Pád letu 571 v Andách: Po havárii museli ragbisté pojídat své přátelé, aby přežili

Označuje se to jako „Zázrak v Andách“ nebo „Tragédie v Andách“. Ani jeden z těchto názvů ale nedokáže vystihnout, co se 13. října 1972 skutečně odehrálo vysoko v zasněžených horách na hranici Argentiny a Chile.

Toho podzimního odpoledne havarovalo uruguayské letadlo Fairchild FH-227D se 45 lidmi na palubě v jedné z nejodlehlejších částí Andského pohoří. Na palubě byli hlavně mladí hráči rugbyového týmu Old Christians Club z Montevidea, kteří cestovali do chilského Santiaga na přátelský zápas. S nimi letěli i jejich přátelé, rodinní příslušníci a pětičlenná posádka. Let měl původně proběhnout už 12. října, ale kvůli špatnému počasí museli nouzově přistát v argentinské Mendoze a tam přenocovat. Následující den, v pátek 13. října, letadlo opět vzlétlo. Jenže nezkušený kopilot Dante Héctor Lagurara udělal osudovou chybu. Pilot se mylně domníval, že už přeletěli navigační bod Curicó a že míří přímo na Santiago. Požádal tedy řídící věž o povolení k sestupu, které obdržel. Letadlo ale ve skutečnosti stále bylo nad územím, kde se tyčily vysoké hory. Když si posádka uvědomila hrozící nebezpečí, bylo už pozdě. Letadlo narazilo do hřebene a přišlo o obě křídla i ocasní část. Trup se po ledovci řítil odhadovanou rychlostí kolem 350 km/h, než narazil do sněhové závěje. Na místě zahynulo 12 lidí včetně pilota. Dalších pět zemřelo během první noci.

„Myslel jsem, že je po mně,“ vzpomínal později Roberto Canessa. „Letadlo začalo klouzat šílenou rychlostí. Měl jsem pocit, že mám nohy až za ušima. Když jsme se nakonec zastavili, nemohl jsem uvěřit, že jsem přežil. Bylo to absurdní.“ Zbývajících 28 lidí zůstalo uvězněných na odlehlém ledovci v nadmořské výšce 3675 metrů. Začali mu říkat Ledovec slz. Byli úplně odříznutí od světa a někteří navíc utrpěli vážná zranění, jako byly zlomeniny a vnitřní krvácení.

I přes těžká zranění dokázali z trosek letadla vytvořit potřebné vybavení. Fito Strauch například z kovových plechů, které vytáhl zpod sedadel, vyrobil improvizovaný sluneční kolektor na vodu. Aby se chránili před sněžnou slepotou, vyrobili si provizorní sluneční brýle z odříznutých zelených plastových stínítek z kokpitu, která upevnili pomocí drátů z elektroinstalace letadla. Na udržení tepla použili vlněné potahy ze sedadel a sedáky proměnili v improvizované sněžnice. Pro skupinu mladých Uruguayců byla tato vynalézavost otázkou života a smrti, zvlášť když noční teploty klesaly hluboko pod bod mrazu a většina z nich poprvé v životě zažívala takový chlad.

Lidé uvěznění v horách upínali naděje k záchranným letadlům, která v následujících dnech několikrát přeletěla přímo nad místem havárie. Zoufale se snažili na sebe upozornit, jak to jen šlo. Využili rtěnky z osobních zavazadel a pokusili se napsat velký vzkaz SOS na střechu trupu. Rtěnka jim ale na vytvoření dostatečně velkých písmen, která by byla viditelná ze vzduchu nestačila. Dokonce poskládali kříž z kufrů na sněhu, ale ani ten záchranáři nezaregistrovali. Bílý trup letadla totiž dokonale splýval se sněhovým pozadím, a tak posádky pátracích letounů vůbec nic nezaznamenaly. Po osmi dnech úřady pátrání ukončily a svět se smířil s tím, že nikdo nepřežil. Zhruba desátý den po havárii si přeživší zprovoznili malé tranzistorové rádio a uslyšeli zdrcující zprávu, že pátrání bylo zastaveno. Vysoko v horách si uvědomili krutou pravdu, že se musí zachránit sami nebo zemřou.

