Článek
Populární čtveřice Billy Talent ve složení Kowalewicz, D'Sa, Gallant, Solowoniuk spolu hrála už od roku 1993, prvních zhruba osm let však účinkovala pod jménem Pezz. V průběhu devadesátých let vlastními silami vydala dvě krátká dema a na sklonku dekády se všichni členové složili na nahrávání debutového alba v profesionálním studiu. Výsledná deska s názvem Watoosh! vyšla na sklonku června 1999.
Hudba Pezz nemá s pozdější tvorbou Talentů prakticky nic společného a pro jejich fanouška je to skok do neznámé vody. Čtveřice místo svého typického mohutného rocku s výraznými vokálními harmoniemi tehdy hrála rapcore, tedy fúzi hip hopu a metalu. V praxi se však jejich písněmi míhá hudebních žánrů mnohem víc.
Dobrým příkladem je skladba Dudebox ze stejnojmenného EP. Rapovaná sloka se silným funkovým základem se střídá s tvrdým metalovým refrénem. Přechody mezi nimi jsou tak brutální, že působí téměř jako dvě různé písně spojené dohromady. Hra ani jednoho z muzikantů v nejmenším nepřipomíná jejich pozdější styl, zejména zpěváka Bena Kowalewicze by poznal asi málokdo. S podobnými písněmi získali Pezz určitý místní status, ale na stadiony by to pravděpodobně nedotáhli, protože jejich tehdejší produkce není příliš originální a pro posluchače mimo žánr ani moc zajímavá.
Jejich skutečná studiová deska Watoosh! už je trochu jiný příběh. Zvuk kapely se na ní významně posunul. Pezz úplně rezignovali na rapcore a stejně jako by neznalý posluchač nehledal spojitost mezi nimi a Billy Talent, zmátl by ho i posun mezi Dudeboxem a Watoosh!
Co však kapele zůstalo, bylo velkorysé žánrové rozpětí. Dosáhlo takové intenzity, že desku je těžké jednoznačně zařadit. Písněmi Fairytale, Mother’s Native Instrument nebo úvodem Nity prostupuje ska jakožto pozůstatek po původním rapcoru. Hraje tu hravý indie rock (například Square of Me) nebo téměř punkový hardcore (When I was a little Girl). V mnoha skladbách se však už začínají zřetelně ozývat i budoucí Billy Talent a to jak stylem zpěvu, tak kytarovými riffy. V mišmaši stylů se však nedokážou jednoznačně prosadit. Zatím je to takový Billy Talent light.
Ve výsledku tak album zůstává někde na půli cesty bez jednoznačné identity. Po většinu času je docela zábavné na poslech, ale v rozhodující chvíli mu chybí nějaký zásadní moment – jednoznačný hit nebo alespoň zapamatovatelný riff či melodie. Svou roli hraje i to, že většina skladeb je příliš dlouhá a jejich potenciál se rychle vyčerpává. Navzdory tomu má album oficiálně sedmnáct písní. Reálně jich je pouze deset, protože šest z nich jsou několikavteřinové šoty ticha nazvané příznačně Silence. Pouze uvnitř toho nejdelšího se ukrývá krátké sólo na varhany. Výsledný dojem nenapravil ani cover New Orleans Is Sinking od kanadské kapely Tragically Hip.
S hudbou dobře ladí obal alba zachycující hořící televizi letící z hořícího domu do bazénu. Dá se o něm říct prakticky to stejné jako o písních. Nevypadá špatně, ale v paměti asi dlouho neuvázne.
O dva roky později Pezz zjistí, že ve Spojených státech už řadu let působí stejně pojmenovaná kapela a rozhodnou se pro změnu na Billy Talent. Otevírá se tak úplně nová a dodnes úspěšná kapitola jejich hudební kariéry.
