Článek
Před pár léty jsem se jako host zúčastnil promocí absolventů bakalářského oboru „management“ jedné nejmenované vysoké školy. To, co na mě hned zpočátku zapůsobilo, byl příchod účinkujících. Za podpory slavnostních fanfár se ve velkých rozestupech hlemýždím tempem k pódiu plížili Spectabilis a Honorabilis v čele s Pedelem nesoucím akademické žezlo. Byli oděni do slavnostních talárů ověšeni řetězy kolem krku a ozdobeni dalšími akademickými insigniemi. Každý z účinkujících tohoto představení měl strnulý výraz v obličeji. Trvalo to nejspíš pár minut, se zpožděním možná půl hodiny, ale na mě, coby člověka, který měří čas na laboratorních váhách, to působilo jako by to byla celá věčnost.
Evidentně tím chtěli navodit důstojnou atmosféru a podtrhnout mimořádnost celé akce. Ve skutečnosti se jim spíš podařilo demonstrovat, jak nízkou cenu pro členy akademické obce má čas. Alespoň na mě to takto zapůsobilo a věřím, že jsem nebyl sám. Viděl jsem v tom symbol našeho školství, pro nějž se čas zastavil někdy už za Rakouska-Uherska. Ať tím chtěli říct cokoliv, jako divák jsem si v tomto spektáklu připadal spíš jako rukojmí, kterému nezbývá nic jiného, než s frustrujícím pocitem vlastní bezvýznamnosti smeknout před těmito kapacitami a být vděčný za to, že u toho mohu být.
O to větší očekávání jsem měl, když k řečnickému pultu důstojně přikráčela Spectabilis, v českém překladu – paní slovutná, vynikající. Říkal jsem si – nyní uslyším pár hlubokých myšlenek od člověka, který nás všechny svou inteligencí a schopnostmi vysoce převyšuje.
Nestalo se tak. Docela mě překvapilo, jak nízkou úroveň měl její projev a to jak po obsahové, tak i prezentační stránce. Bylo v něm hodně nic neříkajících frází, nevyžádaných rad a nudných improvizací. V duchu jsem si říkal – kdybych takhle přednášel, nevydělal bych si ani na slanou vodu. Představoval jsem si, jak u zkoušek pranýřuje studenty za jejich vědomostní nedostatky a kladl si otázku, jakou známku by asi tato paní obdržela, kdyby nějaký odborník ohodnotil to, co tady předvádí. Co mě však pobavilo nejvíc, byla část jejího projevu, v níž paní děkanka s patetickou intonací promlouvala k diplomantům.
„Milí absolventi bakalářského studia. Tím, že jste úspěšně složili státní závěrečnou zkoušku z oboru management, jste připraveni stát se vedoucími na nižších a středních stupních řízení podniků.“ Najednou jsme všichni v sále zpozorněli.
Paní děkanka pokračovala: „Ti z Vás, kteří jste se rozhodli absolvovat magisterské studium, po státních zkouškách budete moci dělat manažery na vyšších stupních řízení.“ Po těchto slovech začalo být v sále rušno. Bylo slyšet, jak někteří hosté její výroky tiše komentují. Rozhlížel jsem se kolem sebe a nebyl jsem sám.
Poslední věta paní docentky mě dorazila: „A ti nejlepší z vás, kteří se rozhodnete pro doktorandské studium, se budete moci stát řediteli podniků.“ To už v sále hučelo jak ve včelím úlu.
Nic nebylo vzdálenějšího pravdě, než to, o čem hovořila paní děkanka. Připadalo mi to, jako by k nám právě přiletěla z Marsu. Dosažený stupeň vzdělání není dokladem o inteligenci nebo schopnostech absolventa, natožpak aby byl vodítkem pro zařazení do vyšších manažerských pozic. Stejně jako z ní děkanský talár neudělal profesionální řečnici, která dokáže zaujmout posluchače.
Dokonce by se dalo tvrdit, že v některých případech je dosažený stupeň vzdělání spíš přítěží, než přínosem. Červený diplom nevypovídá o tolik žádané kreativitě absolventa, ale spíš jeho ochotě věnovat drahocenný čas i něčemu, co nebude nikdy potřebovat. Stejně tak jsem nepotkal jediného doktoranda, který by dokázal v praxi uplatnit svoji vyšší odbornou úroveň. Spíš se z nich rekrutují vědátorští kantoři, kteří nikdy v praxi nebyli a své komplexy méněcennosti si léčí naháněním titulů a známkováním studentů.
Největší omyl paní docentky však spočíval v její domněnce, že firmy budou ochotné do svého čela postavit člověka pouze s manažerským vzděláním. Ve firmách obvykle jsou na tyto pozice dosazováni jedinci, kteří již prokázali své znalosti v oboru jejich podnikání a mají schopnost vést pracovní tým. Tito jedinci zpravidla manažerské vzdělání nemají. Maximálně absolvovali nějaký přípravný kurz. Osobně jsem však nepoznal nikoho, kdo by se kvůli vedoucí pracovní pozici rozhodl studovat vysokou školu specializovanou na management a plnil svoji hlavu nepotřebným balastem. A tak pro mnohé absolventy manažerských oborů čeká velké vystřízlivění z toho, že na ně nikdo nečeká.
