Článek
Podívejme se při příležitosti Dne Země, nejlepší planety, kterou máme, na dvě zajímavé perličky – písně, v níž hard rocková kapela Deep Purple vyzývala k zodpovědnějšímu chování vůči přírodě. Musíme se vrátit do roku 1971, kdy byl ještě svět slovy dědy Simpsona „jeden velkej odpadkovej koš“. Den Země se tehdy připomínal teprve podruhé.
„Zelený apel“ v podání Deep Purple se mohl objevit jedině na jejich pátém albu Fireball. Tato deska nabízí tak tematicky a žánrově pestrý obsah, že se i jednotliví členové skupiny rozcházejí v názoru, zda je to dobře, nebo ne. Nejvíc se této koncepce zastával zpěvák Ian Gillan stojící také za většinou textů, včetně obou dnešních skladeb – No, No, No a Fools.
Vzduch řídne…
První jmenovaná přichází na řadu hned po úvodní Fireball. Ale zatímco energický otvírák je rychlá hitová vypalovačka, No, No, No připomíná těžkého soumara. Zahajuje ji zdánlivě mimoběžné funkové jamování Ritchieho Blackmorea, než na scénu naplno vtrhne celá kapela v čele se zpěvákem.
Gillan hned od začátku pálí ostrými. Za doprovodu hutné valivé hudby kritizuje vládnoucí mašinérii. Všímá si pokrytectví autorit, které hovoří o lásce a svobodě, ale místo toho vysávají lidské i přírodní zdroje a se slovy „my za to nemůžeme“ odmítají nést za své chování odpovědnost. „Mluví o tvoření, ale jediné, co dělají, je zabíjení,“ zpívá Gillan. Zmínka o ničení přírody se tu objevuje pouze jako jeden z motivů v závěrečné sloce: „Vzduch řídne. Kyselý déšť? Říkají: ne, ne, ne, my za to nemůžeme.“ V kontextu doby, kdy ochrana přírody rozhodně nerezonovala tak silně jako dnes, se jedná minimálně o uvědomění si problému.
Nedoceněný courák
Instrumentálně má celá píseň silný funkový základ. O ústředním riffu se proslýchalo, že se inspiroval písní Franka Zappy Willie The Pimp, při letmém poslechu je ale podobnost spíš zběžná. Písni kralují kytara a varhany v rukou Blackmorea a Jona Lorda a oba hráči dostávají prostor ve vlastní sólové pasáži. Při hře jsou uvolnění, zejména Blackmoreova hra působí jako jeho typická improvizace.
No, No, No se velkého uznání nedočkala. Kritikou nešetřil třeba baskytarista Roger Glover (jehož hravá basa formuje charakter písně), označil ji za nejhorší na albu. „Byla ucouraná, hrozně dlouhá a celkově mohla být napsaná líp,“ prohlásil později. Také bubeník Ian Paice nebyl s celkovým vyzněním spokojen. Jejich slova potvrdila i reakce fanoušků. Píseň si neoblíbili a kapela ji ke konci turné k desce Fireball vypustila ze setlistu.
Song skutečně není bez chyby a ve studiovém provedení působí místy rozvláčně. Jeho skutečný potenciál odhaluje vzácná živá verze z pořadu Beat Club. Zejména Lord a Blackmore svými intenzivnějšími party dodávají skladbě jiskru, která rozbíjí její studiovou jednotvárnost. Právě tito dva členové Deep Purple si píseň naopak chválili.
Zatímco No, No, No měla své mouchy, Fools je zapomenutý klenot nedoceněné desky. Deep Purple se v něm vrátili k progresivnímu rocku, s nímž koketovala ještě původní sestava. V hlavní roli tak nemůže být nikdo jiný než Jon Lord, který kapelu tímto směrem vedl. Skladbu sice otevírá vzývavá kytara, záhy se však ujmou slova varhany a Lord vytváří tajemnou znepokojivou atmosféru. Do ní mu zpěvák skoro nerozpoznatelně brouká „pláču, umírám“. Napíná posluchače více než minutu a půl, když do jeho přemítání prudce vtrhne zbytek kapely s brutálním kytarovým riffem.
