Článek
Hned na úvod by autor tohoto článku rád zdůraznil, že bude pojednávat pouze o lásce partnerské.
Až do 22 let si autor myslel, že život bez partnera nelze žít. Za svůj zatím krátký život se potkal s mnoha lidmi, ale když se konečně dostal do vztahu, hodně rychle z něj zase vycouval. Přitom to byli fajn lidé a neexistoval žádný významný důvod, proč nebýt spolu. Nakonec v sobě objevil pravdu - cítí se být naprosto kompletní i bez druhé polovičky. A přitom nemá diagnózu aromantika ani asexuála. Prostě je spokojený tak, jak je, a jestli někdo přijde, někdo opravdu speciální, bude to jen bonus navíc, nikoliv nějaká jeho část, která mu do teď chyběla.
Problém je v tom, že jsme už od dětství očkovaní tím, že kdo je sám, je divný anebo břídil. Například v pohádkách je záporáků, kteří mají „druhou polovičku“, jako šafránu. Momentálně si autor vybaví snad jen Planktona ze Spongeboba, ale i jeho žena je jen počítač. Záporák naopak většinou nemá lásku, chce ji a vynucuje si ji násilím. Například zlý král, který chce pro sebe Zlatovlásku.
Protože je řeč o postavách, slušelo by se zmínit i jednu z mála kladných postav, která nikoho nemá a nechce - hloupý Honza. Proč zrovna hloupý Honza? Je na lásku moc hloupý? Už i pojem samotář má konotace někoho depresivního. Někoho, kdo je sám, a proto nešťastný. Celá naše kultura zdá se nevědomky diskriminuje osoby, které nikoho cizího ve svém životě nepotřebují.
Říct, že jsme posedlí partnerstvím a měli bychom se jako společnost posunout dál a přestat se na single osoby dívat negativně, zavání trochu sci-fi. Spousta sci-fi děl, ale i spousta novodobých filozofických knih, totiž tematizuje zvyšující se odpor lidí k zakládání rodin. Někteří sociologové dokonce ve svých pracích píší, že nastává doba narcistická, neboť se stává standardem, že se každý stará hlavně o sebe a své cíle.
Autor tohoto článku podobné texty četl a nezbývá mu nic jiného než přitakat. Byl by však nesmysl, aby se kvůli pár řádkům vzdával své spokojenosti. Jiná osoba by to taky neudělala. Navíc nevidí důvod, jak by mu navrácení se ke starým způsobům nějak zpříjemnilo život. Svět se zkrátka mění a pokud chce jít někdo proti proudu, tak ať si jde. Změnu tím ale nezastaví.
Jaké jsou nejčastější otázky, které autora vytáčejí, a jak na ně odpovídá?
- A ty jako nechceš děti?
Jsou děti snad nějaký recept na štěstí? Už nejsme ve starověkých Athénách. Není povinnost mít děti. Dětí je na světě dost. Radši si užiji své mládí. Je to příliš starostí a s pudem, který mi říká, abych zachoval na světě svoji DNA, se dokážu vyrovnat celkem dobře. Je to jenom pud a společnost je přece založená na potlačování pudů. A proč bych neměl udělat radost těm, kteří mi říkají, abych se radši nemnožil? Přijde mi nezodpovědné přivést dítě do světa, kde vládnou pokřivené názory a kde kdo nemá peníze, jako by nic nedokázal.
- Kdo se o tebe postará, až budeš starý?
Tak jestli si někdo hledá partnera kvůli tomu, aby se o něj měl kdo starat ve stáří, tak je to dost vypočítavé a nehodlám se toho účastnit. Postará se o mě domov důchodců. Není to totiž žádná ostuda.
- Necítíš se osaměle?
Být sám a být osamělý jsou dvě různé věci. Člověk, který je sám, jen postrádá druhou osobu. Osamělý člověk je všemi opuštěný. A já mám přátel dost. I milující příbuzné.
- A komu se svěříš, když ne partnerovi?
Přátelům? Příbuzným? Jestli se vy nemůžete svěřit svým přátelům, tak asi žádné opravdové nemáte.
- Co když budeš něco potřebovat? Kdo ti pomůže?
Moji dobří přátelé. Nebo vytáhnu šrajtofli, kterou budu mít naditou, protože nebudu muset živit žádné děti, a pomoc si zaplatím.
Závěrem
Společnost by si měla konečně přiznat, že single život je v dnešní době v pořádku. Máme dostatek prostoru i zdrojů k tomu, aby to bylo možné, a když se někdo rozhodne být sám, neměli bychom to jenom respektovat, ale i to zcela přijmout a přestat přemýšlet nad tím, proč se tak rozhodl.