Jako by z doby socialismu stále přežívala výchovná téze rodičů generace Husákových dětí: „soustřeď se na studium a až doděláš školu, začni si hledat uplatnění.“ Je to stejné, jako byste sportovci řekli – choď do posilovny, cvič, běhej a pak se rozhodni, kterého závodu se zúčastníš. Každý ví, že s tímto přístupem žádný sportovec nemá šanci uspět v jakémkoliv závodě. Už v ranném věku dítěte rodiče zjišťují jeho talent a záhy pro něj vybírají sport, který jej baví a v němž může vyniknout. Soustředěnost na vytýčený cíl mu dodává energii, kterou lidé bez udání směru obvykle nemají. Po celou dobu na sobě systematicky pracuje, protože ví, že jedině tak může mezi konkurenty a stát se vítězem.
Z tohoto hlediska škola není nic jiného, než sportoviště, které umožňuje cvičenci trénovat. To, že docházím do posilovny, však zdaleka neznamená, že jsem kulturista. Naopak. Protože chci být kulturistou, docházím do posilovny a systematicky na sobě pracuji. Z tohoto pohledu diplom není nic jiného, než potvrzení, že umím používat nářadí z posilovny. Není však vizitkou mého sportovního úspěchu. Na druhé straně, i tělocvična nebo posilovna by měla být dobře vybavena. Rovněž i trenéři by měli mít špičkovou úroveň a měli by mi pomáhat na cestě k sportovním úspěchům. Ne jinak by tomu mělo být i v jiných oborech. A pokud se týče managementu, měl by být univerzální nástavbou nebo součástí vzdělávání každého vědního oboru.
Mám možnost jeden den v měsíci strávit se studenty střední školy pro ajťáky. Není tajemstvím, že po kvalitních ajťácích je obrovská poptávka, kterou zdaleka neuspokojuje nabídka. V současné době je to jeden z nejlépe placených oborů. Ne však pro každého. Trh má zájem pouze o toho, kdo může nabídnout přesně to, co zákazník požaduje. A to se mnohdy rozchází s tím, co mohou absolventi specializovaných českých škol nabídnout. K tomu, aby byl o někoho zájem, rozhodně nestačí mít ve škole samé jedničky. V Ostravě má např. pobočku skandinávská IT společnost Tietoevry. Je o ní všeobecně známo, že v přijímacím řízení zcela ignoruje skutečnost, zdali uchazeč má či nemá IT vzdělání. Je jí to jedno. Své zaměstnance vše potřebné naučí sama.
Položil jsem tedy studentům jednoduchou otázku: „Představte si sebe za pět let a popište sebe jako úspěšného člověka ve vašem studijním oboru nebo v oboru, v němž chcete vyniknout.“ Ani jeden z nich na tuto otázku nedokázal odpovědět, protože se ještě nikdy nad tím pořádně nezamysleli. Jakoby neměli čas nad tím přemýšlet, protože jejich hlavu zaměstnávaly úkoly, které dostávali z jednotlivých předmětů. Nebo jim v tom bránila neschopnost představit si sebe jako někoho, kdo je úspěšnější než lidé, s nimiž se srovnávají. Pokud si někdo z nich přece jen narychlo nějakou představu o své budoucnosti vytvořil, přál si, aby byl zaměstnán a měl mzdu, která mu pokryje alespoň základní životní výdaje. Další navazující otázka „co můžete už nyní udělat pro to, abyste si splnili svůj sen“ nedávala smysl, protože nikdo z nich žádný sen o své budoucnosti neměl.
Paradox spočívá v tom, že právě mozek v jejich věku funguje nejvýkonněji. Mnohem efektivněji, než mozek těch, na které zdola vzhlížejí. Jakékoliv myšlenky, které nyní zasévají, padají do čerstvě poorané půdy a o to snadněji a rychleji klíčí. Závidím jim, jak lehounce se mohou učit novým věcem. Někdy mám pocit, že když do své mysli uložím něco nového, vždy z mého mozku přeplněného informacemi něco jiného vypadne. Modlím se jen za to, aby to, oč jsem přišel, nebylo důležitější než to, co jsem do své paměti právě vložil. Ptám se, jak je možné, že si mladí lidé svůj vzdělávací potenciál neuvědomují?
Podle mě jedním z nejdůležitějších úkolů školství je pomoci studentům vytvořit pozitivní vztah k sebe vzdělávání, objevit v nich silné stránky a probudit touhu něčeho významného v životě dosáhnout. Zároveň vzděláváním posilovat jejich víru, že to, po čem touží, mohou reálně docílit, když budou na sobě systematicky pracovat. Škola by jim v tom měla vydatně pomáhat a neházet jim klacky pod nohy např. tím, že je nutí studovat něco, co v praxi nebudou nikdy potřebovat nebo brát jim energii přehnaným důrazem na jejich slabé stránky.
V nejprestižnějších univerzitách mnohdy nenajdete viditelný rozdíl mezi kantorem a studentem. Jsou to kolegové, kteří se jako rovnocenní partneři zapojují do projektů úzce propojených s praxí.
Stručně řečeno, nejdůležitější ze všeho je vědět, proč studuji ten či onen obor, kým chci být a čeho konkrétně chci dosáhnout. Představit si sebe jako vítěze. A pak si položit otázku, co potřebuji udělat pro to, abych dosáhl toho, čeho chci dosáhnout. Zbývá jen vykročit a jít za tím, po čem bytostně toužím. A hlavně nepřestávat věřit tomu, že se mi to podaří zrealizovat. Nestačí jen učit se. Potřebné je převzít odpovědnost za svoje vzdělávání a začít se chovat proaktivně.