Kostra skladby je vlastně velmi jednoduchá, tvoří ji pouze sloka a refrén. To je typické pro mnoho písní Deep Purple, přidanou hodnotu jim dodávala sóla, neobvyklé aranže nebo různá zpestření. Stane se tak i teď, po druhém refrénu s výjimkou bicích všechno utichá a nastupuje Blackmore. Z jeho kytary se ozývají tklivé zvuky, jako by se ani nedotýkal strun. Tvořil je tak, že levou rukou mačkal struny na hmatníku a pravou rukou zesiloval a zeslaboval hlasitost na kytaře. Je to technika jednoduchá svou podstatou, ale nesnadná provedením. V mnohem skromnějším provedení ji použili například Green Day při zahájení 21 Guns. Ve Fools ale Blackmore takto sóluje skoro tři minuty. Opět pokouší trpělivost posluchače, než zbytek skupiny razantně nastoupí k poslední sloce a refrénu.
Zelený kopec v plamenech
Zážitek by nebyl dokonalý bez patřičného textu. Také Fools není píseň primárně ekologická, spíše protiválečná. Gillan tak vytahuje téma, jež mistrně zpracoval už v Child In Time (na niž v jednom verši i odkazuje). Hlavními hrdiny jsou fools (blázni, nebo ještě lépe řečeno pošetilci), kteří pronásledující a zabíjejí pro zábavu a svou hrůzovládou terorizují obyvatele i svou zemi.
Je to vzteklá a ponurá píseň. V jejím závěru Gillan vyzývá: „Prosím, vládněte tak, ať si nenarození mohou hrát na zelenějším kopci.“ Zeleň tu představuje metaforu života, ale také ohled k prostředí, v němž žijeme, protože následuje závěrečný verš „Jak plameny požírají jejich ohořelé ostatky, pošetilci stále se smějíce umírají.“ Kapela přidává apokalyptický závěr, který doslova zobrazuje, jak Gillanův zelený kopec pohltí plameny, jak se s každým úderem bubnu kácí stromy, s každým tónem baskytary se mrtvé dřevo tříští na uhlíky. Do toho jako vyprchávající život skučí a kvílí Blackmoreova kytara, zatímco varhany hrají zlověstné rekviem. Nakonec se hudba rozplyne jako dým nad spáleništěm.
Fools ve své době uškodilo, že ji kapela nezařadila na koncerty. Všeobecně se má za to, že za tím stála neochota Ritchieho Blackmorea, protože po jeho odchodu v polovině devadesátých let se píseň na pódiích začala objevovat. Kytarový samorost navzdory tomu skladbu oceňoval, podle něj to byl jeden ze tří povedených kousků na desce Fireball. Chválil i Jon Lord, na němž působivý dojem písně z velké části stojí: „Fools? Skvělá píseň, skvělá,“ prohlásil.
Stále aktivní budíček
Ani No, No, No, ani Fools nejsou primárně „zelené“ písně vyzývající k třídění odpadu nebo bojkotování freonů. Na demonstraci Greenpeace je nejspíš neuslyšíte. Jejich apel musíme chápat v kontextu doby, kdy se teprve začínalo mluvit o ochraně životního prostředí. Ian Gillan přírodu zmiňuje pouze jako jednu z obětí bezohledně vládnoucích vrstev a připomíná, že ohled k fauně a flóře je součástí kolektivní odpovědnosti, což si společnost v té době teprve začínala uvědomovat. Temný závěr Fools zároveň ukazuje, že se zkázou životního prostředí zahyne i člověk. Což je stále platná myšlenka, kterou bychom měli mít na paměti. Záchranou planety totiž zachraňujeme i sami sebe.
Mimo internetových zdrojů čerpá článek z knihy Davea Thompsona Deep Purple: Smoke On The Water
