Tenkrát na Západě: V USA propadl, v ČSSR kult

Jill McBain (Claudia Cardinale) je bývalá prostitutka, která chce začít nový život s ovdovělým farmářem. Když však přijede na farmu, uvidí jen krvavou spoušť – její nová rodina byla brutálně vyvražděna. Mírumilovní lidé se stali obětí bezskrupulózních stavitelů železnice, kteří na nepřizpůsobivé občany najali bandu nájemných vrahů vedených zabijákem s pomněnkovýma očima Frankem (Henry Fonda). Jill se však nechystá jen tak vzdát, nechce železnici odevzdat půdu a touží po pomstě. Na pomoc jí tak přichází psanec Cheyenne (Jason Robards) a tajemný cizinec přezdívaný Harmonika (Charles Bronson),pro kterého je pomoc Jill otázka vlastního neklidného svědomí a tajemné minulosti.

Asi o málokterém režisérovi bylo popsáno tolik papíru jako o Sergio Leonovi, ostatně už i ve Filmových klasikách máme Dolarovou trilogii s Clintem Eastwoodem a můžeme se pouze domnívat, jak by komentoval skutečnost, že jeho nejznámějšími kopisty se stanou „enfant terrible“ amerického filmu Quentin Tarantino a Robert Rodriguez. Tenkrát na Západě má u nás mnohem větší oblibu, než třeba v Americe mnohem více proklamovaná dolarová trilogie s Clintem Eastwoodem. Jistě je to i díky častým televizním reprízám a zdomácněním legendární filmové melodie Ennia Morriconeho zazpívané Věrou Špinarovou.

Sergio Leone měl podepsanou smlouvu s United Artists, která se intenzivně zabývala zejména prodejem vlastních amerických filmů do zahraničí a Dolarová trilogie pro ně znamenala značný zisk, přestože v USA měla tržby spíše průměrné. Leone měl pro společnost natočit další film, ale western točit nechtěl, protože měl pocit, že už vše podstatné řekl. Firma mu vyšla vstříc a nabídla mu projekt s předběžně domluveným hvězdným obsazením – Kirk Douglas, Rock Hudson a Charlton Heston, jenže Leone odmítl.

V tu chvíli se ozval Paramount, že by mohl u nich realizovat jakýkoliv film a měl by k dispozici jejich největší hvězdu – Henryho Fondu. Leone byl nadšený, to bylo přesně to, po čem toužil. S námětem na Tenkrát na Západě přišli mladí a později mezinárodně proslulí filmaři Dario Argento a Bernardo Bertolucci. Oba byli v té době také filmoví kritici a obdivovali kvalitní klasické americké westerny, zvláště pak geniální Stopaře Johna Forda s Johnem Waynem a V pravé poledne Freda Zinnemana s Garym Cooperem. Společnými silami vymysleli filmový námět, který pak Leone zpracoval se svým dvorním spoluscenáristou Sergio Donatim. První verze scénáře měla neuvěřitelných 436 stran!

Henry Fonda se zdráhal roli zabijáka přijmout, ale Leone ho přesvědčil tím, že bude naprosto šokovat diváky, kteří ho měli dosud zafixovaného jako kladného hrdinu. Pro roli Harmoniky oslovil Clinta Eastwooda, který jí ale s díky odmítl. Leone, který si trpěl na své tradiční spolupracovníky, chtěl pro začátek filmu překvapit diváky třemi cameo rolemi zabijáků, kteří čekají na příjezd vlaku. Měli jimi být Clint Eastwood, Lee Van Clef a Eli Walach, jenže když Eastwood nemohl opustit natáčení jiného filmu, z této myšlenky sešlo.

První natáčecí den se točila scéna s Jasonem Robardsem, který přišel do práce namol opilý. Leone zuřil a řekl mu, že jestli nebude sekat dobrotu, tak ho přeobsadí. Robards se během natáčení nedotkl alkoholu, ale způsobil ještě jeden skandál, když byl spáchán atentát na Roberta Kennedyho. Vynutil si tak celodenní přerušení natáčení.

Herci si byli velmi dobře jistí svou pozicí, protože většina z docela vysokého pěti milionového rozpočtu šla na jejich platy. Leone za dobré honoráře ovšem vyžadoval maximální nasazení. Za kamerou stál legendární Tonino Delli Colli, který film nasnímal s neskutečnou grácií kamerou v systému Techniscope. Ten byl vyvinut v Itálii začátkem šedesátých let a umožňoval značně úsporné natáčení. Kamera zaznamenávala na klasický barevný filmový materiál obraz jen na dvě perforovaná políčka, nikoliv obvyklé čtyři. Podlouhlý formát snímku byl tak bez dalších postprodukčních úprav vhodný k širokoúhlému promítání. Systém Techniscopu pak s povděkem využívali nízkorozpočtové produkce, které by si jinak barevný materiál vůbec nemohli dovolit.

