Článek
Vycpávka nebo vata, jsou nelichotivá označení pro skladby, které se na albech objevují jenom proto, aby zaplácly místo nebo trochu natáhly stopáž. V dobách, kdy se ještě muselo dodržovat, aby jedna strana vinylu měla přibližně 20 minut, to byl často jediný důvod jejich vzniku. Většinou jsou to nenápadité písně nižší umělecké kvality. Mezi tou neinspirativní šedí vaty, legrácek nebo úplných omylů se však najdou i zajímavé kousky. Koneckonců, dobrá kapela dokáže vytvořit i dobrou vycpávku.
Beatles: Maxwell’s Silver Hammer
Jakýkoliv přehled moderní hudby musí začínat u Beatles. Skladba Maxwell’s Silver Hammer z jejich posledního nahraného alba Abbey Road patří k nejkritizovanějším kouskům slavné čtyřky. Moc ráda ji neměla ani samotná kapela. Paul McCartney ji původně napsal ještě před Bílým albem, zazněla i na nahrávacích schůzkách projektu Get Back, definitivně ale na desku pronikla až v září 1969. Ringo Starr si stěžoval, že ji nahrávali nekonečně dlouho, George Harrison těžko snášel, že tahle zpívánka dostala přednost před jeho písní… a John Lennon se na skladbě úplně odmítl podílet s poznámkou o „Paulově babičkovské muzice“…
Je pravda, že McCartney měl slabost pro jednodušší nebo sentimentální popěvky, protože to však byl McCartney, jeho „babičkovská muzika“ zároveň nebyla úplně hloupá. Bizarní příběh o Maxwellovi, který kladivem tluče každého, kdo se mu znelíbí, měl původ v díle francouzského absurdního dramatika Alfreda Jarryho. Dlužno také dodat, že čas songu přece jen pomohl, dnešní hodnocení jsou milosrdnější a stalo se na něj osvěžení trochu rozkolísaného elpíčka…
Deep Purple: Anyone’s Daughter
Nejslavnější vycpávkou Deep Purple je samozřejmě Smoke On The Water, původně nahraná jen jako doplnění průlomové Machine Head. Skutečnou přehlíženou Popelkou je však Anyone’s Daughter, která dodnes rozděluje posluchače na dva tábory. Textově se přitom jedná o jeden z nejzábavnějších příběhů z pera Iana Gillana – hlavní hrdina se dostává do potyček s otci dívek, s nimiž randí, aby nakonec všechny doběhnul sňatkem s dcerou boháče.
Problém tkvěl ve zpracování. Akustická country skladba zněla nepatřičně i na žánrově pestrém Fireballu a samotní členové se dodnes neshodnou, zda na desce vůbec měla být. Dokonce i její největší zastánce Gillan to připouští. Zarytým odpůrcem byl kytarista Ritchie Blackmore, ačkoliv to byl paradoxně on, kdo s nápadem přišel. Chtěl nahrát skladbu ve stylu kytaristy Alberta Leeho, jehož velmi obdivoval. Právě Blackmoreova sóla na pedálovou steel kytaru v kombinaci s klavírem Jona Lorda a příběhem Iana Gillana povyšují píseň nad úroveň běžné vycpávky.
Kapela vzala píseň na milost až v devadesátých letech a zazněla na posledním turné klasické sestavy Come Hell or High Water. Jon Lord o ní ve vzpomínkových rozhovorech prohlásil: „Je skvělá. Trochu divná, trochu úkrok stranou… ale proč ne?“
Rainbow: If You Don’t Like Rock’n’Roll
Ačkoliv Rainbow hráli ve svých raných letech potemnělé, středověkem a Orientem inspirované, skladby, v nichž se to hemžilo, hrady, kouzly a bájnými stvořeními, měli i smysl pro humor. V písni Starstruck třeba zpěvák Ronnie James Dio vtipně a ironicky komentoval posedlou fanynku, která skupinu pronásledovala. Jednoduchý nářez If You Don’t Like Rock’n’Roll už ale zdaleka tolik lidí nevzalo. Na rozdíl od předchozích ukázek za ním nestojí žádný příběh ani myšlenka, jde pouze o dvě a půl minuty zachycující skupinu v dobrém rozmaru s nenápaditým textem o tom, jak je nutné mít rád rock’n’roll, byť i z něj si Dio dělá tak trochu legraci.
Zvláště v konkurenci takových skladeb jako Man on the Silver Mountain, Temple of the King nebo Catch the Rainbow může tenhle kousek působit až směšně. Zároveň je to však nenáročná zábavná písnička nehrající si na nic, čím není. Snad je to i její strukturou dvanácti-taktového boogie. Ta zklame málokdy. Kapela si však byla vědoma jejích limitů a podle všeho ji naživo předvedla pouze jednou jako přídavek.
Led Zeppelin: Hot Dog
Zeppelini se dobře dokázali bavit na cizí účet, Jimmy Page například nechal do drážek třetího alba vepsat proklamci okultisty Aleistra Crowleyho. V hudbě ale vyloženě šaškovali málokdy. V roce 1979 už jim navíc moc do smíchu nebylo. Kapelník Page měl víc starostí sám se sebou než s nahráváním a jeho místo zastoupil zpěvák Robert Plant a především basák John Paul Jones. Výsledná deska In Through the Out Door (dovnitř východem) tak nabízí jak skvělé, tak podprůměrné songy. Hot Dog bývá řazen mezi ty druhé.
Možná se to zdá logické, protože v ostré konkurenci tolika zeppelinovských hitů nemůže obstát. Není ale nutné si na něj brát tak přísný metr. Už proto, že kultovní Rock and Roll vznikl také jako improvizace, a i když je snad ještě méně nápaditý, stal se z něj hit. Hravý country rockový dupák v americkém stylu stejné ambice nemá, funguje jako ryzí zábava, kterou ostatně nebere vážně ani Plantův text. Právě jeho verše prozrazují, že jde o parodii na country songy o hledání ztracené lásky. Samotní Zeppelini ho také úplně nezatratili, protože se čas od času na jejich koncertech objevoval.
Kiss: Kissin‘ Time
Kiss a zejména Gene Simmons nejsou pověstní velkým smyslem pro humor, svou kariéru berou velmi seriózně. Jejich druhý singl Kissin‘ Time z roku 1974, který pronikl i na debutovou desku, se od všech předešlých ukázek odlišuje tím, že kapela ho nahrála proti své vůli čistě kvůli marketingu.
Navíc to ani nebyla původní tvorba. Singl Kissin‘ Time vyšel už v roce 1959 a udělal hvězdu z teprve sedmnáctiletého Bobbyho Rydella. Ředitel nahrávacího studia Casablanca proto začínajícím Kiss o patnáct let později poradil, aby píseň zařadili do svého repertoáru a vydali ji na pětačtyřicítce. Kapela nepříliš nadšeně souhlasila. Předtím však zásadně upravila původní text, aby trochu nabrousila jeho hrany. Ve zpěvu se vystřídali hned tři členové – Simmons, Paul Stanley i bubeník Peter Criss. Jejich malé nadšení se ale projevilo v mdlém a nezajímavém provedení. Nezabodovalo ani u posluchačů a objevilo se až na 87. místě hitparády. Ani z pohledu spíše nechtěné zábavnosti neobstojí proti buranskému provedení známého hitu God of Thunder.
Zdrojem článku byly knihy: Beatles… a byla hudba od Tima Hilla, bookazine Led Zeppelin: Kompletní příběh, Deep Purple & Rainbow: všechna alba, všechny skladby 1968-1980 od Stevea Pilkingtona
