Rodina donutila patnáctiletou Aminu vzít si muže, který ji znásilnil. Její život skončil tragédií

Desátého března 2012 byla pro rodinu El Filali černým dnem. Jejich dcera Amina byla nalezena mrtvá v domě svého manžela v severním Maroku. Snědla jed na krysy. To, co vypadalo jako rodinná tragédie, skrývalo mnohem složitější příběh.

Amina El Filali vyrůstala ve skromné rodině v jedné z vesnic u města Larache na severu Maroka. V roce 2011, když jí bylo patnáct, se stala obětí znásilnění. Pachatelem byl o deset let starší Mustafa Fellaq z nedaleké vesnice. Podle výpovědi její matky Zahry ji muž znásilnil dvakrát. Rodina podala trestní oznámení na ministerstvu spravedlnosti, ale případ se nevyvíjel podle jejich představ. Lékař potvrdil, že přišla o panenství, ale nenašel jasné známky násilí. Tím se celý případ ještě víc zkomplikoval. Ministerstvo spravedlnosti později uvedlo, že Amina před prokurátorem řekla, že styk s Fellaqem byl dobrovolný. Otázkou zůstává, do jaké míry mohla mladá dívka v konzervativním prostředí otevřeně mluvit o takovém zážitku.

Rozhodující roli v případu sehrál článek 475 marockého trestního zákoníku. Ten pachateli znásilnění umožňoval vyhnout se trestnímu stíhání, pokud si vzal svou oběť. Původní znění článku stanovovalo, že pokud se nezletilá dívka provdá za svého únosce nebo násilníka, může být pachatel trestně stíhán jen tehdy, pokud rodina požádá o anulaci sňatku. Trest mohl být uložen až po jeho zrušení. Zákon vycházel z tradiční představy, že žena, která přišla o panenství při znásilnění, se už nemůže provdat a tím rodinu zahanbuje. Amina navíc nebyla ojedinělým případem. Dokument z roku 2013 ukázal, že v okolí města Larache se staly čtyři podobné tragédie.

Maroko už v roce 2004 reformovalo rodinný zákoník mudawana. Zákon ženám přiznal více práv při rozvodu, omezil polygamii a zvýšil minimální věk pro sňatek z 15 na 18 let. Statistiky ale ukazovaly, že změny byly nedostatečné. V roce 2010 se v zemi uskutečnilo více než 41 tisíc sňatků nezletilých dívek, což byl nárůst o čtvrtinu oproti předchozímu roku.

Do tohoto prostředí zapadá i rozhodnutí rodiny El Filali. „Musela jsem ji za něj provdat, protože bez manžela by neměla žádnou budoucnost,“ vysvětlila matka Zahra agentuře Associated Press. Rodina nakonec požádala soud, aby povolil sňatek jejich dcery s Fellakem. Při čtyřech jednáních před soudcem v Larache Amina v doprovodu rodičů potvrdila, že si Fellaka chce vzít. Soudce 30. listopadu 2011 sňatek povolil a prokurátor zastavil vyšetřování znásilnění.

Po svatbě v prosinci se Amina přestěhovala k rodině svého manžela. Následujících šest měsíců prožívala peklo. Podle rodičů ji manžel pravidelně bil a jeho příbuzní ji ponižovali, týrali a nechávali často hladovět. Devátého března 2012 se Amina vydala na místní policejní stanici, kde prosila o pomoc. Stěžovala si na domácí násilí, policisté ale odmítli zasáhnout s odůvodněním, že bez lékařského potvrzení zranění nemohou nic dělat. Když už nevěřila, že jí někdo pomůže, následující den vypila jed na krysy.

Aminina smrt vyvolala v Maroku masové protesty. Demonstranti se shromažďovali před parlamentem v Rabatu s transparenty s nápisy „Jsme všechny Aminy“, „Článek 475 mě zabil“ nebo „RIP Amina“. Také před soudem v Larache, kde se řešil Aminin případ, se konaly demonstrace. V médiích se objevilo vyjádření policejního zdroje, který popřel, že by se Amina den před svou smrtí na stanici vůbec objevila. Příběh se pak rychle rozšířil na sociálních sítích. Hashtag #RIPAmina na Twitteru získal tisíce zpráv z celého světa. Online petice organizace Avaaz požadující zrušení článku 475 nasbírala do dubna 2012 více než 770 tisíc podpisů.

Mezinárodní média věnovala případu velkou pozornost a kromě potrestání znásilnitele požadovala také změnu zastaralého zákona. „Byla obětí článku zákona, který vymazává dvojí zločin: únos či zkorumpování nezletilé a znásilnění,“ uvedla právnička a aktivistka Khadija Rouggani. Asi rok po Aminině sebevraždě začala vláda mluvit o zrušení zákona a v lednu 2014 ho parlament skutečně upravil.

V novém znění už není zmínka o manželství jako způsobu, jak se vyhnout trestu. Feministické skupiny však dál upozorňovaly, že i další části trestního zákoníku je nutné měnit, protože stále rozlišuje mezi „obyčejným znásilněním“ a znásilněním spojeným se ztrátou panenství nebo neuznává manželské znásilnění.

Aminina smrt spustila debatu o právech žen nejen v Maroku, ale i v dalších arabských zemích. Podobné zákony tehdy platily například v Jordánsku nebo Tunisku a pod tlakem mezinárodních organizací postupně mizely. Vládní mluvčí a ministr komunikace Mustapha El Khalfi tehdy řekl: „Dívka byla znásilněna dvakrát, naposledy když byla vdaná. Musíme udělat hloubkovou studii situace a zvážit možnosti přísnějších trestů v rámci revize článku 475, nemůžeme tuto tragédii ignorovat.“

Human Rights Watch uvedla, že článek 475 byl jen začátek mnohem většího problému. Organizace kritizovala, jak špatně Maroko chrání ženy před násilím. Aminina smrt se dostala do světových médií. V Maroku se lidé začali dohadovat o tom, co je vlastně důležitější. Jestli zachránit pověst rodiny, nebo zachránit život. Od tragédie v Larache se zákony sice změnily, ale tisíce žen dál čelí domácímu násilí a diskriminaci. Podle statistik OSN z roku 2011 zažilo nějakou formu násilí přibližně 60 procent Maročanek a čtvrtina uvedla, že byla někdy v životě znásilněna.

Zdroje: en.wikipedia.org | hrw.org | aljazeera.com | opendemocracy.net | theguardian.com