Jestliže má někdo zásluhu na úspěchu filmu, tak je to hudební skladatel Ennio Morricone. Leoneho dvorní skladatel složil pro každou postavu ústřední motiv, z nichž minimálně dva se dostali do nejširšího povědomí a to árie Eddy Dell Orso a zejména motiv harmoniky, který znají i diváci, kteří film v životě neviděli. Morriconeho rozmáchlá orchestrální hudba podbarvující nádherné obrázky je pak skutečným vrcholem tvorby v oboru filmové hudby. Tenkrát na Západě sice čerpá ze studnice amerických westernů, ale nikdy se nemůže zařadit po jejich boku. Leone vlastně jen předkládá svou verzi Západu, která má do reality daleko, ale je precizně vystavěná. Film má záměrně pomalé tempo, které přehluší občasná rychlá montáž a pracuje zejména s vizuálem. Film obsahuje vzhledem ke své délce jen sporadické množství dialogů, ale pořád je na co se dívat. Herecké výkony jsou záměrně stylizované až do polohy karikatur, ale to jim s přibývajícími lety naopak přidává na působivosti.

Film byl uveden do amerických kin a kritiky byly zdrcující. V New York Times se filmu doslova vysmáli, když napsali, že film je pro nenáročné diváky nebo filmové nadšence a pokud si čtenář myslí, že není ani jedno, měl by si zajít na film Jestliže je úterý, musíme být v Belgii. Roger Ebert si dělá z filmu povedenou legraci, když popisuje závěrečný souboj, kdy režisér skutečně nepospíchá a vytýká zejména promarněný potenciál jinak skvělé Claudie Cardinale. Je celkem pochopitelné, že film v Americe sotva pokryl náklady.

V Evropě ho však čekalo bouřlivé přijetí. Diváci brali kina útokem a s vydáním Morriconeho soundtracku se z filmu stal kult. Film se promítal v některých kinech dokonce i několik let! V Americe se ovšem dočkal také velmi brzké rehabilitace a mezi slavnými filmaři jako jsou Martin Scorsese, George Lucas nebo Buz Luhrmann je velmi často uváděn mezi filmy, které tyto tvůrce ovlivnily nejvíce.

Film se v československých kinech hrál od roku 1973, a to v podstatě až do Sametové revoluce. Já osobně ho viděl v restaurované verzi s další tisícovkou diváků na obnovené premiéře v Městské knihovně Praha a všechny vzpomínky na televizní uvedení okamžitě zmizely. Ten film patří JEN A POUZE NA VELKÉ PLÁTNO! Příjezd vlaku do města a průlet kamerou nad dekorací s Morriconeho hudbou je esence filmařiny a měl jsem z ní husí kůži.

Vraťme se ale ještě do doby normalizace. Hlavním oficiálním důvodem k zásahům Ústřední půjčovny filmů byla ochrana socialistického diváka před „západní brutalitou a brutalizací společnosti“. Z filmu byly vystřiženy detaily nejnásilnějších scén. Šlo například o detailní záběry při vyvraždění rodiny McBainových nebo některé surové momenty v úvodní scéně na nádraží. V původní nesestříhané verzi se objevuje známý záběr na supa kroužícího nad umírajícím člověkem. Střih tuzemské verze tyto naturalistické pasáže zkracoval z estetických důvodů. Cílem bylo, aby film působil více jako „tradiční dobrodružný western“ (ve stylu tehdy populárních mayovek) a méně jako syrový, špinavý „špagety western“ s existenciálním podtextem.

Českoslovenští diváci tak v 70. letech viděli výrazně „učesanou“ verzi. Plnou, necenzurovanou verzi filmu si v kinech mohli vychutnat až při obnovených premiérách v průběhu 80. let, kdy se do distribuce začaly vracet kompletní kopie, a definitivně až po pádu režimu v roce 1989. Tedy jako já koncem dvacátých let jednadvacátého století. Film se v kinech hrál vždy v původním znění s titulky!

Tenkrát na Západě je pro mnohé diváky jejich nejoblíbenějším westernem. Zřejmě nemá nejoriginálnější scénář, ostatně klišé mu byla vyčítána již v době premiéry, ale je mimořádně natočený a pro milovníky kinematografie zůstane navždy poctivě opracovaným filmovým klenotem s nádhernou hudbou.

Podcast Tenkrát na Západě namluvený autorem článku Ondřejem Slaninou

TVŮRCI, HERCI A FORMÁTY:

C’era una volta il West/Once Upon a Time in the West, Itálie/USA 1968 režie: Sergio Leone, scénář: Sergio Leone a Sergio Donati, kamera: Tonino Delli Colli, hudba: Ennio Morricone, střih: Nino Baragli, hrají: Henry Fonda, Claudia Cardinale, Jason Robards, Charles Bronson, Gabrielle Ferzetti

175 minut (Itálie), 165 minut (mezinárodní verze), 2.35:1, 35 mm, barevný Donatellův David za nejlepší produkci, film vybrán do národního ochranného fondu USA (2009)

SEZNAM LITERATURY A ZDROJŮ:

SCHNEIDER, Steven Jay, ed. 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete. Praha: Volvox Globator, 2011. ISBN 978-80-7207-843-1