Článek
Muhammad Rezá Pahlaví byl v roce 1948 třicetiletý panovník, který po nedávném rozvodu hledal novou ženu. Měl jasno, potřeboval manželku, která mu dá dědice trůnu. Když uviděl fotografii osmnáctileté Sorayi Esfandiary-Bakhtiari, okamžitě věděl, že to bude právě ona.
Soraya se narodila v roce 1932 v íránském Isfahánu. Otec Khalil pocházel z vlivného rodu Bakhtiari a pracoval jako diplomat. Matka Eva byla Němka. Od malička žila mezi dvěma světy, dětství střídavě trávila v Íránu a v Německu, později studovala ve Švýcarsku a v Londýně. „Byla jsem hlupačka. Nevěděla jsem skoro nic o zeměpise, legendách své země, nic o její historii, nic o muslimském náboženství,“ napsala později ve svých memoárech Palác samoty. Právě tahle neznalost íránských poměrů jí později způsobila spoustu problémů.
Královna Soraya, Teherán 1953
Láska na první pohled a svatba století
Do Teheránu ji přivezla šáhova sestra Shams, pověřená hledáním vhodné nevěsty pro bratra. Když se Soraya s šáhem setkali, byla to láska na první pohled. Mohammad Rezá ji hned požádal o ruku a navlékl jí na prst zásnubní prsten s 22karátovým diamantem. Svatbu původně plánovali na 27. prosince 1950, ale Soraya onemocněla tyfem. Několik týdnů ležela s vysokými horečkami, a proto museli svatbu odložit na 12. února 1951. Ani tehdy nebyla úplně zdravá, ale termín už se nemohl měnit kvůli blížícímu se muslimskému svátku.
Christian Dior pro ni vytvořil svatební šaty z tylu a brokátu s obrovskou vlečkou. Byly posázené 900 000 zrny zlata, 20 000 perlami a 6 000 falešnými diamanty. Šaty díky tomu vážily přes dvacet kilogramů. Zesláblá čtyřicetikilová nevěsta několikrát málem omdlela. Šáh nakonec požádal jednu ze svatebčanek, aby z vlečky odstřihla osm metrů a šaty tak odlehčila. Na slavnost dorazily dva tisíce hostů a do paláce přilétala nákladní letadla plná květin z Nizozemska.
Šáh Mohammad Rezá Pahlaví s královnou Sorayou
První měsíce manželství probíhaly v klidu. Mladí manželé bydleli v soukromé bílé vile, palác otevírali jen při oficiálních příležitostech. Soraya převzala vedení rodinné charity a snažila se být dobrou královnou. Jenže problémy se začaly hromadit. Muslimské duchovenstvo jí nedůvěřovalo, byla to „poloevropanka“ vychovaná v katolické víře. Přesto byla mezi obyčejnými Íránci velmi oblíbená, lidé ji obdivovali pro krásu, eleganci a skromné vystupování. „Pocit, že jsem současně křesťanka i muslimka, ale zároveň ani jedno, ani druhé, mi vryl do těla dva odlišné póly, mezi nimiž se odvíjel můj život. Jeden je metodicky evropský, druhý divoce perský,“ popsala později své rozpolcení.
Manželství Sorayi a íránského šáha působilo zpočátku idylicky
Šáhova rodina k ní byla chladná, matka i sestry ji považovaly za soupeřku o jeho náklonnost. Soraya nenáviděla Ernesta Perrona, šáhova nejbližšího přítele a osobního sekretáře. Nazývala ho „lstivým, zákeřným a machiavelistickým“ mužem, který „šířil jed po paláci i v našich soukromých komnatách“. Když se jí Perron začal vyptávat na intimní život s šáhem, rozzuřeně ho vyhodila z paláce. Mohammad Rezá to nesl těžce.
