kapely žádné překvapení. Původní nahrávky Beat Clubu byly dostatečně dobré, aby do nich nemuselo významněji zasahovat, jak se to často u živých záznamů dělá. Beze změny zůstal i energický výkon samotných Fanny. Naživo zněly skvěle a i toto vystoupení je na hony vzdálené sterilitě jejich studiové produkce. Svižný úvod v podobě taneční Charity Ball, který je tak americký jako jablečný koláč, odhaluje zároveň i podstatu hudebního stylu Fanny. V mnohém vychází ze šedesátých let, a to jak kompozicí písní, tak tématy či stylem zpěvu. Samotné členky k osvědčeným postupům přidávají energii svého mládí. Při pohledu na repertoár zaujme také jejich záliba v soulové hudbě, což dokládají coververze Marvina Gaye nebo Ikea a Tiny Turnerových.
Vedle nich měly Fanny v repertoáru Hey Bulldog od Beatles (přičemž jejich rockovější verze v mnohém trumfuje broučí originál) nebo Special Care od Stephena Stillse (tady naopak americký písničkář nad Fanny vede, byť můžeme ocenit sehraný dvojhlas Jean Millingtonové a klávesačky Nickey Barclayové).
Samotná autorská tvorba Fanny, do níž se zapojovaly všechny čtyři členky, je podobně rozmáchlá. Vyberou si jak milovníci pomalejších (Thinking Of You), tak svižnějších (Blind Alley) věcí. Vedle rocku se kapela prezentuje i popovou tvář (Knock On My Door), případně posluchače vezme do slunné Kalifornie s písní Summer Song.
Jako pomyslný zlatý hřeb přichází závěrečná Young and Dumb. Fanny odvážně oblékly soulovou píseň již zmíněného Ikea Turnera do hardrockového kabátu. Hrají velmi důrazně, projev zpěvačky Jean Millingtonové si v síle nezadá s Tinou Turner a zejména střední instrumentální část velmi připomíná jamování Deep Purple. Dojem jen trochu sráží jediný laps na celé desce. Kapela totiž píseň úspěšně začala až na druhý pokus, a původní nepovedený start na nahrávce zůstal, zatímco z videa Beat Clubu ho logicky vystřihli.
Nelze předpokládat, že by tato deska přinesla nějakou revoluci do současné rockové hudby a přitáhla k Fanny masy nových posluchačů. Je to ale skvělý záznam koncertu velmi dobré kapely. Hlavně milovníci zlaté éry rocku z počátku sedmdesátých let si přijdou na své.
Zdrojem článku byly webové stránky Fanny a arch vzpomínek přiložený k desce. Úplným závěrem bych rád poděkoval všem čtenářům za přízeň, další článek vyjde ve druhé polovině září.
