The Monkees – opičky, které se vymkly svému stvořiteli

Mohl by to být začátek nějaké sci-fi povídky: V hlavě producenta se vylíhne nápad na mladou hudební skupinu pro televizní pořad. Jakási líbivá, ale bezduchá kopie Beatles těžící z jejich popularity. Napíše se pro ně pár líbivých písní a pak se v krásném dárkovém balení prodají natěšeným fanynkám. Jenže loutka se po nějakém čase vzepře svému stvořiteli a chce žít vlastním životem…

Po módní vlně boy bandů, která se na přelomu minulého a současného století přelila i přes naši populární hudbu, už sice není existence Monkees žádným unikátem, přesto šlo o ve své době zajímavý projekt s krátkou a kontroverzní historií.

Ideu televizního seriálu o hudební skupině vymyslel na počátku šedesátých let začínající filmař Bob Rafelson. Zpočátku ji neúspěšně nabízel do televizí, reálnější obrysy jeho plán dostal až ve chvíli, kdy se spojil s Bertem Schneiderem a založil s ním produkční společnost. Povzbuzeni úspěchy filmů A Hard Day’s Night a Help! od Beatles rozhodli se původní Rafelsonův nápad oprášit. Tentokrát byli úspěšnější a jedna televize jejich nápad koupila.

Nebylo divu, ostatně i dva výše jmenované filmy vznikly primárně z touhy dobře zpeněžit probíhající beatlemánii. Výhodou však byla možnost postavit si kapelu na míru a mít ji zcela pod kreativní kontrolou. Vlastně to nebude skutečná skupina, jen herci, kteří ji budou ztvárňovat. Zdánlivá výhodnost této koncepce se ukázala poté, co zkrachoval prvotní záměr angažovat skutečnou, málo známou kapelu The Lovin' Spoonful z New Yorku.

Místo toho byl využit mladý talentovaný herec Davy Jones, s nímž už televize měla smlouvu. Rozeběhly se také konkurzy na jeho spoluhráče, sestava měla být po vzoru Beatles čtyřčlenná. Do mohutně propagovaných zkoušek se přihlásilo více než čtyři sta zájemců – vítězi se stali Peter Tork z Washingtonu, Michael Nesmith z texaského Houstonu a Micky Dolenz z Los Angeles. Všichni byli hudebníci, Dolenz navíc pocházel z herecké rodiny a sám už měl zkušenosti před kamerou.

Horší to bylo s nástroji. Většina členů hrála na kytaru nebo další strunné nástroje. Nikdo se však nehrnul za bicí. Tork s Nesmithem to odmítli a když se nabídl Jones, který nějaké základy měl, zatrhli to zase producenti s tím, že Davy je příliš malý a za soupravou by nebyl vidět. Volba tak nakonec padla na Dolenze. Výsledná sestava vypadala rozpačitě – Tork hrál na baskytaru a Nesmith na kytaru, přestože oba si lépe rozuměli s instrumentem toho druhého. Jones měl představovat frontmana, byť ho na tomto poli svým hlasem zastínil Dolenz.

O hudební stránku se staral producent Don Kirshner, který měl k dispozici spoustu skladatelů a muzikantů. Protože projekt vznikal velmi rychle, budoucí Monkees se nestihli pořádně naučit na své nástroje, tím méně se sehrát. Když vyšel jejich první singl Last Train to Clarksville, členové skupiny na něm pouze zpívají. Stal se z něj však jejich první hit a skvěle uvedl televizní show, která se rozeběhla čtrnáct dní poté, v září 1966.

V říjnu následovalo první studiové album. Také na eponymní desce Monkees pouze zpívají, přestože obal tvrdil něco jiného. Až na jedinou výjimku skladby napsal a nahrál někdo jiný. Byl to však materiál dostatečně dobrý na to, aby se ho prodalo přes pět miliónů kopií a dobyl první místa v hitparádách na obou stranách Atlantiku. Už v lednu 1967 ho následovalo druhé album More of the Monkees, které se dokonce stalo osmou nejprodávanější deskou celého roku.

Vzhledem k těmto úspěchům rostla poptávka po živém koncertě. Producent Kirshner byl proti, tušil totiž možnou katastrofu. Navzdory jeho nesouhlasu turné přesto proběhlo. Kapela odjela na sklonku roku 1966 na prosluněnou Havaj a odezva fanoušků jim vyrazila dech – vítaly je ječící davy ne nepodobné těm, které omdlévaly z Beatles. Také celková úroveň koncertů byla až překvapivě dobrá. Monkees velmi povzbuzeni tímto úspěchem se domů vrátili s touhou po větší kreativní kontrole nad skupinou.

