Článek
Jak říkal jeden náš učitel:„Pach je buď libý, nebo nelibý.“ A měl pravdu. Buď nám něco voní, nebo nevoní. V umění se proto čich řadí mezi nižší smysly, i když se toto zařazení mnozí filozofové snažili narušit. V běžném životě je pro nás ale čich velice důležitý. Díky němu například poznáme zkažené jídlo, což nás chrání před otravou jídlem, která může být pro naše tělo i zcela fatální.
Jak se to má ale s pachy, které nejsou nebezpečné, přesto otravné?
Uzené déle vydrží?
Prouzená bunda od ohně je něco trochu jiného než bunda prouzená od nezřízeného tahání jedné cigarety za druhou. Pach táboráku v mnohých vyvolává nostalgické vzpomínky na opékání špekáčků a na zpěv s kytarou během krásného letního večera. Pach extrémního kuřáka mi však připomíná spíš vývar z popelníku, v tom nejhorším případě dokonce kremaci. A to mi opravdu není příjemné.
Nemyslím si ale, že by to kuřáci dělali schválně, nebo že by byli líní si prát oblečení. Čich má totiž tu nevýhodu (a někdy výhodu), že na určité pachy si poměrně spolehlivě zvykne. Zápach ve vydýchané učebně po celou hodinu necítíme, neboť jsme tam přítomni a čicháme to dlouho. Když se tam pak vrátíme po přestávce a pobytu na čerstvém vzduchu před fakultou, zhnuseně otevíráme okna a lačníme po kyslíku.
To samé platí i u kuřáků. Pach, který se za nimi po vykouření cigarety line, nejsou schopni zaznamenat, protože se v něm nachází trvale. Co jsem přestal kouřit cigarety, začal jsem si toho ohromně všímat. Podle pachu kuřáka vždy poznám. A právě proto, protože to sami necítí, jim to někdo musí připomenout, když to zajde tak daleko, že mají načichlé veškeré oblečení.
Žaloba za zápach je nesmyslná, ale kdyby to šlo, přemýšlel bych o tom
Ani u mých známých, kteří kouří cigarety, jsem ještě necítil takový zápach, jako umí vydávat ti opravdu extrémní kuřáci, které téměř každý den potkávám v obchodech a ještě hůře v MHD či jiných veřejných dopravních prostředcích.
Zápach člověka, který zrovna kouřil cigaretu, a člověka, který v imrvére zakouřené místnosti skladuje své oblečení, je hodně rozdílný. Člověk po zrovna vykouřené cigaretě sice zapáchá, ale postupem času jeho dech vyčichne a dá se vedle něj pobývat poměrně bez problémů. Jenže načichlé oblečení zapáchá intenzivně a stále. Sedět v MHD v blízkosti takového člověka pro mě znamená zadržování dechu, někdy až pocit těžkosti v žaludku. Asi jako když si vedle vás přisedne bezdomovec s nízkou úrovní hygieny.
Jenže mimo to, že mě pach oblečení silných kuřáků obtěžuje, se někdy tento pach může pojit i s velmi smutným příběhem. Není to tak dávno, co jsem nakupoval v jednom diskontu, když jsem potkal čtyřčlennou rodinku. Máma s tátou a dvě děti. O jejich rozhovoru už jsem jednou psal, ale nezmínil jsem, že ohromně zapáchali cigaretami. A to do takové míry, že není možné, aby takto zapáchali, aniž by kouřili přímo v bytě. Dětí mi tak bylo neskutečně líto. Hned jsem si tehdy vzpomněl na jednu z rodin ve Výměně manželek, kde rodiče kouřili v bytě dětem pod nos. A to dokonce jedno z dětí mělo respirační potíže. Tehdy tato výměna skončila udáním na sociálku.
Závěrem
Důležité je, aby si silní kuřáci uvědomili, že i když sami pach kouře ze svého oblečení necítí, ostatní lidé to cítí téměř určitě. V MHD jsme taky nespokojení a nechápeme, proč tam toho člověka vůbec pustí, když je to bezdomovec s nízkou hygienou. U nich ale vyvedení z dopravního prostředku dovoluje situace, kdy jsou viditelně špinaví a pod vlivem alkoholu. Slušného člověka, který je pouze nepříjemně cítit, nikdo z dopravního prostředku vykázat nemůže. Všechno je to tak na naší domluvě mezi sebou. Přijít však za někým a říct mu po pravdě, že zapáchá, je rozhodně akt jen pro ty nejodvážnější. Proto, abych nikoho (konkrétního) neurazil, bych to rád připomenul všem kuřákům. Zároveň děkuji těm, kteří si toho již sami všimli a na praní svého oblečení myslí.