„Cítil jsem, že svět pokračuje dál a my jsme mimo něj. Byl to velmi zvláštní pocit být naživu, když nás všichni považovali za mrtvé,“ vysvětlil Canessa. „Ale zároveň nám to otevřelo oči, čekání na záchranu skončilo. Buď se dostaneme ven sami, nebo tu všichni zemřeme.“

Jídlo, které našli v letadle, vydrželo sotva týden. Měli jen pár čokoládových tyčinek, tři malé skleničky džemu, plechovku mušlí, plechovku mandlí, několik datlí, nějaké sladkosti, sušené švestky a pár lahví vína. Z bezradnosti se pokoušeli žvýkat vycpávky ze sedadel a kůži z opasků a bot. Když jim hrozilo, že zemřou hladem, čelili jednomu z nejtěžších rozhodnutí: využít k přežití těla mrtvých spolucestujících.

„Všichni jsme chtěli přežít, ale chybělo nám jídlo. Už nám nezbylo vůbec nic z toho, co jsme našli v troskách. V téhle výšce nerostou rostliny, nežijí tu zvířata. Cítili jsme, jak naše těla slábnou a spalují samy sebe,“ vzpomínal Canessa. Rozhodování bylo strašné, vždyť šlo o těla jejich přátel a blízkých. Někteří z nich našli útěchu ve víře, v myšlence, že jim ti zemřelí dávají dar života, podobně jako při svatém přijímání nebo podle biblického učení o oběti.

Mnozí z nich přemýšleli, jestli ze zoufalství nepřekročili hranici a nestali se z nich divoši. Někteří jako Coche Inciarte nebo Numa Turcatti jedli pouze naprosté minimum nutné k přežití, protože se jim z toho dělalo špatně. Liliana Methol, jediná žena, která přežila, dlouho odmítala jíst lidské maso kvůli svému silnému náboženskému přesvědčení. Souhlasila až ve chvíli, kdy jí jeden ze skupiny řekl, že je to jako svaté přijímání.

V noci 29. října, šestnáct dní po havárii, trup letadla zasáhla mohutná lavina. Sníh zaplavil téměř celý prostor, udusil osm lidí, včetně kapitána rugbyového týmu Marcela Pereze. Ostatní si rychle uvědomili, že jim brzy dojde vzduch. Nando Parrado proto pomocí kovové tyče z přihrádky na zavazadla vypáčil čelní sklo kokpitu, aby se dovnitř konečně dostal čerstvý vzduch. Trvalo tři dny, než se jim podařilo prorazit cestu z vraku. Jenže sotva se dostali ven, udeřila sněhová bouře a donutila je stáhnout se zpátky dovnitř, kde přečkali další dny. S příchodem léta teploty stoupaly a sníh pokrývající trup letadla začal tát. Skupina získala větší volnost pohybu a mohla plánovat, jak se dostat z hor. Přesto na následky zranění a vyčerpání zemřeli další tři lidé.

Po téměř dvou měsících v horách si uvědomili, že jejich jedinou šancí je překonat hory a najít pomoc. Canessa a Parrado se spolu s Antoniem Vizintínem vydali 12. prosince 1972 na cestu. Neměli žádné horolezecké vybavení, žádnou mapu, žádný kompas ani sebemenší horolezecké zkušenosti. Před odchodem si ušili spacák z izolačního materiálu, který našli v ocasní části letadla. Vizintín se ale po třech dnech náročného výstupu vrátil do tábora, aby Canessa s Parradem měli více jídla na delší cestu.

