Článek
Pokud by si nějaká kapela zasloužila, aby se o její tvorbě více vědělo, mohli by to být třeba skotští Fratellis. Rockové trio z Glasgow se na scéně pohybuje už více než dvacet let a v rámci žánru patří k vyhledávaným stálicím. Jejich start byl doslova snový. Debutová deska Costello Music s výrazným motivem pin-up girls na obale, plná hlučného a hravého rocku opravdu zazářila a vystřelila jen pár měsíců fungující skupinu až k zisku ceny BRIT Awards 2007 za nejlepší novou kapelu.
Ohlušující dojem
Tajemství úspěchu tohoto pozoruhodného alba tvoří tři hlavní aspekty. Prvním je velmi výrazný zvuk, což hned ukáží tóny úvodní skladby Henrietta. Kytara zní sebevědomě a důrazně. Zpěvák a kytarista Jon Fratelli toho dosáhl pomocí ne úplně obvyklé kombinace silnějšího zkreslení a kytary s jednocívkovým snímačem (v té době hrával hlavně na Fender Telecaster). Díky tomu zní jeho nástroj hutně a ježatě, ale zároveň se neztrácí jeho čitelnost.
Podobně urputný dojem zanechají i bicí. Bubeník Mince Fratelli (nenechte se zmást, členové kapely nejsou příbuzní, jedná se o pseudonymy inspirované americkým filmem Rošťáci) je typem energického hráče a zvuk bubnů ještě podtrhuje agresivní vyznění jeho hry, nejslyšitelněji asi v úvodu Creepin Up The Backstairs.
Celkový dojem „přebuzení“ všech nástrojů je přítomný prakticky po celou desku, protože kapela ani na okamžik nepolevuje. První tři písně – již zmíněná Henrietta, dále Flathead a nakonec Cuntry Boys & City Girls mají ostré tempo a strhující spád. Do poslední jmenované navíc v závěru vtrhne ještě lesní roh v rukou hostujícího Shanea Watsona a podpoří její nevázanost.
Na jeden nádech
Mnoha kapelám, které razantně nastoupí na začátku, se stává, že na druhou polovinu alba umisťují pomalejší a jemnější písně, aby vyvážily výsledný dojem. Fratellis naopak na předposlední místo posadili úplně nejdůraznější song Got Ma Nuts From A Hippie. Jeho dramatický efekt nestojí na nekonečném přívalu energie, ale na střídání klidnějších a výraznějších pasáží kombinujících punkovou dravost a skoro hard rockové sólo.
Když už se objeví pomalejší písně typu Whistle For The Choir nebo závěrečná Ole Black ‚n‘ Blue Eyes, je to právě důrazný zvuk nástrojů, které je dokáží udržet v závěsu za ostatními mnohem svižnějšími songy.
Instrumentál, druhá silná stránka Costello Music, čelil ve své době kritice za to, že je tavícím kotlem všemožných vlivů a Fratellis podávají jen převařené ingredience jiných kapel. Sledovat inspiraci různými umělci je zajímavým a poměrně zábavným způsobem jak jejich debutové desce naslouchat.
Dá se jich postřehnout hned několik. Ústřední riff písně Baby Fratelli zní jako indie rocková verze legendární Smells Like Teen Spirit, ve zpěvných slokách některých písní jsou slyšet jejich současníci The Libertines. A syrová kytara v Got Ma Nuts From A Hippie jako by vypadla ze singlu Know Your Rights od Clash. Nutno však dodat, že Fratellis všechny tyto vlivy zpracovali do svého vlastního snadno rozpoznatelného zvuku a striktně se ho drží. Deska je díky tomu velmi kompaktní, aniž by začala nudit.
Z dlouhodobější perspektivy, kterou kritici v roce 2006 ještě neměli, je zajímavé sledovat vliv americké country a blues. Tyto tendence v roce 2012 zásadně ovlivnily třetí studiové album Fratellis We Need a Medicine, jež je v zásadě postavené hlavně na nich. Na Costello Music promlouvají ještě poměrně skromně a to především ve dvou skladbách. V trochu těžkopádné Doginabag, která Amerikou doslova dýchá a především ve Vince The Loveable Stoner, kde naopak Fratellis kombinují country sloky se svými důraznějšími refrény.
