Článek
Mimořádná aktivita kapely Green Day se projevuje nejen jejich více než 25 let trvajícím pobytem na scéně, ale také počtem jejich vedlejších projektů. Za ty roky se jich vystřídalo několik, všem se podařilo vydat studiové album a téměř ve všech najdeme i celé trojčlenné osazenstvo Green Day. Tím nejteatrálnějším (ve smyslu, že kolem něj panovalo největší divadlo) byla novovlnná formace The Network, která se v roce 2003 zničehonic zjevila a podepsala kontrakt s vydavatelstvím frontmana Billieho Joea Armstronga.
Zmíněné období bylo pro Green Day turbulentní. Nahrávali právě své sedmé studiové album Cigarettes and Valentines. Oproti žánrově pestrému Nimrodu a skoro folkrockovému Warning se rozhodli vrátit k přímočařejšímu rockovému zvuku. Byli už těsně před jeho dokončením, když jeho vydání zabránila asi nejpodivnější epizoda v historii kapely – nahrané pásky ze studia údajně někdo ukradl. A protože k dispozici byly pouze záložní nahrávky s horším zvukem, rozhodli se nakonec album úplně zahodit.
Ne že by byli první, kdo udělal takové rozhodnutí (Rory Gallagher by mohl vyprávět), často se však spekuluje, zda tato historka není jen výmluva a záminka zbavit se podřadného materiálu. Billie Joe Armstrong později řekl, že materiál na albu považoval za dobrý, rozhodně ne však lepší než American Idiot. Baskytarista Mike Dirnt tvrdil, že nahrávky nebyly tím nejlepším z Green Day. Co se s originálními nahrávkami stalo, není jasné, protože dodnes zůstávají skryté uším veřejnosti.
Bylo to požehnání v přestrojení
Další dějství je všeobecně známé – místo problematických Cigarettes and Valentines stvořili Green Day velkolepou rockovou operu American Idiot, která je vystřelila zpátky na vrchol popularity a dodnes je pokládána za jeden z jejích vůbec nejlepších výtvorů. Vedle toho se ale trio Armstrong-Dirnt-Cool angažovalo právě ještě v projektu Network. Jejich sestavu doplnili spřátelení hudebníci včetně Jasona Whitea, jejich doprovodného kytaristy na turné. Během srpna 2003 nahráli dvanáct skladeb a na podzim téhož roku je poslali na pulty obchodů.
Protože protagonisté formace Network měli obličeje skryté za maskami, rozvířily se spekulace, kdože jsou. Podezření okamžitě padlo na Green Day, přestože se mu kapela vehementně bránila. Nejrazantněji (a také nejvulgárněji) Armstrong. V návaznosti na tuto teorii se zrodila další: že se jedná o vzkříšené Cigarettes and Valentines. Také toto kapela odmítala.
Při poslechu desky Money Money 2020 není těžké pochopit podezření o spojitosti s Green Day. Hudba je sice zdeformovaná různými efekty, žádný nástroj nezní rockově, nicméně i pod touto úpravou se skrývá typická greendayovská kompozice písní. Nemluvě o tom, když se začne zpívat. Green Day, totiž Network, vlastně Green Day se tento dojem pokusili nabourat tím, že hlavní vokály často zpívá Van Gough (neboli Mike Dirnt). Jenže kdykoliv otevře pusu jeho kumpán Fink, všem je jasné, že je to Billie Joe Armstrong. To neskryjí žádné úpravy ani efekty. Jako hlavní zpěvák se představí i Tré Cool alias The Snoo a pouze u jeho hlasu nejde zpěvák lehce identifikovat, protože Cool do té doby nazpíval jen pár dnes už pozapomenutých písní v začátcích kapely.
Zároveň by však bylo chybou rozebírat Money Money 2020 jen v tom ohledu, čím se podobá nebo nepodobá na Green Day. Sama o sobě je to totiž zajímavá nahrávka. Obsahuje dvanáct skladeb (reedice se rozrostla o další dvě), které dohromady netrvají ani půl hodiny. Málokterá píseň přesáhne tři minuty. V tomto ohledu je vidět, že s nějakou složitou kompozicí si hlavu nikdo moc nelámal. Skladby ani nemají být příliš rafinované, nahrávání pravděpodobně probíhalo rychle a živelně. Kýžený efekt překvapení místo toho obstarává zvuk. Ten po celou dobu kolísá na tenké hranici mezi „neobvyklý“ a „divný“. Zároveň je však dostatečně unikátní, aby tuto formaci slyšitelně odlišil od domovských Green Day. Jeho sci-fi efektu pomáhají i tematicky laděné názvy jednotlivých skladeb jako Joe Robot, Supermodel Robots nebo X-Ray Hamburger.
Ať jdou nějací Network do ******!
Mnohé skladby jsou navíc povedené i samy o sobě, zmínit můžeme titulní Money Money 2020, Hungry, Hungry Models, Tranzistors Gone Wild (která se asi nejvíce blíží soundu Green Day) a povedl se i jediný cover celé desky, Teenagers From Mars, původně od Misfits. Zvláštní pozornost si zaslouží Roshambo, která byla v jistém smyslu vizionářská. Její podoba předznamenala proměnu stylu Green Day. Na jejich dalších albech, Americkým idiotem počínaje, se budou podobné táhlé melancholické písně pravidelně objevovat a těšit se oblibě.
Existence Network neměla dlouhé trvání. Po vydání desky účinkovala pouze na několika malých klubových koncertech v Los Angeles. Existuje tak skutečně málo lidí, jež mělo možnost je vidět. Definitivně zmizela v roce 2005, krátce před tím, než Green Day vyjeli na celosvětové turné s deskou American Idiot. Což byla samozřejmě opět náhoda. Už o rok dříve vyšlo DVD s „koncertním záznamem“ The Network, které muselo i poslední pochybovače přesvědčit o tom, že se jedná o utajený projekt Green Day. Řeč těla jednotlivých členů tria je až příliš výrazná a nezaměnitelná, než aby mohli předstírat, že jsou někdo úplně jiný. Konec této záhady-nezáhady přišel v roce 2012, kdy se Mike Dirnt v jednom rozhovoru uřekl a prozradil, že za Network skutečně stáli Green Day.
Nebyl to však konec The Network, kteří se jednorázově (a překvapivě) vrátili o téměř sedmnáct let později, v roce 2020. Ve zjevné narážce na debutovou desku natočili druhé studiové album We Told Ya So (My vám to říkali). Obsahuje monstrózních pětadvacet skladeb a atakuje hodinovou délku. Koncipované a nahrané je v podobném duchu jako jeho předchůdce. Jediný rozdíl je v tom, že tady už se Green Day příliš nenamáhali předstírat, že se nejedná o jejich vedlejší projekt. Také většina kouzla tajemné identity skupiny, jakou (skoro) nikdo neviděl, už byla na začátku dvacátých let pryč.
Zdrojem informací byl bookazine Kompletní příběh Green Day