„Nando a já jsme splynuli v jednu osobu,“ vzpomíná Canessa. „Když jemu byla zima, mrzl jsem i já. Objímal jsem ho kolem zad, protože měl krátkou bundu a promrzaly mu ledviny. Byli jsme jako jedno tělo, šli jsme spolu. Každý krok nás přiblížil k cíli, každý krok znamenal, že zbývá o jeden méně. Dokud jsme mohli jít, věděli jsme, že se do chilského údolí dostaneme.“

Parrado popsal okamžik, kdy po třídenním výstupu konečně dosáhli hřebene v nadmořské výšce 4503 metrů: „Věřil jsem, že uvidím zelená chilská údolí, ale místo toho mě ohromil pohled na nekonečné pásy zasněžených horských štítů, které se táhly do všech stran.“

V tu chvíli pochopili, že cesta bude mnohem delší, než si mysleli. Po deseti dnech putování drsnou horskou krajinou, během nichž zdolali více než 50 kilometrů a sestoupili o 1425 metrů, narazili konečně na prvního člověka. Chilského pastevce Sergia Catalána, který se pohyboval na druhé straně řeky. Parrado na něj volal, ale kvůli hučení divoké vody se nemohli dorozumět. Pastevec jim gestem naznačil, že se vrátí druhý den. Když se vrátil, napsal vzkaz, připevnil ho ke kameni a hodil přes řeku. Parrado mu stejným způsobem hodil kámen se vzkazem: „Pocházím z letadla, které havarovalo v horách. Jsem Uruguayec. Už 10 dní putujeme. Mám zraněného přítele. V letadle stále leží 14 zraněných. Musíme se odsud dostat, ale nevíme jak. Nemáme žádné jídlo a jsme velmi slabí. Prosím, už ani nemůžeme chodit. Nevíme, kde jsme.“

Pastevec okamžitě pochopil, co se děje. Hodil přes řeku oběma mužům bochník chleba a vydal se na desetihodinovou cestu pro pomoc.

Zpráva o tom, že leteckou katastrofu někdo přežil, se rychle rozšířila a vzbudila pozornost po celém světě. Chilské letectvo vyslalo tři vrtulníky Bell UH-1, které 22. prosince 1972 doletěly na místo havárie. Kvůli strmému terénu mohl pilot přistát pouze na jedné ližině. Vzhledem k vysoké nadmořské výšce a hmotnostním omezením dokázaly pouze dva vrtulníky odvézt polovinu lidí.

Další vrtulníky dorazily následujícího rána za úsvitu. Poslední členové skupiny byli zachráněni 23. prosince 1972, více než dva a půl měsíce po havárii. Z původních pětačtyřiceti osob na palubě přežilo jen šestnáct. Všechny je převezli do nemocnic v Santiagu, kde lékaři ošetřovali jejich četná zranění. Trpěli výškovou nemocí, dehydratací, omrzlinami, zlomeninami, kurději a vážnou podvýživou.

„V takové situaci se člověk změní. Z rugbyového hráče se stane někdo, kdo po havárii den za dnem bojuje o přežití,“ řekl později Canessa. Během těch dvaasedmdesáti dní v horách si každý musel odpovědět na nejtěžší otázky: proč chce žít a pro koho by byl ochoten zemřít. Mnoha přeživším pomáhalo i to, že si dokázali udržet smysl pro humor i ve chvílích, kdy je zasypala lavina. „Smysl pro humor je v životě velmi důležitý. Je důležité dokázat se smát vlastní situaci, to vám pomůže pokračovat. Když jste měli něco hezkého na jazyku, řekli jste to. A když něco smutného, nechali jste si to pro sebe. Vždycky jsme se snažili navzájem si zvednout náladu.“

Když Canessa vzpomínal na svou záchranu, řekl, že po přežití cítil potřebu tu těžkou kapitolu symbolicky uzavřít. Pohřbil zbytky masa svých přátel, které mu sloužily jako jídlo během pobytu v horách. Pro něj tím vše skončilo.

V roce 2023 se jejich příběh znovu dostal do povědomí díky filmu Společnost sněhu, režiséra J. A. Bayony. Snímek se stal španělským kandidátem na Oscara a získal nominaci na Zlatý glóbus za nejlepší cizojazyčný film.

Zdroje: en.wikipedia.org| time.com | bbc.com