Rozený vypravěč
Třetím zásadním faktorem jsou texty a zpěv. Obstarává je Jon Fratelli jako takřka výhradní dodavatel. Album sice uvádí jako autory souhrnně Fratellis, na dalších albech už jsou ale zásluhy přiznány transparentněji a jdou prakticky vždy jen za frontmanem. Lze předpokládat, že autorem byl i zde.
Pokud mohla být hudba kritizována za přejímání různých vlivů, na textovém poli se Jon Fratelli projevuje velmi svébytně. Charakterizují ho velmi hutné texty, v jednom jeho verši je zhruba dvakrát až třikrát víc slov, než bývá obvyklé. Paradoxně to ale nezpůsobuje nesrozumitelnost, nebo uspěchanost, Zpěvák si s množstvím textu dokáže poradit velmi přirozeně. Nemusí sahat ke kulometné rychlosti ani ke spojování slov. Nejlepším důkazem je to, jak lehce dokázal zhudebnit a odzpívat kostrbatý název Everybody Knows You Cried Last Night.
Peprný dandy
Texty jsou velmi často výpravné, což prozrazují i samotné názvy skladeb. Jon Fratelli se přitom neprojevuje jako romantický básník, ale jako trochu cynický a peprný glosátor. V Henriettě se nechá svádět starší vdanou ženou, v Chelsea Dagger oslovuje tanečnici a v celé řadě ostatních písní popisuje různá sexuální dostaveníčka, občas i s prostitutkami. Souvisela s tím i image, kterou Fratellis v té době měli. S motivem pin up girls na obalu pracovala kapela i ve svých klipech, ve svém nejznámějším k Chelsea Dagger hraje v nevěstinci obklopená řadou spoře oděných žen. Sám Jon Fratelli v té době vsadil na image prostopášného dandyho s cylindrem.
Navzdory tomu mu ale nechybí nadhled a práce s dlouhými verši ukazuje, že je nadaným autorem, který dokáže využívat rytmiku a melodičnost samotných slov. Typická je zároveň absence silných zpěvných refrénů. Kapela je několikrát nahrazuje jednoduchými skandovanými popěvky (Ať už ve Flathead, For The Girl nebo právě Chelsea Dagger).
Za zmínku stojí i samotný hlasový projev. Jon Fratelli není typem rockového křiklouna, ale zařvat, zavýsknout nebo vyhnat hlas do výšky se rozhodně nebojí. Má to dvojnásobnou cenu, protože v pozdějších letech se zpěvák dost zklidnil, vyměnil cylindr za slamák a tyto techniky prakticky úplně opustil.
Úspěch konvenčnosti
Při hledání podstaty úspěchu Costello Music a jeho přitažlivosti i po více než dvaceti letech se se přirozeně nabízí ocenění jeho silných stránek. Působí výrazně, ježatá hudba dodává písním na sebevědomí. Hravé melodie, jednoduché refrénové popěvky a výpravné texty vytváří přitažlivý koktejl. Žádná z písní není vyloženě slabá nebo nepovedená a velmi dobře se doplňují.
Jiný pohled poskytne srovnání s jeho mladšími sourozenci. Druhou studiovku Here We Stand z roku 2008 charakterizovala snaha umělecky se vyvíjet. Hudba ale přišla o značnou část své původní hravosti a písním chyběla zapamatovatelná melodie. A když v roce 2012 Fratellis vsadili na inspiraci Amerikou na již zmiňovaném albu We Need a Medicine, fanoušci zareagovali velmi chladně. Deska propadla a v podstatě znamenala ústup kapely z výsluní. Od té doby začala skupina výrazněji experimentovat a s každým dalším albem se odklání od klasického rockového pojetí. A kvůli tomu je dnes prakticky vyloučené, aby Fratellis zopakovali oslnivý úspěch ze samého počátku své hudební cesty.