Tady však narazili na odpor Kirshnera. Producent dokonce neváhal přesunout nahrávání z Los Angeles do New Yorku, aby kapelu vyloučil z tvůrčího procesu a nechal jim opět jen zpěvy. Úspěch druhého alba společně se singlem I’m a Believer, asi nejznámějším hitem Monkees, tak měl pro kapelu hořkou příchuť. Členové začali v médiích otevřeně mluvit o tom, že nehrají na vlastní nástroje a jak jsou s touto situací nespokojeni. Zvláště když ve stejné době poprvé uspořádali nahrávací schůzku jako skutečně fungující hudební skupina.

Po několika dramatických konfliktech mezi Nesmithem a Kirshnerem byl producent propuštěn a skupina docílila většího vlivu na vlastní produkci. Projevilo se to hned na další desce Headquarters, kde byla polovina ze čtrnácti písní autorská.

Studená sprcha přišla v létě 1967, kdy Monkees vyrazili na turné po Velké Británii. Na rozdíl od Ameriky se jim však ostrovní království podmanit nepodařilo. Britský tisk je ostře kritizoval za to, že na svých albech nehrají a nejsou autory písní. Vžila se pro ně posměšná přezdívka Pre-Fab Four jako narážka na Fab Four (Slavná čtyřka), tedy Beatles. Bylo to snad trochu kruté, přesto výstižné hodnocení. Nálepky pouhého prefabrikátu hudební skupiny se Monkees už nikdy nezbavili. Kritika se na ně snášela s každým novým albem, která přibývala v rychlé kadenci za sebou. Recenzenti často psali o Monkees jako netalentovaných hudebnících, kteří jen měli štěstí, že je někdo jiný proslavil.

Navzdory tomu, že alba se i nadále slušně prodávala, byli Monkees negativními hodnoceními otráveni. Koncem roku prakticky skončila jejich společná hudební cesta a na následujících nahrávkách už budou pod značkou Monkees vystupovat spíše formálně a jednotlivé písně nahrávat sólově. Unavovala je také účast v sitcomu, který je původně vynesl na vrchol. Požadovali v něm změny, ty však televize neakceptovala, a tak pořad po pouhých dvou sezónách bez náhrady skončil. Čtveřice se rozhodla slábnoucí popularitu nastartovat vlastním filmem s názvem Head, ten však zdaleka neuspěl tak, jak předpokládala.

V té chvíli se otřásla i samotná sestava skupiny – Peter Tork se rozhodl své angažmá ukončit. Neváhal se kvůli tomu dokonce vyplatit vysokou částkou ze čtyřleté smlouvy. Vážnému a vnímavému Torkovi se už zajídalo hrát v televizi milou, ale přihlouplou karikaturu sebe sama. Zbývající trio pokračovalo ještě další dva roky, jejich dřívější sláva však už byla minulostí. Definitivně se o tom přesvědčili během turné v roce 1969. Ke konci této koncertní šňůry se některá vystoupení musela zrušit pro nedostatek prodaných vstupenek.

Trojice se naposledy sešla v září 1970, aby natočila reklamu na limonádu Kool-Aid. Tím se symbolicky uzavřela jejich kariéra. V televizi začali, v televizi skončili. Dvojice Dolenz-Jones sice ještě v sedmdesátých letech pokračovala jako duo a celá čtveřice se několikrát příležitostně sešla a vydala dokonce tři nová alba, žádný opravdový návrat z toho ale nikdy nebyl. Monkees zůstali vzpomínkou na bezstarostná šedesátá léta, připomínaní pro své tři největší hity, z nichž ani jeden nenapsali a ani na jednom prakticky nehrají. Navzdory tomu mají i písně s jejich jménem čísla shlédnutí, jimž se mnohé jiné kapely ani neblíží.

Projekt Monkees byl zajímavou zkušeností i pro Dona Kirshnera. Ten pochopil, že hlavní překážkou pro projekt dokonalé hudební skupiny, je lidský faktor. Aby se vyvaroval stejné chyby, pro svůj budoucí velký hit – Sugar, Sugar vytvořil kapelu Archies, která byla nejen fiktivní, ale navíc i kreslená. Ta už mu nemohla odmlouvat…