Zoufalá honba za dědicem
Největším problémem ale bylo, že Soraya stále nemohla otěhotnět, zatímco celý Írán netrpělivě čekal na dědice trůnu. V roce 1954 se proto pár vypravil do Spojených států za předními specialisty na neplodnost. Lékaři v New Yorku ji uklidňovali, že příčina je spíš psychická. „Stres a vypětí posledních dvou let “, jak to formulovali. Jenže v Bostonu jí lékaři sdělili zdrcující zprávu, že je neplodná a nikdy nebude mít děti. Mohammad Rezá nejvíc ze všech svých žen miloval právě Sorayu a zoufale hledal východisko. Sama Soraya navrhovala změnu ústavy, aby se nástupcem mohl stát šáhův mladší bratr Ali Reza. Ten ale v roce 1954 tragicky zahynul při havárii letadla a možnost ústavní změny tak padla. Šáh pak přišel s nápadem, že si vezme druhou ženu, s níž zplodí syna, a k Soraye se vrátí.
Soraya polygamii odmítla. „Nemohu přijmout myšlenku, že bych sdílela lásku svého manžela s jinou ženou,“ řekla podle tehdejších zpráv. V únoru 1958 odjela k rodičům do Kolína nad Rýnem. Šáh za ní poslal jejího strýce, aby ji přiměl k návratu, ale neuspěl. 5. března 1958 jí Mohammad Rezá zavolal a dal jí ultimátum, že buď přijme druhou manželku, nebo se rozvede. Soraya odmítla a o pět dní později rada poradců schválila rozvod. 14. března 1958 šáh v přímém televizním přenosu se slzami v očích oznámil íránskému národu svůj rozvod. Sledovaly jej miliony Íránců a Sorayin příběh vyvolal mezi lidmi vlnu soucitu. „Obětovala jsem své vlastní štěstí,“ prohlásila Soraya.
Francouzský zpěvák složil hit s názvem Je veux pleurer comme Soraya, v překladu „Chci plakat jako Soraya“, který se stal symbolem celé situace. O dva roky později se šáh oženil s architektkou Farah Diba, s níž měl čtyři děti, včetně dvou tolik očekávaných synů. Soraya sice přišla o trůn, ale šáh jí zajistil štědré odškodnění. Koupil jí luxusní byt v Paříži za 3 miliony dolarů, posílal jí měsíčně 7 tisíc dolarů jako alimenty a nechal jí Rolls-Royce, Mercedes i drahé šperky od Bulgari a Van Cleef & Arpels. Díky tomu byla finančně zabezpečená a mohla se věnovat herectví.
V roce 1965 si zahrála ve filmu I tre volti. Tehdy se seznámila s italským režisérem Francem Indovinou a zdálo se, že našla novou lásku. Indovina ale stejně jako bratr šáha Mohammada Rezá zahynul při letecké havárii. Soraya pak zůstala v Paříži, kde žila společenským životem. Chodila na večírky a často popíjela v baru hotelu Plaza Athénée naproti svému bytu. Podle všech, kdo ji znali, ale zůstala tou „princeznou se smutnýma očima“, přezdívkou, která se k ní začala používat až po rozvodu.
V roce 1979 se dozvěděla, že šáh v exilu umírá na rakovinu. Napsala mu, že ho stále miluje a že by se s ním chtěla naposledy setkat. Mohammad Rezá jí odpověděl, že ji také stále miluje a že by ji rád viděl. Jenže jeho třetí žena, císařovna Farah, ji k umírajícímu šáhovi nechtěla pustit a schválně se od něj ani na chvíli nevzdálila. Na rok 1980 bylo domluveno setkání v Káhiře, ale šáh zemřel dřív, než tam Soraya stihla dorazit. Historik Abbas Milani je nazval „skutečnými milovníky prokletými hvězdami“.
Císařovna Farah Pahlaví, třetí manželka šáha
Soraya zemřela 25. října 2001 ve svém pařížském bytě. Bylo jí tehdy 69 let. Když se její mladší bratr Bijan dozvěděl o její smrti, smutně řekl: „Po její smrti už nemám s kým mluvit.“ O týden později zemřel také. Na pohřeb v Mnichově dorazili členové íránské dynastie i evropských královských rodin. Její majetek byl po smrti vydražen za více než 8 milionů dolarů. Nejdražší položkou byl zásnubní prsten s 22karátovým diamantem, který se prodal za více než 800 tisíc dolarů.
